Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 2105/08 #1Usnesení ÚS ze dne 12.11.2008

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Olomouc
SOUD - KS Ostrava
Soudce zpravodajDuchoň František
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika t... více
Věcný rejstříktrestný čin/podvod
Trestný čin
důkaz/volné hodnocení
konkurz a vyrovnání
zavinění/úmyslné
soud/odročení jednání
EcliECLI:CZ:US:2008:1.US.2105.08.1
Datum podání19.08.2008
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 40 odst.3, čl. 36 odst.1

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.1, čl. 6 odst.3 písm.c

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 250, § 126

141/1961 Sb., § 219, § 2 odst.5, § 2 odst.6


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 2105/08 ze dne 12. 11. 2008

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky H. V., zastoupené JUDr. Kateřinou Šimáčkovou, advokátkou se sídlem Brno, Mojžíšova 17, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. 6 Tdo 626/2008, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. 10. 2007, čj. 3 To 114/2007 - 11109, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 4. 2007, čj. 30 T 2/2005 - 10849, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve své ústavní stížnosti H. V. (dále jen "stěžovatelka") navrhla zrušení shora označeného usnesení Nejvyššího soudu, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci (dále též "odvolací soud") a rozsudku Krajského soudu v Ostravě (dále též "soud prvního stupně") pro porušení čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1, 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Současně požádala, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí podle § 79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Uvedeným usnesením Nejvyšší soud odmítl, jako zjevně neopodstatněné, dovolání stěžovatelky proti rozsudku odvolacího soudu. Tímto rozsudkem odvolací soud částečně zrušil rozsudek soudu prvního stupně, kterým byla stěžovatelka pod bodem 1) uznána vinnou trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 4 trestního zákona (dále jen "TrZ") a pod bodem 2) trestným činem porušení povinnosti v řízení o konkursu podle § 126 odst. 2 TrZ, a to pod bodem 2) výroku rozsudku a ve výroku o trestu. Odvolací soud nově rozhodl tak, že stěžovatelku zprostil obžaloby ze skutku pod bodem 2) a za trestný čin podvodu jí snížil trest uložený soudem prvního stupně a uložil jí trest odnětí svobody v trvání šest a půl roku se zařazením do věznice s dozorem a trest zákazu činnosti v délce sedmi let. Jinak zůstal napadený rozsudek soudu prvního stupně nezměněn, a to i ve vztahu k výroku o náhradě škody poškozeným. Pokračující trestný čin podvodu stěžovatelka spáchala tím, že jako jediná jednatelka společnosti CK Harmonie medical s. r. o., v úmyslu vylákat na poškozených peněžité a jiné plnění, dopustila se jednání popsaných pod body 1.1 až 1.9.648 výroku rozsudku, spočívajících ve vylákání půjček či jiného plnění na základě uzavřených smluv od subjektů specifikovaných v bodech 1.1 - 1.8. a finančních částek vybraných od klientů cestovní kanceláře uvedených v bodech 1.9.1-648, ačkoli věděla, že společnost není schopna dostát v dohodnuté lhůtě splatnosti svým splatným závazkům a poskytnutí tzv. ozdravných pobytů v Chorvatsku pro klienty cestovní kanceláře. Tímto jednáním způsobila poškozeným škodu ve výši přesahující 19 milionů korun.

Stěžovatelka tvrdila, že obecné soudy porušily její právo na obhajobu, neboť v době hlavního líčení se projevily problémy spojené se ztrátou sluchu a stěžovatelka byla ve velmi špatném zdravotním a psychickém stavu. Soud opakovaně upozorňovala na svou neschopnost slyšet a adekvátně reagovat na prováděné důkazy a žádala o odročení hlavního líčení. Její žádosti vyhověno nebylo. Uvedená zdravotní indispozice trvala po celou dobu řízení před soudem prvního stupně. Ve vztahu k samotnému trestnému činu uvedla, že měla být řádně posuzována subjektivní stránka skutku, tj. existence zavinění a úmyslu. V tomto směru opětovně poukázala na problémy spojené se ztrátou sluchu s tím, že byla výrazně diskvalifikována ve svém právu na obhajobu a tím byla výrazně omezena i její možnost řádně se bránit. Proto mělo být soudní jednání přerušeno a vyjasněno její postižení. Odvolací soud se s postupem soudu prvního stupně ztotožnil a Nejvyšší soud se s uvedenou argumentací nevypořádal.

Po prostudování ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí, včetně spisu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 435/08, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatelky, že trestný čin nespáchala, neboť neobohatila ani sebe ani svoji společnost a v rámci hlavního líčení bylo kráceno její právo na obhajobu z důvodu zhoršení jejího sluchu.

Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí vyslovil, že není běžnou čtvrtou instancí v systému všeobecného soudnictví a že není vrcholem soustavy obecných soudů, ani není ve vztahu k těmto soudům soudem nadřízeným. Tohoto postavení Ústavního soudu si však stěžovatelka zřejmě není zcela vědoma. Z ústavní stížnosti je zřejmé, že její tvrzení nepřináší do posuzované věci nic nového a ani ji neposunují do ústavně právní roviny. Stěžovatelka kopíruje odvolání a dovolání a zopakovala argumentaci, kterou uplatnila již v průběhu trestního řízení v rámci obhajoby, přičemž s uvedenou argumentací se obecné soudy vypořádaly. Staví tak Ústavní soud do role další soudní instance, která mu ovšem nepřísluší.

Ve vztahu k tvrzenému porušení práva na obhajobu, z důvodu zhoršujícího se sluchu, lze v plné míře odkázat na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu. Z jeho odůvodnění vyplývá, že se danou námitkou podrobně zabýval a velmi precizně se s ní vypořádal odkazem na řadu důkazů a konkrétních okolností. Dospěl k odůvodněnému závěru, že právo stěžovatelky na obhajobu nebylo žádným podstatným způsobem omezeno. Stěžovatelka sice trpěla v průběhu konání hlavního líčení zdravotními potížemi způsobujícími zhoršení sluchu, avšak byla schopna adekvátně reagovat na jednotlivé dotazy soudu i státního zástupce, prováděné důkazy a dokonce absolvovala i konfrontaci se svědkem. Ústavní soud nepovažuje za nezbytné opakovat argumentaci již uvedenou zejména v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, a proto na něj v tomto směru odkazuje.

Stěžovatelka rovněž opakuje námitky, týkající se neprokázání podvodného úmyslu, směřujícího ke způsobení škody na cizím majetku, za účelem obohatit sebe nebo jiného (cestovní kancelář) a neexistenci zavinění. Uvedenou argumentací se obecné soudy podrobně zabývaly a v odůvodnění napadených rozhodnutí řádně vyložily, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy opřely svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídily, včetně podrobného rozboru právní kvalifikace posuzovaného jednání stěžovatelky a podstaty stíhaných skutků (viz str. 167 - 171 rozsudku soudu prvního stupně, str. 13 - 21 rozsudku odvolacího soudu a str. 12 - 13 usnesení Nejvyššího soudu).

Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že v daném řízení bylo provedeno rozsáhlé dokazování, jež se m.j. týkalo právě fungování cestovní kanceláře, osoby stěžovatelky a jejího postavení ve firmě. To pak bylo, ve spojení s dalšími ve věci provedenými důkazy, podkladem pro závěr o úmyslném jednání stěžovatelky. Stěžovatelka v průběhu roku 2002 až 2003 uzavřela s poškozenými pod body 1.2., 1.6. a 1.7. napadeného rozsudku smlouvy o půjčce, s poškozenými pod body 1.3. - 1.5. a 1.8. výroku rozsudku uzavřela dohody o provedení práce, s poškozeným pod bodem 1.1. uzavřela smlouvu o dílo, a od poškozených pod body 1.9.1 - 1.9.648 vybrala zálohy na tzv. ozdravné pobyty v Chorvatsku. To vše za situace, kdy věděla, že je nebude moci naplnit řádnou a včasnou úhradou půjček, mezd, dohodnuté ceny díla, dodáním dohodnutých služeb ve formě pobytových zájezdů a vrácením zaplacených cen zájezdů podle cestovní smlouvy, neboť byla seznámena se špatným ekonomickým stavem cestovní kanceláře. Ten neumožňoval řádnou úhradu závazků a vycestování klientů na již zaplacené ozdravné pobyty, čímž své věřitele a klienty uváděla v omyl. Vybrané zálohy použila na předchozí splatné závazky a v důsledku nezaplacení dlouhodobých závazků vůči chorvatským partnerům za zajištění ubytování jí vysoce reálně hrozilo, že další ubytování pro klienty cestovní kanceláře nebude zajištěno a proto nebude schopna závazky z ostatních uzavřených smluv splnit, když jediným příjmem společnosti byly právě finanční prostředky od klientů. Nutno podotknout, že stěžovatelka neměla uzavřenu ani povinnou pojistnou smlouvu, právě z důvodu absence finančních prostředků, což vyplynulo z velmi špatné ekonomické situace cestovní kanceláře. Klientům tvrdila opak, čímž je opětovně uváděla v omyl. Nelze nevidět, že klientelu cestovní kanceláře tvořili lidé staršího věku se zdravotními potížemi. Přesto je stěžovatelka nechala dne 10. 7. 2003 vyvézt do Chorvatska, ačkoli věděla, že nebudou ubytováni, protože jejich pobyt neuhradila, stejně jako předchozí dlužné částky, přičemž chorvatští partneři podmínili zajištění ubytování úhradou veškerých dlužných částek. V tomto směru lze poukázat i na skutečnost, že stěžovatelka zfalšovala doklady o úhradě dluhu chorvatským partnerům.

S ohledem na shora uvedené pokládá Ústavní soud za nadbytečné opakovat argumentaci obecných soudů o naplnění subjektivní stránky. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že soudy zjistily správně všechny relevantní okolnosti, které na konkrétní trestný čin měly vliv a na základě důkazních prostředků v řízení provedených dospěly k jednoznačnému závěru, že v daném případě se stěžovatelka trestného činu podvodu dopustila. Zdůraznily, že neobohatila sebe, ale na úkor majetku svých věřitelů a klientů obohatila svoji cestovní kancelář. Napadená rozhodnutí, ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu o dovolání, jsou dostatečně přesvědčivá.

Nelze souhlasit ani s tvrzením stěžovatelky, že Nejvyšší soud se nevypořádal s její argumentací uvedenou v dovolání. Nejvyšší soud v odůvodnění svého usnesení, které nevykazuje prvky libovůle, poukázal na skutečnost, že stěžovatelka obdobné námitky uplatnila již v odvolacím řízení. V podrobnostech citoval příslušné části odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, přičemž se ztotožnil s jeho závěrem, že ačkoli stěžovatelka v průběhu hlavního líčení trpěla zdravotními potížemi, způsobujícími zhoršení sluchu, nebylo její právo na obhajobu žádným podstatným způsobem omezeno. Dostatečným způsobem rozvedl i své úvahy, proč se neztotožnil ani s námitkou, jež se týkala nenaplnění subjektivní stránky, neprokázání úmyslného zavinění a tvrzení o drakonickém trestu. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, "nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument" a že soud vyššího stupně "se při zamítnutí opravného prostředku v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího soudu" (kupř. ve věci García Ruiz proti Španělsku).

V daném případě jsou závěry soudů o vině stěžovatelky výrazem nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat. Všechna napadená rozhodnutí jsou pečlivě vypracována a Ústavní soud neshledal jakýkoliv náznak namítaného porušení práva na obhajobu podle čl. 40 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 1, 3 písm. c) Úmluvy. Pokud stěžovatelka nesouhlasí se závěry, které ve věci rozhodující soudy vyvodily, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do Listinou či Úmluvou chráněného základního práva.

V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatelky, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Pro odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí nebyly shledány věcné ani zákonné důvody (§ 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu). Návrh na odklad vykonatelnosti má akcesorickou povahu, tzn. že je možno ho podat pouze ve spojení s ústavní stížností a sdílí i její osud. Pokud je ústavní stížnost odmítnuta, je odmítnut i návrh na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí a nemusí být výslovně zmíněn ve výrokové části usnesení, kterým je ústavní stížnost odmítnuta.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. listopadu 2008

Ivana Janů

předsedkyně I. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru