Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 211/99Nález ÚS ze dne 17.10.2000Uložení pořádkové pokuty odvolacím soudem v občanském soudním řízení

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajKlokočka Vladimír
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces
Věcný rejstříksoudce/podjatost
pokuta
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 152/20 SbNU 75
EcliECLI:CZ:US:2000:1.US.211.99
Datum vyhlášení17.10.2000
Datum podání27.04.1999
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 95 odst.1

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 10 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 53, § 218 odst.1 písm.c, § 201


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 211/99 ze dne 17. 10. 2000

N 152/20 SbNU 75

Uložení pořádkové pokuty odvolacím soudem v občanském soudním řízení

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl dnešního dne v senátu ve věci

ústavní stížnosti stěžovatelů Ing. B. T. a MUDr. A. T., proti

usnesení Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 10 Nc 36/99, ze dne 7.

4. 1999, takto:

Ústavní stížnosti se vyhovuje a usnesení Krajského soudu

v Plzni, sp. zn. 10 Nc 36/99, ze dne 7. 4. 1999, se zrušuje.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne

27. 4. 1999, stěžovatelé napadli ve výroku uvedené usnesení

Krajského soudu v Plzni, kterým jim byla jako žalovaným uložena

pořádková pokuta ve výši 25 000 Kč podle ustanovení § 53

občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."). Uložení pořádkové

pokuty odůvodnila předsedkyně senátu krajského soudu JUDr. A. P.

tím, že žalovaní v podání ze dne 12. 1. 1999, kterým uplatnili

námitku podjatosti soudkyně Krajského soudu v Plzni, JUDr.

A. P. a soudce Okresního soudu v Karlových Varech JUDr. R. K.,

v projednávání jejich restitučního sporu, uvedli hrubé urážky

soudu a nepravdivá tvrzení. Jako příklad hrubých urážek v jejich

podání předsedkyně senátu uvedla tvrzení stěžovatelů o "režii

právního zástupce žalobců" a dále tvrzení, že "každé další

rozhodnutí Krajského soudu v Plzni nebude objektivní a vše má jiné

pozadí". Podle odůvodnění usnesení toto podání, včetně podání ze

dne 2. 3. 1999 adresovaného Vrchnímu soudu v Praze, obsahuje

projevy neprofesionality, nedostatku slušnosti a vkusu. Jako další

hrubou urážku soudu posoudila předsedkyně senátu dle ní nepravdivé

tvrzení o tom, že "dne 31. 7. 1995 byl osobně spis donesen JUDr.

B. JUDr. P. k nahlédnutí", jež označila jako lživé.

V dané věci se jedná o dlouhodobý soudní spor, týkající se

restituce majetku (tj. vydání rodinného domu s parcelou dle

restitučních předpisů). Stěžovatelé jako strana žalovaná podali

proti původnímu rozsudku Krajského soudu v Plzni a rozsudku

Okresního soudu v Karlových Varech ústavní stížnost, jíž Ústavní

soud nálezem, sp. zn. IV. ÚS 218/95, ze dne 11. 12. 1997, vyhověl

a oba napadené rozsudky zrušil. V podání ze dne 12. 1. 1999,

určeném k rukám předsedkyně Okresního soudu v Karlových Varech,

uplatnili stěžovatelé námitku podjatosti soudce JUDr. R. K.

a soudkyně JUDr. A. P. a žádali jejich vyloučení z rozhodování ve

věci. Jako důvody uvedli zejména to, že oba soudci zvýhodňují

stranu žalující, že nepostupují vůči nim nestranně a spravedlivě,

že odvolací soud nepřihlíží k námitkám žalovaných, a preferuje

pouze zájmy žalobců. Žalovaní dále v návrhu na vyloučení soudců

uvedli, že "každé další rozhodnutí Krajského soudu v Plzni nebude

objektivní a vše má jiné pozadí". O vyloučení soudkyně JUDr. P.

rozhodoval Vrchní soud v Praze, který usnesením, sp. zn. Nco

28/99, ze dne 15. 3. 1999, rozhodl, že soudkyně Krajského soudu

v Plzni, JUDr. A. P., není vyloučena z projednávání a rozhodování

předmětné právní věci. Také Krajský soudu v Plzni rozhodl dne 7.

4. 1999 v senátu, jemuž předsedala JUDr. A. P., že soudce

Okresního soudu JUDr. R. K. není z dalšího projednávání

a rozhodování věci vyloučen. Téhož dne, tj. 7. 4. 1999, byla

žalovaným za jejich projev v písemném návrhu ze dne 12. 1. 1999 na

vyloučení obou jmenovaných soudců z projednávání a rozhodování

věci usnesením uložena pořádková pokuta ve výši 25 000 Kč. (Vrchní

soud však pokutu neuložil, přestože znění obou návrhů na vyloučení

bylo shodné.) Jak dále zjistil Ústavní soud z vyžádaného soudního

spisu, oba stěžovatelé podali proti usnesení o uložení pořádkové

pokuty stížnost k rukám předsedy Krajského soudu v Plzni, která

byla soudem podle obsahu posouzena jako odvolání proti usnesení

Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 10 Nc 36/99. Toto odvolání bylo

poté Krajským soudem v Plzni usnesením ze dne 13. 7. 1999, sp. zn.

10 Co 650/99 (v senátu, jemuž předsedala JUDr. P.), odmítnuto

z odkazem na ustanovení § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Podle

tohoto ustanovení "odvolací soud odmítne odvolání, které směřuje

proti rozhodnutí, proti němuž není odvolání přípustné".

Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že důvody podjatosti u obou

jmenovaných soudců existují, neboť vůči nim nepostupovali

spravedlivě a nestranně. Věc byla po zrušujícím nálezu Ústavního

soudu v novém projednání přidělena stejným soudcům, kteří se na

nespravedlivém procesu podíleli. Za projev podjatosti JUDr. A. P.

stěžovatelé považují rovněž napadené usnesení o uložení pořádkové

pokuty dne 7. 4. 1999 bez možnosti odvolání. Stěžovatelé podali

stížnost proti tomuto usnesení k rukám předsedy Krajského soudu

v Plzni a požádali o její prominutí. Stěžovatelé jsou přesvědčeni,

že soud porušil čl. 95 ústavy ČR, podle něhož je soudce vázán

zákonem, a současně zasáhl do jejich práva na spravedlivý proces.

K obsahu ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal stanovisko

Krajského soudu v Plzni. Předsedkyně senátu 10 Nc uvedla, že

k účastníkům ani k jejich zástupcům nemá žádný vztah. Pokud

stěžovatelé brojí proti usnesení o uložení pořádkové pokuty,

odkázala na obsah odůvodnění napadeného usnesení. Svoboda projevu,

na kterou se stěžovatelé odvolávají, je limitována zákonem, a to

jak o. s. ř., tak trestním zákonem. Aplikací ustanovení § 53 o. s.

ř. v daném případě bylo směřováno pouze k ochraně osobní cti,

vyplývající z profese soudkyně. Kromě toho jde o jediný prostředek

v občanském soudním řízení, umožňující ochranu autority

a důstojnosti soudu.

II.

Po zjištění, že ústavní stížnost je přípustná a byla podána

v zákonem stanovené lhůtě, se Ústavní soud zabýval samotnými

důvody ústavní stížnosti. Po jejich přezkoumání, po nahlédnutí do

soudního spisu a po právním posouzení projednávané věci pak dospěl

k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Pořádkovou pokutu může podle ustanovení § 53 o. s. ř.

předseda senátu uložit tomu, kdo hrubě stěžuje postup řízení

zejména tím, že se nedostaví bez vážného důvodu k soudu, nebo

neuposlechne příkazu soudu, nebo kdo ruší pořádek, nebo kdo učinil

hrubě urážlivé podání anebo nesplnil povinnosti uvedené v § 294

a 295. Pořádková pokuta může činit až 50 000 Kč a může být

ukládána opakovaně. Proti uložení pořádkové pokuty je přípustné

odvolání. Je-li však pořádková pokuta uložena v odvolacím řízení,

podle současné praxe obecných soudů s odkazem na ustanovení § 201

o. s. ř., podle něhož "účastník může napadnout rozhodnutí soudu

prvního stupně, pokud to zákon nevylučuje", jsou taková odvolání

odmítána pro nepřípustnost [§ 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].

V tomto smyslu jsou také dávána soudy II. stupně v jejich

rozhodnutích o pořádkových pokutách poučení.

Jinak je tomu s řešením pořádkových opatření v trestním

a správním řízení. Pořádkovými pokutami v trestním řízení se již

Ústavní soud několikrát zabýval, např. ve svých nálezech, sp. zn.

III. ÚS 86/98, a III. ÚS 164/98. Dospěl pak k závěru, že

"Rozhodnutí o uložení pořádkové pokuty (§ 66 tr. ř.) je ex lege

v zásadě podrobeno přezkumnému řízení (§ 66 odst. 4 zákona),

a proto podléhá přezkumu vyšším soudem i tehdy, bylo-li vydáno

odvolacím soudem, u něhož řízení zpravidla končí, neboť zásada

přezkumu rozhodnutí vydaných v soustavě obecných soudů náleží

k základním ústavním principům spravedlivého procesu (viz čl. 36

odst. 1 Listiny základních práv a svobod)". Rovněž možností

soudního přezkumu rozhodnutí o pořádkových pokutách ve správním

řízení se již Ústavní soud zabýval (viz nález sp. zn. Pl. ÚS

28/98), a dospěl k závěru, že rozhodnutí správních orgánů

o pořádkových pokutách nemohou být vyňata ze soudního přezkumu

v rámci správního soudnictví. V cit. nálezu Ústavní soud vyjádřil

názor, že "pokuty ukládané ve správním právu a při kontrolní

činnosti jsou svou povahou způsobilé zasáhnout do základních práv

a svobod fyzické osoby s ohledem na jejich výši a možnost

opakovaného ukládání. Mohou být přitom vydávány na základě volného

uvážení, takže není vyloučen ani diskriminační efekt jejich

ukládání vůči různým subjektům".

Stejně způsobilé zasáhnout do základních práv a svobod jsou

podle přesvědčení Ústavního soudu rovněž pořádkové pokuty ukládané

v rámci občanského soudního řízení a Ústavní soud proto nevidí

žádný racionální a ústavně právně akceptovatelný důvod pro odlišné

posuzování pořádkových pokut ukládaných v rámci jednotlivých typů

řízení, o to více, že účelem občanského soudního řízení je

zajištění spravedlivé ochrany práv a oprávněných zájmů účastníků

(§ 1 o. s. ř.).

Ústavní soud, který je vrcholným orgánem ochrany ústavnosti,

je sice v řízení o ústavní stížnosti vázán petitem návrhu, nikoli

však důvody ústavní stížnosti. Proto se nad rámec odůvodnění

ústavní stížnosti musel zabývat také dalšími důvody neústavnosti

napadeného usnesení, které spatřuje v poučení o opravném

prostředku a v konečném důsledku v nemožnosti přezkumu takového

rozhodnutí vyšší soudní instancí. V poučení napadeného usnesení

krajský soud uvedl, že "Proti tomuto rozhodnutí není odvolání

přípustné" (a to právě s ohledem na ustanovení § 201 o. s. ř.).

Při tomto výkladu nelze však ztrácet ze zřetele, že přes

opakované novelizace občanský soudní řád (obdobně jako i další

procesní normy a současný právní řád vůbec) již ve své koncepci je

stále ještě poznamenán relikty totalitního systému. Ty však nelze

judikaturou obecných soudů posilovat - v posuzované věci

- restriktivním výkladem, a to mimo jiné již také proto, že

restriktivní výklad (rozhodného zákonného ustanovení) na úkor

ústavnosti nerozlišuje vlastní povahu a význam otázek, o nichž se

v konkrétní věci usnesením rozhoduje.

K základním zásadám spravedlivého procesu ("stanoveného

postupu" dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod),

mimo postulátu nezávislého a nestranného rozhodování, vyloučení

libovůle v soudní jurisdikci aj., náleží - nikoli v poslední řadě

- také požadavek přezkumu rozhodnutí soudu nižšího stupně soudem

vyššího stupně, neboť jen tak se naplňuje ústavně zaručené

základní právo na soudní ochranu (hlava pátá Listiny základních

práv a svobod) a z ní vyplývající právo na spravedlivý proces;

proto také tam, kde zákon, ať již z jakýchkoli důvodů, připouští

dvojí výklad, je v intencích zásad spravedlivého procesu nezbytné

dát při jeho aplikaci přednost tomu z nich, který je ve své

interpretaci s ústavním pořádkem republiky co nejvíce souladný

(obdobně též nález ve věci Pl. ÚS 48/95 publ. in Ústavní soud

České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 5., č. 21,

vydání 1., Praha, 1997 a ve Sbírce zákonů č. 121/1996 Sb.).

Vzhledem k tomu, že rozhodnutí o uložení pořádkové pokuty (§

53 odst. 1 o. s. ř.) je v zásadě způsobilé zasáhnout do základních

práv a svobod účastníků řízení, náleží zásada přezkumu těchto

rozhodnutí vydaných v soustavě obecných soudů k základním ústavním

principům spravedlivého procesu. Lze tedy dovodit, že napadené

rozhodnutí, byť z jiných důvodů, než tvrdili stěžovatelé, není

s těmito principy v souladu. K tomuto závěru, dospěl Ústavní soud

po důkladném zvážení důsledků dosavadního výkladu zákonných

ustanovení o. s. ř. a praxe obecných soudů. Kdyby Ústavní soud

akceptoval praxi obecných soudů, která proti usnesení o uložení

pořádkové pokuty soudem odvolacím odvolání ani dovolání

nepřipouští, zůstala by jediným prostředkem nápravy takového

usnesení ústavní stížnost. Je-li však ukládání pořádkových pokut

včetně jejich výše na volném uvážení předsedy senátu, který ve

věci jedná (samozřejmě za dodržení podmínek ust. § 53 odst.

1 o. s. ř.), Ústavní soud by se dostal do pozice odvolací

instance, ačkoli další instancí v sytému všeobecného soudnictví

není a nemůže být.

K vlastnímu napadenému usnesení o uložení pořádkové pokuty ve

výši 25 000 Kč stěžovatelům Ústavní soud považuje za potřebné

uvést následující.

Právo vyjádřit se k osobám soudců, namítat jejich podjatost

a navrhovat jejich vyloučení z projednávání a rozhodování věci je

zakotveno v ustanovení § 15 odst. 2 o. s. ř. Účastník řízení,

který navrhuje vyloučení soudce, musí ohledně každého soudce,

jehož podjatost namítá, uvést konkrétní skutečnosti, pro něž má za

to, že je z projednávání a rozhodování věci vyloučen. Stěžovatelé

ve svém návrhu na vyloučení jmenovaných soudců ze dne 12. 1. 1999

tuto svou povinnost splnili, když uvedli důvody, pro něž považují

oba soudce za podjaté. Jejich pochybení pokládali za zjevné

a nepochopitelné. Opřeli se přitom o nález Ústavního soudu, sp.

zn. IV. ÚS 218/95, který svým názorem v restituční záležitosti

stěžovatelů shledal, že obecné soudy chybně posoudily věc dle

o. z., když stěžovatelé právem uplatnili své nároky dle zákona č.

87/1991 Sb.,, a vytkl jim dále, že rozhodly nad rámec vedlejšími

účastníky uplatněného žalobního petitu.

Pokud jde o označení výroku stěžovatelů za hrubě urážlivé, je

třeba uvážit, že zákonodárce vědomě volil termín "hrubě urážlivé"

v § 53 odst. 1 o. s. ř., aby naznačil, že právě jen ty výroky,

které objektivně dosahují intenzity hrubých urážek zakládají důvod

pro pořádkovou pokutu. Činil tak u vědomí, že jak subjektivní

pocity křivdy stěžovatelů, tak i subjektivní vnímání "uražených"

soudců jsou exaltovány okolnostmi, souvisejícími s meritem v dané

věci. Institucím a orgánům, jež reprezentují veřejnou moc státu

a v důsledku toho jsou nositeli rozhodnutí, jež občané napadají,

přísluší vždy větší dávka tolerance, velkorysosti a nadhledu, než

je tomu u jednotlivých občanů, jak o tom svědčí judikatura

Evropského soudu pro lidská práva. Je pravda, že soudům při

posuzování základního práva na svobodu projevu přísluší ve jménu

zachování autority a nestrannosti soudní moci zvláštní ochrana

(srov. čl. 10 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních

svobod), nicméně - a právě - proto při rozhodování o podjatosti

odpadá jakákoli soudcovská kolegiální solidarita ve prospěch

objektivní a nikoli jen subjektivní úvahy, zda u soudce "se

zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich

zástupcům lze mít pochybnosti o jejich nepodjatosti" (§ 14 odst.

1 o. s. ř.).

Ústavní soud zastává proto názor, že výroky uvedené v návrhu

sice mohou být dotčenými osobami vnímány jako hrubě urážlivé,

nicméně vzhledem k tomu, že uložení pořádkové pokuty je krajním

opatřením a lze ji uložit jen tam, kde domluva nebo jiné mírnější

prostředky nevedly k nápravě, v daném případě se jeví uložení

pořádkové pokuty ve výši 25 000 Kč jako nepřiměřené. Ze soudního

spisu nevyplývá, že by se soud pokoušel nejdříve jinými vhodnými

prostředky usměrnit výroky stěžovatelů, které se mu subjektivně

zdály jako hrubá urážka soudu. Navíc ze spisu nevyplývá ani

skutečnost, že by soud v daném případě prováděl dokazování, zda

výroky uvedené v písemném návrhu ze dne 12. 1. 1999, podepsaném

pouze právní zástupkyní navrhovatelů JUDr. B., lze jednoznačně

přičítat k tíži navrhovatelů. Je sice pravdou, že pokud jedná

právní zástupce účastníků řízení na základě procesní plné moci,

jedná jejich jménem, nicméně při ukládání sankcí podle § 53 o. s.

ř. je nutno rozlišovat, kdo osobně úkon podléhající sankci učinil.

V daném případě je zřejmé, že obě podání, na základě kterých byla

stěžovatelům uložena pořádková pokuta, jsou podepsány pouze právní

zástupkyní stěžovatelů JUDr. B. Vzhledem k tomu, že soud může

ukládat pořádkové pokuty rovněž právním zástupcům účastníků řízení

(což v praxi soudy také činí), je v daném případě uložení

pořádkové pokuty přímo stěžovatelům bez jakéhokoli dokazování, zda

výroky uvedené v podání učinila právní zástupkyně jejich jménem

a na jejich pokyn nebo zda o těchto výrocích v podání advokátky

byli alespoň informováni a souhlasili s nimi, porušením čl. 95

odst. 1 ústavy ČR, podle něhož je soudce při svém rozhodování

vázán zákonem.

S ohledem na výše uvedené skutečnosti nezbylo Ústavnímu soudu

než ústavní stížnosti vyhovět a napadené usnesení Krajského soudu

Plzni pro jeho rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv

a svobod a s čl. 95 odst. 1 Ústavy, podle ustanovení § 82 odst.

3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavnímsoudu, ve znění

pozdějších předpisů, zrušit.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně 17. října 2000

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru