Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 211/96Nález ÚS ze dne 26.03.1997K soudní pravomoci v církevních věcech (k neplatnosti rozvázání služebního poměru a mzdovým nárokům)

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajPaul Vladimír
Typ výrokuzamítnuto
vyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání /právo církví a náboženských společností spravovat své záležitosti
Věcný rejstříkpravomoc
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 34/7 SbNU 227
EcliECLI:CZ:US:1997:1.US.211.96
Datum podání30.07.1996
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 90

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 16 odst.2, čl. 16 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

308/1991 Sb., § 7

99/1963 Sb., § 7, § 104 odst.1


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 211/96 ze dne 26. 3. 1997

N 34/7 SbNU 227

K soudní pravomoci v církevních věcech (k neplatnosti rozvázání služebního poměru a mzdovým nárokům)

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud České republiky

rozhodl v senátě ve věci

stěžovatelů Mgr. E. D. a Mgr. Z. D. o ústavní stížnosti ze dne

29. 7. 1996 proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 8.

1. 1996, sp. zn. 14 C 154/95, a usnesení Městského soudu v Praze

ze dne 30. 4. 1996, čj. 23 Co 182/96 - 25, takto:

1. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 1996, čj. 23 Co

182/96 - 25, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 8. 1.

1996, sp. zn. 14 C 154/95, se zrušujív části týkající se

zastavení řízení, pokud jde o žalobu stěžovatelů o náhradu mzdy.

2. V ostatním se ústavní stížnost zamítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelé ústavní stížností ze dne 29. 7. 1996, doplněnou

na výzvu Ústavního soudu dne 11. 10. 1996, se domáhají, aby byla

zrušena usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 8. 1. 1996,

sp. zn. 14 C 154/95, a Městského soudu v Praze ze dne 30. 4.

1996, čj. 23 Co 182/96 - 25, jimiž bylo zastaveno řízení v jejich

sporu proti Ústřední radě Církve českoskovenské husitské,

o náhradu mzdy a o určení neplatnosti rozvázání služebního poměru.

Stěžovatelé učinili předmětem řízení obou soudů otázku, zda

s nimi jako faráři Církve československé husitské byl platně

rozvázán služební poměr, a požádali, aby současně bylo přihlédnuto

k tomu, že jim nebyly vydány takové podklady, aby mohli uzavřít

jiný pracovní poměr. Dále se domáhali vyplacení mzdy počínaje dnem

23. 7. 1993.

Soud prvního stupně i soud odvolací dospěly k závěru, že pro

nedostatek pravomoci soudu je třeba řízení podle § 104 odst. 1 o.

s. ř. zastavit a věc postoupit věcně příslušnému orgánu, tj.

Ústřední radě Církve československé husitské, ve smyslu čl. 20

zřizovací listiny této církve a § 34 jejího organizačního řádu.

Stěžovatelé v tomto postupu spatřovali porušení svých

základních lidských a občanských práv členů církve a porušení

demokratických principů, jakož i mezinárodních dokumentů k lidským

a občanským právům, neboť jim bylo znemožněno se dovolat před

soudem svého práva. Tím byl podle nich porušen zejména čl. 26

odst. 1 a 3 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod

a v tom směru též uplatnili svou ústavní stížnost.

Ústavní soud si vyžádal k ústavní stížnosti stanoviska

účastníků, tj. obou obecných soudů, a vedlejšího účastníka řízení

Ústřední rady Církve československé husitské.

Obvodní soud pro Prahu 6 se ve svém vyjádření odvolal na své

usnesení v této věci, které bylo Městským soudem v Praze

potvrzeno, a na svém stanovisku, že šlo o nedostatek pravomoci

soudu, setrval.

Městský soud v Praze se vyjádřil k ústavní stížnosti svým

přípisem ze dne 27. února 1997 a pokládá ji za neopodstatněnou.

Platnost skončení služebního poměru navrhovatelů nelze pro jeho

církevní charakter (služba Bohu a lidem) zkoumat v občanskoprávním

soudním řízení, neboť to mohou posoudit jen příslušné církevní

orgány, které navrhovatelům službu umožnily, naopak zásah moci,

byť soudní, do těchto vztahů by bylo možno považovat za zásah,

který je v rozporu s Ústavou.

Ústřední rada Církve československé husitské se vyjádřila

k ústavní stížnosti přípisem ze dne 19. 3. 1997. Konstatuje, že

ústavní stížnost není přípustná proti rozhodnutí církevního orgánu

jako orgánu "veřejné moci", neboť orgány církve takovými orgány

nejsou. Pro vznik, změnu a skončení služebního poměru nelze použít

ustanovení zákoníku práce, neboť úprava jeho vzniku, změny

a skončení je komplexně provedena v církevních řádech Církve

československé husitské. Použití zákoníku práce je subsidiární

v případech, kdy úprava není v církevním předpisu provedena.

Služební poměr duchovního vzniká dvoustranným projevem vůle

a v zásadě má tedy podobnou smluvní povahu, jako je tomu

u pracovněprávních vztahů. Podobně jako u pracovněprávního vztahu

také u služebního poměru duchovního je v otázkách vzniku, změny

a zániku rozhodováno církevními orgány v podobném postavení,

v jakém ve vztahu k zaměstnanci rozhoduje zaměstnavatel. Toto

rozhodování se však neděje u služebního poměru podle

pracovněprávních předpisů, ale podle církevních řádů schválených

k tomu příslušnými orgány církve. Jde v zásadě o podobný postup,

jaký je uplatňován při skončení pracovního poměru s tím, že ze

strany církve se služební poměr rozvazuje "propuštěním ze služeb

církve" Ústřední radou, a to buď na základě podrobně odůvodněného

návrhu Diecézní rady, vždy však po slyšení duchovního, nebo na

základě konečného rozhodnutí Kárného výboru. Diecézní rada má

působnost rozhodovat o ustanovení duchovního do příslušné

Náboženské obce, o překládání na jiné místo a dále o odvolání

z funkce. Ze strany duchovního lze ukončit služební poměr

"rezignací na službu v církvi", kterou je povinna Diecézní rada

přijmout. Duchovní může rezignovat (tedy ukončit svůj služební

poměr) i bez uvedení důvodů. Církevní orgán, který hodlá ukončit

služební poměr duchovního jeho rozvázáním, musí dodržet postup

předepsaný v řádech, jak je shora uvedeno. Služební poměr dále

končí odchodem do důchodu, vystoupením z církve, úmrtím. V řádech

není výslovné ustanovení o skončení služebního poměru dohodou, nic

by však nebránilo jejímu uzavření. Většinou se však postupuje na

základě institutu "rezignace" (jednostranný právní úkon

duchovního, který nelze odmítnout).

Z uvedených důvodů je Ústřední rada Církve československé

husitské názoru, že ústavní stížnost je nepřípustná, pokud směřuje

proti rozhodnutí orgánu církve (CČSH), a je neopodstatněná, pokud

směřuje proti rozhodnutí obecných soudů.

Ústavní soud nejprve zkoumal, zda byla splněna lhůta pro

podání ústavní stížnosti podle § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993

Sb., o Ústavním soudu. Ústavní stížnost lze podat ve lhůtě

šedesáti dnů; tato lhůta počíná dnem, kdy nabylo právní moci

rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva

poskytuje. Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost byla podána

včas.

Pokud jde o předmět ústavní stížnosti zabýval se Ústavní soud

nejprve otázkou určení neplatnosti rozvázání služebního poměru

a dospěl k závěru shodnému v zásadě se soudem odvolacím, že podle

čl. 16 odst. 2 Listiny základních práv a svobod církve spravují

své záležitosti, zejména ustavují své orgány, ustanovují své

duchovní a zřizují církevní instituce nezávisle na státních

orgánech. Podle § 7 odst. 1 a 2 zákona č. 308/1991 Sb., o svobodě

náboženské víry a postavení církví a náboženských společností,

osoby vykonávající duchovenskou činnost ji vykonávají z pověření

církví a náboženských společností podle jejich vnitřních předpisů

a obecně závazných právních předpisů. Církve a náboženské

společnosti také posuzují způsobilost osob k výkonu duchovenské

činnosti a podle toho určují jejich zařazení.

Obecné soudy se tedy správně postavily na stanovisko, že

rozhodováním o dalším trvání služebního poměru duchovního k církvi

by došlo k nepřípustnému zásahu do vnitřní autonomie církve a do

její samostatné a nezávislé rozhodovací pravomoci v této věci, jak

vyplývá z vnitřních předpisů této církve, konkrétně z § 34

Organizačního řádu Církve československé husitské, kde se stanoví,

že služební poměr duchovního s uvedenou církví se rozvazuje

propuštěním ze služeb církve Ústřední radou. Za této situace proto

Ústavní soud neakceptoval návrh na výslech svědka J. H., poněvadž

jeho výpověď by na právním názoru Ústavního soudu nemohla nic

změnit.

Ústavní soud proto shledal, že pokud jde o určení neplatnosti

rozvázání služebního poměru duchovních osob, je třeba v této části

ústavní stížnost zamítnout.

Pokud jde o uplatňování náhrady mzdy, příp. jiných nároků

podle platných předpisů, pokud vedly k omezení stěžovatelů získat

zaměstnání, Ústavní soud se však s postupem obecných soudů

neztotožnil.

Ve věci mzdy a případně jiných majetkových nároků již nejde

o zásah do vnitřní autonomie církve a její rozhodovací pravomoci.

Zde již vystupuje do popředí soukromoprávní charakter církve jako

právnické osoby, která má či nemá závazky vůči jiným osobám

fyzickým či právnickým a tyto osoby mají rovné postavení před

zákonem. Podle § 7 o. s. ř. soudy projednávají a rozhodují

v občanském soudním řízení věci, které vyplývají

z občanskoprávních, pracovních a dalších vztahů. Proto v tomto

případě si musí soudy podle právních podkladů, které si od stran

vyžádají, posoudit, zda budou postupovat podle občanského zákoníku

či podle zákoníku práce (§ 7 odst. 1 zákona č. 308/1991 Sb.)

a podle toho rozhodnout o uplatňovaném nároku stěžovatelů, což

dosud neučinily.

Pokud tedy obecné soudy zde dospěly k závěru, že v uvedené

věci nebyla k řízení dána pravomoc soudů, došlo k porušení

základních práv a svobod stěžovatelů podle čl. 36 odst. 1, podle

něhož se může každý stanoveným postupem domáhat svého práva

u nezávislého a nestranného soudu, a k porušení čl. 90 Ústavy ČR,

že soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným

způsobem poskytovaly ochranu právům.

Ústavní soud proto rozhodnutí obou soudů týkající se

zastavení řízení ve věci žaloby stěžovatelů o náhradu mzdy svým

nálezem zrušil.

Poučení: Proti nálezu Ústavního soudu České republiky se

nelze odvolat.

V Brně dne 26. března 1997

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru