Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 2109/18 #1Usnesení ÚS ze dne 07.08.2018

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Brno
SOUD - VS Olomouc
SOUD - NS
Soudce zpravodajLichovník Tomáš
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní... více
Věcný rejstříkDokazování
odůvodnění
trestný čin/loupež
EcliECLI:CZ:US:2018:1.US.2109.18.1
Datum podání19.06.2018
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6, § 125

40/2009 Sb., § 173


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 2109/18 ze dne 7. 8. 2018

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Z. K., Věznice P. O. BOX 2, Ostrava - Heřmanice, zastoupeného JUDr. Davidem Sehnálkem, Ph.D., Jakubská 1, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 8. 2017, č. j. 53 T 8/2017-390, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 11. 2017, č. j. 5 To 86/2017-453, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2018, č. j. 7 Tdo 379/2018-26, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 19. 6. 2018 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.

II.

Stěžovatel byl ústavní stížností napadeným rozsudkem krajského soudu odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v délce trvání sedmi let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl uložen trest vyhoštění v délce trvání 8 let. Současně mu byla uložena povinnost nahradit poškozenému C. M. částku 770 Kč, poškozené L. N. částku 8.598 Kč a Vojenské zdravotní pojišťovně ČR částku ve výši 12.653 Kč.

Stěžovatel byl odsouzen celkem za dva skutky. První byl obecnými soudy kvalifikován jako zpronevěra, jíž se měl stěžovatel dopustit vůči L. N., která mu svěřila klíče od K., kde stěžovatel odcizil věci v hodnotě 8.598 Kč. Ke spáchání tohoto trestného činu se stěžovatel přiznal.

Druhý skutek byl obecnými soudy kvalifikován jako loupež podle § 173 odst. 1 a 2 trestního zákona. Stěžovatel se měl tohoto trestného činu dopustit dne 26. 9. 2016 v době od 17:25 do 18:04 hod. v Brně Horních Heršpicích, na úseku jednokolejné vlečky ČD pro firmu Ferona v úmyslu zmocnit se věcí C. M., s nímž předtím požíval alkoholické nápoje. Stěžovatel měl poškozeného dvakrát udeřit pěstí do obličejové části hlavy a poté mu z kapes odcizit mobilní telefon a řetízek, čímž způsobil poškozenému materiální škodu ve výši 1.748 Kč. Fyzickým útokem způsobil stěžovatel poškozenému dvojnásobnou zlomeninu dolní čelisti, zlomeninu nosních kůstek, zlomeninu v oblasti lícní kosti, očnice a horní čelisti s otokem. Poškozenému byla provedena mezičelistní fixace, čímž došlo k citelnému omezení v obvyklém způsobu života.

Stěžovatel se shora uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bránil odvoláním, v němž soudu vytkl vady rozsudku, pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a nepřiměřenost trestu. Vrchní soud v Olomouci odvolání stěžovatele zamítl. Následně podané dovolání Nejvyšší soud odmítl.

Stěžovatel stran trestného činu loupeže argumentoval tím, že jeho jednáním nebyla naplněna příslušná skutková podstata. Soudy na základě provedených důkazů učinily závěr, který je v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Podle stěžovatele neexistují žádné důkazy, které by potvrzovaly užití násilí v úmyslu zmocnit se věcí poškozeného. Obecné soudy nectily zásadu presumpce nevinny. Stěžovatel rozporoval způsob vzniku poranění poškozeného s tím, že nebylo prokázáno, že mu je způsobil právě on. Odvolává se přitom na znalecký posudek, podle něhož mohla dvojnásobná zlomenina vzniknout i pádem na kolej. Stěžovatel se v ústavní stížnosti snažil zpochybnit závěry o tom, jakým způsobem došlo ke zranění poškozeného. Poukazuje přitom na to, že mělo být vycházeno ze zásady in dubio pro reo. Terén v místě kolejiště je podle stěžovatele velmi nerovný a cestou poškozeného na ubytovnu tak mohlo dojít k několika pádům. Tento průběh poranění poškozeného nebyl v řízení před soudem vyloučen.

Zásah do základních práv a svobod spatřuje stěžovatel i v tom, že soud odmítl návrh na dokazování rekonstrukcí nebo prověrkou na místě samém. Podle stěžovatele nebyla prokázána příčinná souvislost mezi jednáním stěžovatele a vzniklými zraněními. Nebylo prokázáno, zda stěžovatel odcizil mimo mobilního telefonu, k jehož odcizení se doznal, i nějakou finanční hotovost či řetízek poškozeného.

Stěžovatel brojí též proti uloženému trestu vyhoštění, který považuje za nepřiměřený. Stěžovatel žije na území ČR déle než šest let, má zde přítelkyni, resp. snoubenku H. D., s níž plánuje uzavřít manželství a založit rodinu. Stěžovatel se jmenovanou před vzetím do vazby tvořil společnou domácnost, a tudíž by na něj mělo být pohlíženo jako na rodinného příslušníka občana ČR. Stěžovatel má v ČR navíc příbuzné ze strany babičky, s nimiž má omezený kontakt. Až do skutků, jež byly předmětem napadeného trestního řízení, žil stěžovatel spořádaným životem a nespáchal na území ČR žádný přestupek (resp. má jeden záznam, kdy došlo k odložení věci). V ČR nebyl stěžovatel nikdy trestán, zatímco poškozený má 12 záznamů v opisu z evidence rejstříku trestů. Podle závěrů znaleckého posudku není pobyt stěžovatele na svobodě z psychiatrického hlediska nebezpečný a nevyžaduje žádnou formu ochranného léčení. Stěžovatel v ústavní stížnosti poukázal též na související judikaturu Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva, jež klade důraz na úctu k rodinnému životu, ať už se člověk rozhodne pro jakoukoliv formu soužití. Při uložení trestu vyhoštění musí obecné soudy hodnotit proporcionalitu trestu vzhledem k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu, musí zhodnotit individuální možnost nápravy pachatele, poměry pachatele a rovněž musí vzít v potaz prognózu rizika ohrožení bezpečnosti lidí, majetku nebo jiného obecného zájmu. Stěžovatel je přesvědčen, že pokud by obecné soudy shora uvedená kritéria pro ukládání trestu vyhoštění zohlednily, nikdy by mu nebyl tento druhu trestu uložen.

Stěžovatel má za to, že ze shora uvedených důvodů došlo v jeho případě ze strany obecných soudů k zásahu do základních práv a svobod, jež jsou mu garantovány čl. 12, čl. 14, čl. 36, čl. 39 Listiny základních práv a svobod.

III.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů je záležitostí obecných soudů. Jejich úloha spočívá v tom, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu připadá v úvahu toliko při zjištění nejzávažnějších pochybení, představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak pokud by závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však v projednávaném případě zjištěno nebylo.

Pokud jde o tu část ústavní stížnosti, v níž stěžovatel polemizuje s hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy a dovozuje, že nebylo prokázáno, že by stěžovatel svým jednáním naplnil skutkovou podstatu trestného činu loupeže dle § 173 odst. 1 a 2 trestního zákona, odkazuje Ústavní soud v této souvislosti na svou ustálenou judikaturu, dle níž je Ústavní soud povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, neshledal. Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994, sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41).

Stěžovatel sám přiznává, že poškozeného celkem třikrát uhodil do obličeje, ovšem popírá, že by poškozeného napadl s úmyslem zmocnit se jeho věcí. Současně vylučuje, že by poškozenému způsobil taková zranění, jež jsou mu kladena k tíži. Touto argumentací se zabývaly již obecné soudy, když vzaly v potaz výpověď nejen poškozeného, ale též svědků O., S. a Š., kteří byli s poškozeným v kontaktu krátce po napadení a jež shodně uvedli, že poškozený hovořil o napadení známým. Svědek S. pak uvedl, že poškozený hovořil o R., což je přezdívka užívaná pro stěžovatele. Nalézací soud rovněž poukázal na rozpor ve výpovědi stěžovatele, týkající se okamžiku, kdy se dostal mobilní telefon poškozeného do jeho dispozice. Snažil-li se stěžovatel zpochybnit závěry obecných soudů poukazem na vyjádření znalce k možnému pádu na kolej, nelze přehlédnout jeho tvrzení, že při pádu poškozeného na kolej bez obranných mechanizmů mohlo dojít k dvojnásobné zlomenině dolní čelisti, ale nemohlo jedním pádem vzniknout další zranění poškozeného na horní čelist a očnici. Ze shora uvedených důvodů nemá Ústavní soud o závěrech obecných soudů pochybnosti.

Pokud stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že nebyly provedeny jím navrženy důkazy, tj. rekonstrukce či prověrka na místě činu, nutno uvést, že z ústavněprávního hlediska je podstatnou především ta skutečnost, že se nalézací soud v rámci svého odůvodnění s neprovedením tohoto návrhu vypořádal.

Brojí-li stěžovatel proti trestu vyhoštění z ČR, lze uvést, že tímto se podrobně zabýval jak nalézací, tak i odvolací soud. Ten v rámci svého odůvodnění uvedl podmínky, za nichž by nebylo možno trest vyhoštění uložit. Tyto podmínky však nebyly naplněny. Stěžovatel sice uvedl, že "tvoří" společnou domácnost s H. D., s níž se chce oženit a mít rodinu, nicméně tato argumentace se jeví vzhledem k okolnostem případu jako účelová. Poukazuje-li stěžovatel na proporcionalitu uloženého trestu vyhoštění, nelze mít tuto s ohledem na bohatou trestní minulost stěžovatele ve Slovenské republice za nevyváženou.

Z výše vyložených důvodů Ústavní soud předmětnou ústavní stížnost odmítl v souladu s ustanovením § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. srpna 2018

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru