Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 2111/20 #1Usnesení ÚS ze dne 12.08.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánPOLICIE - Národní centrála proti organizovanému zločinu SKPV
SOUD - VS Olomouc
Soudce zpravodajLichovník Tomáš
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně
Věcný rejstříktrestní stíhání/zahájení
odnětí/vydání věci
EcliECLI:CZ:US:2020:1.US.2111.20.1
Datum podání24.07.2020
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí jiné

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11 odst.1, čl. 40 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

56/2001 Sb., § 79a odst.1


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 2111/20 ze dne 12. 8. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti I. T., zastoupeného JUDr. Petrem Poledníkem, Příkop 4, Brno, proti usnesení Policie ČR, Národní centrály proti organizovanému zločinu SKPV ze dne 21. 1. 2020, č. j. NCOZ-9436-3491/TČ-2016-417601, a unesení Vrchní soudu v Olomouci ze dne 26. 3. 2020, sp. zn. 2 To 16/2020, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 24. 7. 2020 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, a to pro jejich rozpor s čl. 11, čl. 36 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.

II.

Ústavní stížností napadeným unesením policejního orgánu bylo rozhodnuto dle § 79a tr. ř. tak, že se zajišťuje jako výnos z trestné činnosti finanční hotovost stěžovatele ve výši 1 866 000 Kč, 31.450 EUR, které vydal stěžovatel v rámci domovní prohlídky provedené dne 7. 3. 2019 na adrese B. a 110 000 Kč a 5 053,50 EUR, které byly nalezeny v uzamčeném trezoru, který byl zajištěn v rámci domovní prohlídky provedené dne 7. 3. 2019 v rodinném domě nacházejícím se na adrese P. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, která však byla ústavní stížností napadeným usnesením vrchního soudu zamítnuta.

Stěžovatel vytýká orgánům státní moci, že při zjišťování původu zajištěné hotovosti se omezily toliko na jeden zdroj, a to šetření pohybů na bankovních účtech stěžovatele a v usnesení policejního orgánu uvedených společností. Policejní orgán tak nevzal v potaz jinou možnost, jak mohl stěžovatel finanční prostředky legální cestou získat. V průběhu přípravného řízení nebyl stěžovatel k původu zajištěných prostředků řádně vyslechnut. A to až na krátký výslech, který se uskutečnil po zadržení stěžovatele dne 7. 3. 2019, bezprostředně po doručení usnesení o zahájení trestního stíhání, a při kterém byl dotazován toliko na své osobní poměry.

Dále stěžovatel poukázal na to, že v napadeném usnesení jej policejní orgán staví do role pachatele, když uvádí, že "Obviněný I. T. vybíral úplatky...". Policejní orgán tak nezastírá, že je o vině stěžovatele přesvědčen, když nepoužívá formulaci "měl vybírat". Takový postup policie nelze akceptovat, neboť je v rozporu s principem presumpce neviny.

Stěžovatel vysvětlil v ústavní stížnosti původ zajištěných peněžních prostředků tím, že v minulosti uzavřel tři kupní smlouvy, na jejichž základě prodal historická vozidla panu J. M. a M. Z. Kupní cena za tato vozidla byla zaplacena v hotovosti. To je také důvod, pro který policejní orgán zajistil větší množství finanční hotovosti. Stěžovatel poukázal též na to, že mu nebylo umožněno zaujmout repliku k vyjádření státního zástupce. S uvedenou právní argumentací se podle stěžovatele řádně nevypořádal ani Vrchní soud v Olomouci, když nepřihlédl ke specifikům daných právní úpravou vztahující se k registraci historických vozidel.

III.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud předně zdůrazňuje, že v souladu s čl. 83 Ústavy je jeho posláním ochrana ústavnosti, především ústavně zaručených práv a svobod. I když toto široce pojaté vymezení ochrany ústavnosti nevyčerpává úlohu a funkce, jimiž je Ústavní soud obdařen a které plní v rámci ústavního systému České republiky, znamená však, že při rozhodování o ústavních stížnostech dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy neposuzuje a ani posuzovat nemůže otázku možného porušení práv fyzických a právnických osob, která vyplývají z práva podústavního, neboť k tomu jsou primárně povolány soudy obecné (čl. 90 Ústavy). Do rozhodovací činnosti orgánů činných v trestním řízení je tudíž Ústavní soud oprávněn a povinen zasáhnout jen tehdy, došlo-li k porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [viz kupř. nálezy sp. zn. III. ÚS 138/2000 in fine (N 53/21 SbNU 451), III. ÚS 303/04 (N 52/36 SbNU 555), III. ÚS 351/04 (N 178/35 SbNU 375), III. ÚS 501/04 (N 42/36 SbNU 445), III. ÚS 606/04 (N 177/38 SbNU 421), III. ÚS 151/06 (N 132/42 SbNU 57), IV. ÚS 369/06 (N 206/43 SbNU 303), III. ÚS 677/07 (N 179/47 SbNU 371) a další; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].

Ústavní soud považuje za nutné také připomenout závěry své ustálené judikatury, dle níž je nutno možnost jeho zásahu do přípravného řízení v rámci trestního procesu vykládat restriktivním způsobem. Ústavní soud se takto cítí být povolán korigovat pouze excesy, jež jsou výrazem svévole či libovůle orgánů činných v trestním řízení. Vyjádřeno jinými slovy, jeho kasační intervence do probíhajícího řízení (nikoli pravomocně ukončeného trestního stíhání) má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, ve kterých se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesně právnímu rámci a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, v následujících fázích trestního řízení již nikterak odstranit (srov. např. usnesení ze dne 28. 8. 2012, sp. zn. I. ÚS 2532/12, nebo usnesení ze dne 16. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 674/05). Podobně ve věcech týkajících se uplatnění zajišťovacích prostředků v rámci trestního řízení Ústavní soud zdůraznil, že posuzovat jejich oprávněnost je především úkolem orgánů činných v trestním řízení. Kasační pravomoc Ústavního soudu se proto může projevit teprve tehdy, byly-li v řízení před obecným soudem porušeny ústavní procesní principy či jsou-li závěry obecných soudů v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem [viz např. nález ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 3502/13 (N 63/73 SbNU 209)].

Majetkové zajišťovací instituty upravené v ustanovení § 79a a násl. trestního řádu Ústavní soud obecně považuje [srov. především nález ze dne 13. 8. 2015, sp. zn. III. ÚS 3647/14 (N 147/78 SbNU 275)] za opatření zasahující do základního práva na pokojné užívání majetku, na něž se vztahuje ochrana čl. 11 Listiny. Zároveň však ve své judikatuře připomíná, že jde o prostředek pouze dočasný, svou povahou zatímní a zajišťovací, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci. Při posouzení ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů přitom Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností [srov. např. nález ze dne 2. 12. 2013, sp. zn. I. ÚS 2485/13 (N 206/71 SbNU 429), usnesení ze dne 11. 3. 2004, sp. zn. II. ÚS 708/02, nebo usnesení ze dne 1. 7. 2004, sp. zn. III. ÚS 125/04]. Jak přitom již bylo uvedeno, jsou to v prvé řadě orgány činné v trestním řízení, jejichž úkolem je vyhodnotit ústavnost (resp. zákonnost) použití zajišťovacích nástrojů v trestním řízení, přičemž ty musí - při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení - posoudit opatření upravená v zákoně o výkonu zajištění majetku a opodstatněnost jejich aplikace.

Stěžovateli lze dát zapravdu v tom smyslu, že popis jednání, jehož se měl podle policejního orgánu dopustit, není formulován korektně, když v této fázi řízení nebyl použit podmiňovací způsob, nicméně se nejedná o pochybení natolik závažné, že by jím mohlo dojít k zásahu do jeho základních práv a svobod. Ve své podstatě se jedná o pouhou formulační nepřesnost bez přesahu do reálných práv stěžovatele.

Dosavadní procesní úkony orgánů činných v trestním řízení nepředstavují neodčinitelné a nepřiměřené zásahy do základních práv stěžovatelů. Podle názoru Ústavního soudu by o zásah do ústavním pořádkem zaručených základních práv a svobod šlo až tehdy, nebyla-li by splněna podmínka trvání zajištění jen po dobu nezbytně nutnou. Pokud by k zásahu do vlastnického práva docházelo po nepřiměřeně dlouhou dobu, šlo by o neproporcionální zásahy do vlastnického práva stěžovatelů garantovaného čl. 11 odst. 1 Listiny. Ačkoli zákon blíže tuto dobu nestanoví, je podle názoru Ústavního soudu v zásadě třeba přiměřenost délky omezení vlastnického práva posuzovat podobně ke lhůtám, které zákon stanoví pro omezení osobní svobody (srov. § 71 odst. 8 a 9 tr. ř.). Pokud by orgány činné v trestním řízení výrazně překročily tyto lhůty, jednalo by se podle názoru Ústavního soudu již o neproporcionální a tedy neaprobovatelný zásah do vlastnického práva stěžovatelů a Ústavní soud by byl nucen konstatovat jeho porušení. Plynutím času ubývá legitimita omezení základních práv ve prospěch veřejného zájmu na naplnění účelu trestního řízení a zesiluje se potřeba obnovit respekt k základním právům jednotlivce (viz mutatis mutandis nález sp. zn. IV. ÚS 689/05, N 225/39 SbNU 379).

Ze shora uvedených důvodů považuje Ústavní soud napadená rozhodnutí za ústavně konformní, a proto předmětnou ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. srpna 2020

Vladimír Sládeček

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru