Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 2101/16 #1Usnesení ÚS ze dne 13.09.2016

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Praha 4
SOUD - MS Praha
SOUD - NS
Soudce zpravodajLichovník Tomáš
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
Závěť
neplatnost/absolutní
EcliECLI:CZ:US:2016:1.US.2101.16.1
Datum podání28.06.2016
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 476d

99/1963 Sb., § 157 odst.2, § 132


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 2101/16 ze dne 13. 9. 2016

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Kateřiny Šimáčkové a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Stanislava Švandrlíka, právně zastoupeného JUDr. Martinem Jurikem, advokátem se sídlem Taškentská 1415/4, Praha 10, za vedlejšího účastenství Jarmily Novákové, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 26. 11. 2014 č. j. 28 C 204/2010-158, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2015, č. j. 17 Co 85/2015-303 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, č. j. 21 Cdo 5376/2015-329, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 28. 6. 2016 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.

II.

Stěžovatel se v řízení před obecnými soudy domáhal určení, že je dědicem po zůstaviteli Miloslavu Švandrlíkovi a že závěť zůstavitele ze dne 9. 3. 2007, uzavřená ve prospěch vedlejší účastnice Jarmily Novákové, je neplatná. Podle náhledu stěžovatele se zůstavitel v době pořízení závěti nenacházel v takovém zdravotním stavu, aby byl schopen posoudit následky svého jednání a činit takové úkony, jako sepis závěti. V předchozích závětích, o kterých byl stěžovatel informován, zůstavitel dbal o to, aby nemovitosti (jichž byl stěžovatel čtvrtinovým spoluvlastníkem), připadly po jeho smrti právě stěžovateli. Sporná závěť byla sepsána formou notářského zápisu.

Stěžovatel v řízení před Ústavním soudem namítal, ostatně stejně jako v řízení před obecnými soudy, že ve věci zpracovaný znalecký posudek MUDr. J. Novotného byl neúplný a neodborně zpracovaný. Znalec při zpracování znaleckého posudku nerespektoval podle stěžovatele soudem zadané časové vymezení, v němž se měl zabývat způsobilostí Miloslava Švandrlíka k právním úkonům. Výše jmenovaný znalec nedokázal podle stěžovatele kvalifikovaně posoudit zdravotní stav zůstavitele v den podpisu nové závěti. Obecné soudy vyšly z laického zjištění notářky, podle níž byl zůstavitel v době sepisu závěti způsobilý k právním úkonům. Základem pro zpracování znaleckého posudku se stala obsahově omezená výpověď ošetřující lékařky. Stěžovatel je toho názoru, že znalec nebyl veden snahou zjistit přesné skutečnosti o zdravotním stavu Miloslava Švandrlíka, ale snahou pomoci soudu při rozhodování. Stěžovatel rovněž poukázal na výpověď svědkyně Mgr. Lady Ledererové Arnautové, která vypověděla, že jí zůstavitel opakovaně sdělil, že sporný dům připadne po jeho smrti stěžovateli. Dále stěžovatel poukázal na skutečnost, že znalec zcela jinak interpretoval výpověď ošetřující lékařky MUDr. Žažové, která konstatovala při vyšetření dne 19. 3. 2007, tedy několik dnů před sepisem závěti, zmatenost zůstavitele a rovněž popřela předepisování léku Dormicum 15. Podle stěžovatele znalec upravil rozsah výpovědí svědků dle svého právního názoru. Znalec v soudním řízení nedokázal specifikovat vedlejší účinky léku Dormical 15, který byl zůstaviteli podáván vedlejší účastnicí, a to bez lékařské medikace. Žádný z obecných soudů se účinky zmíněného léku na stěžovatele nevěnoval. Z výše vyložených důvodů má stěžovatel za to, že rozumové a rozpoznávací schopnosti zůstavitele v době pořízení závěti nebyly v řízení před obecnými soudy náležitě zjištěny. Uvedeným postupem pak mělo dojít k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele, jež jsou mu garantovány čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

III.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že jeho úkolem v řízení o ústavní stížnosti je ochrana ústavnosti [čl. 83 a čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky], nikoliv "běžné" zákonnosti. Do pravomoci soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutími porušena ústavně zaručená práva a svobody. Ústavní soud také ve své obsáhlé judikatuře opakovaně zdůrazňuje princip sebeomezení a minimalizace svých zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci, což se týká i rozhodování ve věci dočasného zajištění majetkových hodnot podle ustanovení § 79a a násl. tr. ř. Ústavní soud při rozhodování o individuálních ústavních stížnostech směřujících proti takovým rozhodnutím zachovává maximální zdrženlivost (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2017/14 ze dne 7. 8. 2014, sp. zn. IV. ÚS 941/14 ze dne 4. 6. 2014, sp. zn. II. ÚS 2626/14 ze dne 30. 9. 2014 a další, dostupná na http://nalus.usoud.cz).

Pokud jde o tu část ústavní stížnosti, v níž stěžovatel polemizuje s hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy, odkazuje Ústavní soud v této souvislosti na svou ustálenou judikaturu, dle níž je Ústavní soud povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, neshledal. Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994, sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41).

Stran rozsahu provedeného dokazování je třeba uvést, že obecný soud v každé fázi řízení váží, které důkazy je třeba provést, případně, zda a nakolik se jeví nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit, řečeno jinými slovy posuzuje též, nakolik se jeví návrhy stran na doplňování dokazování důvodné. Význam jednotlivých důkazů a jejich váha se objeví až při konečném zhodnocení důkazních materiálů. Shromážděné důkazy soud hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné pravomoci obecného soudu. Z principu rovnosti účastníků nevyplývá, že by byl obecný soud povinen vyhovět všem důkazním návrhům účastníků řízení; případně, že by důkazy provedené z jejich podnětu měly být učiněny v nějakém úměrném poměru. Účelem dokazování je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný k rozhodnutí. Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu.

Stran námitek týkajících se užívání léku Dornicum na zůstavitele, je nutno uvést, že jeho vlastnostmi se obecné soudy již zabývaly. Z napadeného rozsudku městského soudu vyplývá, že se jedná o lék s velice krátkodobým účinkem a používá se jako tzv. "startér spaní". Poukazuje-li stěžovatel na možnost vzniku tvz. anterográdní amnézie, lze opět odkázat na rozsudek odvolacího soudu, který se možností jejího vzniku blíže zaobíral. Stěžovatel v řízení před Ústavním soudem ve své podstatě vznáší stejné námitky, s nimiž se obecné soudy již vypořádaly a tlačí zdejší soud do role další přezkumné instance, jež mu zjevně nenáleží. Pokud stěžovatel napadá tu skutečnost, že se znalecký posudek zabývá větším časovým obdobím života zůstavitele, než požadoval soud, jen těžko lze tuto skutečnost vnímat jako negativní. Naopak lze dospět k závěru, že díky časovému rozšíření, lze sledovat zdravotní stav stěžovatele v širších souvislostech a nikoliv jen v krátkém časovém období, jež požadoval soud (navíc, nadbytečné neškodí). I v případě, že by se zůstavitel v den pořízení závěti podrobil lékařskému vyšetření, nic to nevypovídá o jeho zdravotním stavu právě v okamžiku podpisu sporného dokumentu. O zdravotním stavu, zvláště pak o tom psychickém, lze činit závěry vždy jen s určitou mírou pravděpodobnosti, a to s ohledem na další chování dotčené osoby.

Nelze přehlédnout skutečnost, na níž poukázal již odvolací soud, a to, že zůstavitel sepsal napadenou závěť přibližně dva a půl roku před svou smrtí. Z provedených výpovědí vyplývá, že zůstavitel byl navzdory svým zdravotním problémům stále pracovně aktivní a pokud by s pořízenou závětí později nesouhlasil, nepochybně by přistoupil k její revizi.

Z ústavněprávního hlediska není obecným soudům čeho vytknout.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. září 2016

David Uhlíř v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru