Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 21/04Usnesení ÚS ze dne 22.06.2004

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
hospodářská, sociální a kulturní práva/právo na ochranu rodičovství, rodiny a dětí /právo dítěte na rodičovskou výchovu a péči (výživu)
právo na soudní... více
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
Výživné
EcliECLI:CZ:US:2004:1.US.21.04
Datum podání12.01.2004
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

94/1963 Sb., § 93, § 99

99/1963 Sb., § 132, § 120


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 21/04 ze dne 22. 6. 2004

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Elišky Wagnerové o ústavní stížnosti stěžovatele J. R., zastoupeného Mgr. P. H., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni č.j. 13 Co 364/2003-231 ze dne 23. 9. 2003 a proti rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech č.j. 21 P 90/2002-203 ze dne 19. 9. 2003,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Včas podanou ústavní stížností stěžovatel brojí proti rozsudku Krajského soudu v Plzni č.j. 13 Co 364/2003-231 ze dne 23. 9. 2003, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech č.j. 21 P 90/2002-203 ze dne 19. 3. 2003 (pozn.: stěžovatel mylně uvedl 19. 9. 2003), jímž byl zamítnut jeho návrh na snížení výživného na nezletilého syna D. Napadenými rozhodnutími bylo podle názoru stěžovatele porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dál jen "Listina").

Porušení práva na soudní ochranu spatřuje stěžovatel v následujících skutečnostech:

Oba soudy prý nesprávně postupovaly při zjišťování jeho čistého příjmu a nesprávně hodnotily provedené důkazy. Podle názoru soudu se jeho čistý příjem skládá ze mzdy a renty (průměrně 25.000,- Kč měsíčně) a z příjmu z pronájmu nemovitostí (nejméně 15.000,- Kč měsíčně), takže činí okolo 40.000,- Kč měsíčně. Proto soudy zamítly návrh na snížení výživného, neboť od doby posledního rozhodování nedošlo u stěžovatele k podstatným změnám v jeho poměrech. Stěžovatel tvrdí, že toho zjištění nemá oporu v provedených důkazech, neboť soudy nezhodnotily jeho náklady související s pronájmem nemovitosti v Karlových Varech, přestože jim byly předloženy listinné důkazy včetně daňových přiznání. Dále stěžovatel uvádí, že nebyly dostatečně zhodnoceny jeho další vyživovací povinnosti, a to k zletilému synovi M., ohledně čehož je vedeno řízení o zvýšení výživného, k zletilé dceři P., ohledně níž je rovněž vedeno řízení o zvýšení výživného, a výživné pro manželku Janu. Pokud by všechny vyživovací povinnosti byly stanoveny již pravomocnými rozsudky, celková vyživovací povinnost by představovala částku 18.500,- Kč, což je 95,13 % z čistého měsíčního příjmu za rok 2001 a 73,38 % z čistého měsíčního příjmu za rok 2002. V současné době platí podle pravomocných rozsudků výživné v celkové výši 5.400,- Kč měsíčně. Stěžovatel upozorňuje, že má ještě další náklady spojené s dojížděním do práce. Rovněž namítá, že je povinností soudu v tomto druhu řízení provést i jiné důkazy potřebné ke zjištění skutkového stavu, než byly účastníky navrhovány. Stěžovatel proto navrhuje, aby Ústavní soud oba napadené rozsudky zrušil.

II.

K výzvě Ústavního soudu podal Okresní soud v Karlových Varech vyjádření, v němž uvedl, že v předmětném řízení bylo postupováno standardním způsobem. Při určení vyživovací povinnosti soud hodnotil jak odůvodněné potřeby nezletilého, tak možnosti, schopnosti a majetkové poměry obou rodičů. Soud přihlížel i k okolnosti, že stěžovatel má další vyživovací povinnosti; v době rozhodování o jejich výši nebylo pravomocně rozhodnuto. Dále soud I. stupně uvedl, že opakovaný požadavek otce na společné projednání všech věcí není oprávněný, neboť se jedná o jiný okruh účastníků. Podle názoru soudu I. stupně nedošlo jeho postupem v řízení a rozhodnutím k porušení základních práv stěžovatele. Dále soud uvedl, že návrh stěžovatele na snížení výživného byl jako nedůvodný zamítnut, neboť za krátké období od předchozího stanovení výživného k žádným podstatným změnám v poměrech, tedy v okolnostech, které byly podkladem pro předchozí rozhodnutí, nedošlo. Soud naopak zjistil další příjem otce z pronájmu reklamních ploch umístěných na jeho nemovitosti.

Vyjádření k ústavní stížnosti podal i Krajský soud v Plzni, který ji považuje za nedůvodnou. Okresní soud v Karlových Varech prý řádně zjistil skutkový stav, a to způsobem nezbytným pro rozhodnutí ve věci, a vyvodil z něho i odpovídající právní závěry. Odvolací soud uvedl, že ani postupem soudu I. stupně, ani postupem krajského soudu nebylo stěžovateli odňato právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny, a proto navrhl odmítnutí ústavní stížnosti.

III.

K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 21 P 90/2002 vedený u Okresního soudu v Karlových Varech. Ze spisu zjistil, že na návrh stěžovatele bylo zahájeno řízení o svěření nezletilého syna D. do výchovy otci a o určení výživného, které bude povinna platit matka dítěte. Po provedeném řízení rozhodl Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem č.j. 21 Nc 96/2001-73 ze dne 13. 3. 2002 tak, že nezletilého svěřil do výchovy a výživy matce. Otci (stěžovateli) stanovil povinnost platit výživné ve výši 3.000,- Kč měsíčně a povinnost doplatit dlužné výživné. Pro dobu po rozvodu upravil poměry stejným způsobem.

K odvolání stěžovatel rozhodoval ve věci Krajský soud v Plzni, který rozsudkem č.j. 12 Co 391/2002-102 ze dne 18. 7. 2002 potvrdil rozsudek soudu I. stupně s výjimkou výroku o dlužném výživném, který změnil tak, že částku aktualizoval k datu rozhodnutí. Opravným usnesením č.j. 12 Co 391/2002-110 ze dne 18. 9. 2002 byla opravena částka dlužného výživného.

Stěžovatel dalším podáním navrhl snížení výživného na nezletilého syna. V návrhu uvedl, že není schopen platit výživné ve stanovené výši a dále navrhl, aby soud sloučil všechna jednání o výživném, která jsou proti němu vedena. Stěžovatel navrhoval, aby mu soud určil výživné ve výši 1.000,- Kč měsíčně.

Okresní soud v Karlových Varech napadeným rozsudkem č.j. 21 P 90/2002-203 ze dne 19. 3. 2003 návrh na snížení výživného zamítl s odůvodněním, že za poměrně krátkou dobu, která uplynula od rozhodování soudů obou stupňů o výživném, nedošlo k podstatným změnám v poměrech účastníků řízení, které by byly důvodem ke změně rozsahu vyživovací povinnosti stěžovatele k nezletilému. Byly zjištěny pouze změny nepodstatné, a to částečné zvýšení potřeb dítěte v souvislosti s jeho přirozeným věkovým vývojem za uvedené období. Otec má stále obdobný příjem jako v době stanovení výživného (plat 19.985,- Kč + příspěvek za službu 6.104,- Kč měsíčně). Dále pobírá za pronájem nebytových prostor částku 20.000,- Kč měsíčně. Soud nemohl brát v úvahu stěžovatelovo tvrzení, že téměř žádný příjem z pronájmu nemá, jestliže v rozporu s daňovým základem, který v daňovém přiznání za rok 2001 uvedl, poskytl z čistého výnosu z nemovitosti svým rodičům finanční prostředky (což stěžovatel sám před soudem uvedl). Soud dodatečně zjistil nový příjem otce z reklamních panelů 30.000,- Kč ročně, což však nepovažoval za podstatnou změnu poměrů. Soud dodal, že otec má i nadále další vyživovací povinnosti, a to k dětem M. a P. (1.250,- Kč a 1,150,- Kč) - kde probíhá řízení o zvýšení výživného -ak matce nezletilého D. (určeno nepravomocně 3.000,- Kč měsíčně). Soud konečně argumentoval tím, že stěžovatel, jak sám opakovaně uváděl, se nedomáhal snížení výživného z důvodu změny poměrů, ale požadoval "zákonnou revizi předchozích rozhodnutí, kdy nebyl úspěšný v odvolání". Soud však při změně rozhodnutí o výživném nemůže správnost původního pravomocného rozhodnutí přezkoumávat.

K odvolání stěžovatele rozhodl ve věci Krajský soud v Plzni, který rozsudkem č.j. 13 Co 364/2003-231 ze dne 23. 9. 2003 rozsudek soudu I. stupně potvrdil. Odvolací soud uvedl, že v řízení před soudem I. stupně i před soudem odvolacím nebyl zjištěny takové podstatné změny v poměrech stěžovatele, které by odůvodňovaly změnu v úpravě výživného. Jeho skutková zjištění se neodchylují od zjištění, jež učinil soud prvního stupně.

IV.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem ČR. Vzhledem k tomu, že stěžovatel se dovolával ochrany svého základního práva na soudní ochranu, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s posouzením provedených důkazů a s vyvozením právních závěrů z učiněných skutkových zjištění. Ústavní soud v souladu se svou ustálenou judikaturou konstatuje, že hodnocení důkazů je zásadně oprávněním obecných soudů, které je ovládáno zásadou volného hodnocení důkazů tak, jak je upravena v § 132 o.s.ř. Pokud obecné soudy postupují v souladu s touto zásadou a nevybočí z jejích hranic, nepřísluší Ústavnímu soudu proces hodnocení důkazů přezkoumávat. Ústavní soud by mohl do tohoto procesu zasáhnout pouze tehdy, pokud by obecné soudy překročily hranice dané zásadou volného hodnocení důkazů, popř. pokud by bylo možno konstatovat tzv. extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a vyvozenými skutkovými či právními závěry. Taková situace však v souzené věci nenastala. Ústavní soud přezkoumal postup obecných soudů a dospěl k závěru, že ty hodnotily každý důkaz jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech a v odůvodnění svého rozhodnutí se s jednotlivými důkazy dostatečně vypořádaly. Ústavní soud tak v jejich postupu neshledal pochybení, které by znamenalo porušení práva stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.

Pokud stěžovatel namítá, že obecné soudy dostatečně nevzaly v úvahu jeho další vyživovací povinnosti, pak Ústavní soud jednoznačně poukazuje na právní stav, který existoval v době přijetí napadených rozhodnutí (§ 154 odst. 1 o.s.ř.). Stěžovatel sice uvádí, že o jeho dalších vyživovacích povinnostech probíhá rovněž soudní řízení, ale v době rozhodování obecných soudů v předmětné věci tato řízení ještě pravomocně ukončena nebyla. I když podle zjištění Ústavního soudu bylo již v řízení o úpravě výživného na zletilého syna M. vydáno Okresním soudem v Karlových Varech rozhodnutí pod sp. zn. 15 C 165/2001 ze dne 28. 8. 2003 (které nabylo právní moci dne 26. 3. 2004), v řízení o výživném manželky pod sp. zn. 13 C 189/2001 byl uzavřen dne 24. 3. 2004 smír (který nabyl právní moci dne 19. 4. 2004) a řízení o úpravě výživného na dceru P. dosud nebylo pravomocně ukončeno, nemá tato situace vliv na posouzení ústavnosti napadených rozhodnutí. Jak bylo již výše řečeno, obecné soudy musely vycházet z právního stavu, který byl v době jejich rozhodování, takže ani v tomto směru nelze spatřovat porušení práva stěžovatele na soudní ochranu. Pokud totiž došlo těmito rozhodnutími ke změně dalších vyživovacích povinností stěžovatele, může podat - s poukazem na změnu poměrů - nový návrh na úpravu výživného na nezl. syna D.

Jestliže stěžovatel namítá, že soudy nepřipustily jeho tvrzení, že pozemek (na němž stojí jeho nemovitost) daroval zpět dárcům, tj. rodičům, jde zjevně o omyl. Podle rozsudku Krajského soudu v Plzni "otec v průběhu daného řízení sám potvrdil, že předal svým rodičům z výnosu pronájmu nemovitosti částky 100.000,- Kč za rok 2001 a 180.000,- Kč za rok 2002, představující nájemné za pozemek pod touto nemovitostí, když pozemek v roce 2001 daroval svému otci a jde mezi nimi o smluvně sjednané nájemné. Je proto správný závěr soudu 1. stupně, pokud po zjištění těchto skutečností při hodnocení celkových majetkových poměrů otec nezletilého D. kalkuloval i s částkou získanou z pronájmu nemovitosti, když podle smlouvy o pronájmu nebytového prostoru platí nájemce otci měsíční nájemné 20.000,- Kč a soud uvažoval s částkou alespoň 15.000,- Kč měsíčně jako jeho dalším příjmem z tohoto pronájmu". Ani v tomto směru nelze tedy stěžovateli přisvědčit.

Ani stěžovatelově námitce, že soud nezhodnotil jeho náklady související s pronájmem nemovitostí, nelze přisvědčit, neboť již prvostupňový soud se otázkou stěžovatelova příjmu z pronájmu nemovitostí zabýval dostatečně. V této souvislosti lze jen dodat, že není úkolem Ústavního soudu zkoumat - v rámci ochrany ústavnosti a při posuzování spravedlivosti procesu jako celku - s minuciózní přesností každou jednotlivou námitku, jež ve svém důsledku opět směřuje jen do oblasti hodnocení, popř. přehodnocování důkazů, které provedly obecné soudy.

Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozsudky obecných soudů k porušení základních práv, jichž se stěžovatel dovolává, zjevně nedošlo. Za tohoto stavu Ústavní soud ústavní stížnost - jako zjevně neopodstatněný návrh - odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. června 2004

JUDr. František Duchoň v.r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru