Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 2112/18 #1Usnesení ÚS ze dne 18.09.2018

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Hradec Králové
SOUD - OS Hradec Králové
Soudce zpravodajSládeček Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost
odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/př... více
Věcný rejstříkopravný prostředek - mimořádný
dovolání/přípustnost
EcliECLI:CZ:US:2018:1.US.2112.18.1
Datum podání19.06.2018
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 237, § 243c odst.1


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 2112/18 ze dne 18. 9. 2018

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti MVDr. Františka Makovského, zastoupeného Rudolfem Skoupým, advokátem se sídlem Svitavy, nám. Míru 142/88, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2018 č. j. 20 Cdo 6094/2017-209, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 3. 2017 č. j. 24 Co 7/2017-159 a usnesení Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 29. 9. 2016 č. j. 27 EXE 519/2015-128, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí a tvrdí, že jimi došlo k porušení jeho práv ve smyslu čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Ze spisového materiálu se podává, že krajský soud napadeným usnesením potvrdil usnesení Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 29. 9. 2016 č. j. 27 EXE 519/2017-128, kterým Okresní soud v Hradci Králové zamítl návrh stěžovatele (povinného) na částečné zastavení exekuce prodejem nemovitých věcí a zřízením exekutorského zástavního práva k nemovitostem, specifikovaným v rozhodnutí.

Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že exekuce vedená prodejem nemovitých věcí stěžovatele není v rozporu s § 264 odst. 1 o. s. ř. Ztotožnil se jednak s jeho závěrem, že uspokojení oprávněné a dalších věřitelů není v přiměřené době možné pouze srážkami z důchodu stěžovatele ve výši 2 651 Kč, když dosud bylo exekučně vymoženo celkem 164 859 Kč a výše vymáhané pohledávky včetně příslušenství činí k 29. 9. 2016 celkem částku 95 125 Kč. Vzhledem k tomu, že se do dražby navíc přihlásily další oprávněné osoby, jejichž pohledávky činí celkem 431 121,80 Kč, soudy obou stupňů dospěly k závěru, že návrhu stěžovatele na zastavení exekuce prodejem nemovitostí, jejichž cena byla znalcem stanovena na 550 000 Kč nelze vyhovět.

Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř., neboť mělo vady, které nebyly v době trvání lhůty odstraněny, a nelze pro ně v dovolacím řízení pokračovat.

Stěžovatel se závěry odvolacího soudu nesouhlasí a namítá, že v době rozhodování o jeho návrhu na zastavení exekuce bylo jinými způsoby provádění exekuce vymoženo cca 164 859,10 Kč s tím, že měsíčně byly prováděny dále srážky z důchodu ve výši 2 651,- Kč. Tento způsob vedení exekuce považuje stěžovatel pro vymožení zbývajícího příslušenství za přiměřený a dostačující. Stejně jako v odvolacím řízení poukazuje na to, že cena předmětných nemovitostí byla odhadnuta na cca 550 000,- Kč a výrazně tak převyšuje zbývající část vymáhaného příslušenství, tj. cca 96 000,- Kč. Stěžovatel dále namítá, že soudy při posuzování přiměřenosti nepřihlédly k okolnostem, za jakých oprávněný pohledávku nabyl. Exekuce prodejem nemovitých věcí je podle stěžovatele za dané situace zjevně nevhodná a nepřiměřená.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde zčásti o návrh zjevně neopodstatněný a zčásti o návrh nepřípustný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud především konstatuje, že podstatnou se v posuzované věci jeví skutečnost, že Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř., neboť mělo vady, pro které nebylo možné v dovolacím řízení pokračovat. Nejvyšší soud své rozhodnutí srozumitelně a řádně odůvodnil. Konstatoval, že stěžovatel jako předpoklad přípustnosti dovolání označil skutečnost, že "právní otázka přípustnosti vedení exekuce prodejem nemovitostí povinného a zřízením exekutorského zástavního práva měla být napadeným usnesením posouzena jinak". Takový předpoklad přípustnosti dovolání však ustanovení § 237 o. s. ř. neobsahuje. Nejvyšší soud podrobně objasnil, že poslední ze čtyř zakotvených předpokladů přípustnosti dovolání, tj. "má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak" míří pouze na případ právní otázky vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se měl odklonit, a nikoli na případ, jak se mylně domnívá stěžovatel, že má dovolací soud posoudit jinak otázku vyřešenou soudem odvolacím. Stěžovatel též neuvedl žádnou judikaturu, od níž by se měl dovolací soud odchýlit.

Ústavní soud konstatuje, že postup Nejvyššího soudu spočívající v odmítnutí dovolání nelze považovat za porušení základních práv, ale za předvídatelnou a ústavně přijatelnou aplikaci procesních předpisů. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje toliko na skutečnost, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2929/09 a IV. ÚS 3416/14). Takové pochybení však Ústavní soud v projednávané věci nezjistil. Nejvyšší soud, jemuž výhradně přísluší posuzovat, zda dovolání obsahovalo předepsané náležitosti, své závěry dostatečně odůvodnil, přičemž těmto závěrům z hlediska ústavnosti není co vytknout. Ústavní soud též připomíná stanovisko svého pléna ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, ve kterém uvedl, že pokud dovolatel nevymezí, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání porušením čl. 36 odst. 1 Listiny.

Z citovaného stanoviska Ústavního soudu dále vyplývá, že nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva (tj. proti rozsudku krajského a okresního soudu) nepřípustná podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Proto ve vztahu k tomuto rozhodnutí Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh nepřípustný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. září 2018

JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru