Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 21/94Nález ÚS ze dne 23.06.1994Institut petice

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajPaul Vladimír
Typ výrokuzastaveno
zamítnuto
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda projevu a právo na informace/svoboda projevu
základní práva a svobody/petiční právo
Věcný rejstříkpetice
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 35/1 SbNU 255
EcliECLI:CZ:US:1994:1.US.21.94
Datum podání01.02.1994
Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 17 odst.1, čl. 18 odst.1, čl. 18 odst.2, čl. 3 odst.3

Ostatní dotčené předpisy

68/1994 Sb.

85/1990 Sb., § 5 odst.3


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 21/94 ze dne 23. 6. 1994

N 35/1 SbNU 255

Institut petice

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud České republiky

rozhodl dne 23. června 1994

v senátě ve věc ústavní stížnosti JUDr. I. T., CSc., proti postupu

Ministerstva zahraničních věcí, Praha, ve věci uplatnění petice ze

dne 21. 12. 1993, takto:

Ústavní soud řízení zastavuje, pokud jde o část

ústavní stížnosti, jíž stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud

zakázal Ministerstvu zahraničních věcí pokračovat v porušení

petičního práva. V ostatním se ústavní stížnost zamítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností ze dne 1. 2. 1994 napadl stěžovatel postup

Ministerstva zahraničních věcí České republiky ve věci jeho petice

ze dne 21. 12. 1993, kterou tomuto ministerstvu písemně předložil

na doručenku. Předmětem petice byl požadavek na uveřejnění

Mezinárodní úmluvy na ochranu nových odrůd rostlin, podepsané dne

2. prosince 1961 ve Sbírce zákonů České republiky.

Předmětem ústavní stížnosti není obsah petice, nýbrž

skutečnost, že příslušný orgán veřejné moci petici nevyřídil,

přestože k tomu byl, podle § 5 odst. 3 zákona č. 85/1990 Sb.,

o právu petičním, povinen. Tuto nečinnost orgánu veřejné moci

pokládá stěžovatel za zásah do svých ústavně zaručených práv

a svobod ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky

a má za to, že petiční právo nespočívá jen v právu petici sepsat

a podat, ale i v právu na její vyřízení včas a zákonem stanoveným

způsobem, jak uvedený zákon o petičním právu stanoví. V souladu

s tím v ústavní stížnosti navrhl, aby Ústavní soud svým nálezem

rozhodl, že jeho petiční právo, ústavně zaručené podle čl. 18

Listiny základních práv a svobod, ve spojení s čl. 3 Ústavy České

republiky, bylo porušeno tím, že petice stěžovatele nebyla včas

a zákonným způsobem vyřízena, dále požadoval, aby Ústavní soud

zakázal adresátu petice, aby v porušení petičního práva

pokračoval. Svým dopisem ze dne 30. 5. 1994, adresovaným Ústavnímu

soudu, pak stěžovatel vzal částečně zpět svou ústavní stížnost,

pokud jde o posledně uvedený požadavek. Proto Ústavní soud v tomto

rozsahu řízení zastavil podle § 77 zákona č. 182/1993 Sb.

Ministerstvo zahraničních věcí České republiky ve svém podání

č. j. 83.164/94-GI-I, adresovaném Ústavnímu soudu, jako účastník

řízení uvedlo, že se záležitostí publikace předmětné mezinárodní

úmluvy zabývalo od května 1993, kdy bylo Ministerstvem zemědělství

České republiky požádáno o oznámení ve Sbírce zákonů České

republiky. Avšak vzhledem k tomu, že bylo nutno podle zákona

o Sbírce zákonů České republiky publikovat plné znění úmluvy,

pokračovaly přípravy terminologicky a jazykově bezvadného překladu

textu a korektury ve spolupráci s Ústavem pro jazyk český. Konečné

znění bylo k dispozici až v březnu 1994. Písemná informace

předkladateli petice nedopatřením zaslána nebyla, mezi jiným

s přihlédnutím k tomu, že se předpokládalo dřívější dokončení

prací na přípravě publikace předmětné úmluvy.

Ústavní soud při přípravě projednávání ústavní stížnosti

zjistil, že text Mezinárodní úmluvy na ochranu nových odrůd

rostlin, jíž se petice i ústavní stížnost dotýká, byl vyhlášen ve

Sbírce zákonů ČR pod č. 68/1994 Sb. dne 11. dubna 1994, což ovšem

nic nezměnilo na dalším postupu projednání ústavní stížnosti

směřující proti porušení petičního práva stěžovatele.

Ústavní soud vzal v úvahu obsah podání stěžovatele

i vyjádření účastníka řízení, proti němuž ústavní stížnost

směřovala a vyšel z příslušných ustanovení zákona č. 85/1990 Sb.,

o právu petičním.

Listina základních práv a svobod v čl. 18 odst. 1 stanoví, že

každý je ve věcech veřejného nebo jiného společného zájmu oprávněn

sám nebo s jinými se obracet na státní orgány a orgány územní

samosprávy se žádostmi, návrhy a stížnostmi. Každému se tedy

zaručuje nerušený, nikým neztěžovaný výkon petičního práva ve

smyslu čl. 3 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, pokud se

ovšem nepřekračují hranice Listinou stanovené v čl. 18 odst. 2

a 3. Ústavní úprava nicméně nezakládá konkrétní záruky kladného či

záporného "meritorního vyřízení" věci, dokonce ani reakce

příslušného orgánu. Subjektivní právo na "vyřízení" petice není

ústavně založeno a z práva podat petici neplyne subjektivní právo

na to, aby petici bylo obsahově vyhověno. Stanoví se pouze

povinnost nebránit podání petice, t. j. ji přijmout. Petice se

chápe především jako určitý podnět, vyjádření názoru, pokud jde

o věci veřejné. Ve své podstatě jde vlastně o zvláštní formu

svobody projevu ve smyslu čl. 17 Listiny základních práv a svobod.

Samotný proces "projednávání" petice nemá charakter řízení

právního, např. podle správního řádu, v němž by se rozhodovalo

o právech a povinnostech, nýbrž jde o postup, pro který Listina

základních práv a svobod nestanoví konkrétní rámec či zvláštní

ochranu, jako je tomu v jiných případech, např. ve smyslu čl. 36

Listiny základních práv a svobod.

Zákon č. 85/1990 Sb., o právu petičním, který předcházel

samotnému řádnému ústavnímu zakotvení petičního práva, přímo

obsahově souvisí pouze s úpravou provedenou v ust. čl. 1 - 4

Listiny základních práv a svobod, např. když v § 2 stanoví, že

nikomu nesmí být ve výkonu petičního práva bráněno. Lhůtu uvedenou

v § 5 již nelze podřadit ústavní dikci. Má jen pořádkový

charakter.

V daném případě nelze proto nečinnost příslušného státního

orgánu považovat za zásah do základních práv nebo svobod

zaručených ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10

Ústavy, neboť v podání petice nebylo bráněno a příslušný orgán

petici prokazatelně přijal, později jí bylo i meritorně vyhověno.

Ústavně zaručený výkon petičního práva tak narušen nebyl. Zákonná

úprava, pokud jde o odpověď či "vyřízení" věci, jejíž porušení je

namítáno, nemá charakter konkrétnějšího provedení ústavní úpravy.

Upravuje povinnosti mimo rámec ústavní a nárok na odpověď či

vyřízení petice není ústavně garantován.

Pokud jde o otázku porušení mezinárodních smluv podle čl. 10

Ústavy, Mezinárodní pakt o občanských a politických právech, ani

Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod, které v daném

případě by mohly jedině připadat v úvahu, problematiku petičního

práva neupravují. Lze dovodit, že výkon tohoto práva chápou právě

jako uplatňování svobody projevu, kdy se ani neočekává konkrétní

reakce, ale rozhodující pro ně se jeví zřejmě právě ona zvláštní

forma možnosti skutečné svobody projevu.

Na základě výše uvedených zjištění a právního posouzení

Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti tak, jak je ve výroku

tohoto nálezu uvedeno (§ 82 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb.).

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí Ústavníhosoudu ČR se

nelze odvolat (§ 54 odst.2 zákona č.182/1993 Sb.).

V Brně dne 23. června 1994

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru