Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 2098/11 #2Usnesení ÚS ze dne 31.08.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Ostrava
SOUD - OS Opava
Soudce zpravodajJanů Ivana
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu ... více
Věcný rejstříkDobré mravy
žaloba/na určení
pozemek
Vydržení
Vlastnictví
EcliECLI:CZ:US:2011:1.US.2098.11.2
Datum podání18.07.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 11 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 130 odst.1, § 134, § 3 odst.1


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 2098/11 ze dne 31. 8. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti M. K. a B. K., oba zast. JUDr. Vlastimilem Vezdenkem, advokátem, sídlem Hauerova 3, Opava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28.4.2011, č.j. 22 Cdo 1232/2009-135, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4.11.2008, č.j. 11 Co 399/2008-111, a proti rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 28.5.2008, č.j. 10 C 264/2004-85, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Opavě, jako účastníků řízení, a M. K. a P. K., jako vedlejších účastníků, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Stěžovatelé napadli podanou ústavní stížností v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího soudu, rozsudek Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") a rozsudek Okresního soudu v Opavě (dále jen "okresní soud") s tvrzením se, že jím bylo porušeno jejich základní právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny.

K meritu sporu uvedli, že rozsudkem okresního soudu byla zamítnuta jejich žaloba, kterou se domáhali určení, že jsou vlastníky pozemku parc. č. 654/2 v kat. úz. Štěpánkovice, protože vedlejší účastníci tento pozemek vydrželi (okresní soud dále považoval jejich žalobní návrh za rozporný s dobrými mravy, a to s ohledem na plošné vymezení sporné části pozemku - 22 m2). Stěžovatelé napadli rozsudek soudu I. stupně odvoláním, ve kterém zpochybňovali naplnění podmínek vydržení, krajský soud převzal skutkové a právní závěry okresního soudu a jeho rozsudek potvrdil. Proti rozsudku odvolacího soudu brojili stěžovatelé dovoláním s odůvodněním, že uvedené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, protože řeší otázku vydržení v rozporu s hmotným právem (v rozporu s § 134 a § 130 obč. zákoníku), poukazovali na nesprávná skutková zjištění soudu I. stupně, která neodpovídají obsahu provedených důkazů a která nekriticky převzal soud odvolací, jako neodpovídající hmotnému právo a judikatuře, brojili i proti posouzení uplatněného nároku, jako nároku v rozporu s dobrými mravy. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelů odmítl, protože neshledal předpoklady přípustnosti.

Porušení práva na spravedlivý proces spatřují stěžovatelé jednak v nesprávném vyhodnocení provedených důkazů, jednak v nesprávné aplikaci § 134 obč. zákoníku v návaznosti na § 130 obč. zákoníku, přičemž setrvávají na svých skutkových a právních závěrech, které v průběhu celého řízení před obecnými soudy kontinuálně prezentovali a uplatňovali. V další části stručně shrnuli svoje výhrady vůči naplnění dobré víry vedlejších účastníky, příp. jejich právních předchůdců.

Ze všech uvedených důvodů stěžovatelé navrhli, aby napadená rozhodnutí obecných soudů byla Ústavním soudem zrušena.

Relevantní znění příslušných ustanovení Listiny, jejichž porušení stěžovatelé namítají, je následující:

Čl. 11 Listiny:

1) Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje.

2) Zákon stanoví, který majetek nezbytný k zabezpečování potřeb celé společnosti, rozvoje národního hospodářství a veřejného zájmu smí být jen ve vlastnictví státu, obce nebo určených právnických osob; zákon může také stanovit, že určité věci mohou být pouze ve vlastnictví občanů nebo právnických osob se sídlem v České a Slovenské Federativní Republice.

3) Vlastnictví zavazuje. Nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Jeho výkon nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem.

4) Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu.

5) Daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona.

Čl. 36 odst. 1 Listiny:

Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.

II.

Z předložených rozhodnutí obecných soudů zjistil Ústavní soud následující rozhodné skutečnosti:

Žalobou podanou u okresního soudu dne 16.8.2004 se stěžovatelé domáhali vůči vedlejším účastníkům určení, že jsou vlastníky pozemku parc. č. 654/2 v kat. úz Štěpánkovice, který vznikl oddělením ze tří jiných pozemků bezprostředně sousedících s pozemkem ve vlastnictví stěžovatelů, přičemž jako vlastníci předmětného pozemku byli v katastru nemovitostí zapsáni vedlejší účastníci. Po provedeném dokazování okresní soud uzavřel, že žaloba není důvodná, konkrétně konstatoval, že pokud by sporná část měla být na základě chybně vytýčené hranice v minulosti ve vlastnictví žalobců, tak došlo k jejímu vydržení vedlejšími účastníky, resp. jejich právními předchůdci (vydržení doba měla uplynout v letech 1970 - 2004, do roku 2004 nebyla dána žádná okolnost, která by dobrou víru zpochybňovala). Nad rámec těchto závěrů okresní soud uvedl, že žalobní návrh považuje do jisté míry za rozporný s dobrými mravy, protože se týká takového pozemku, který je tvořen velmi úzkým pásem země podél domu stěžovatelů, k němuž by tudíž výkon vlastnického práva nemohl mít pro žalobce žádný odpovídající prospěch, neboť po případném oddělení plotem by nebylo možné takový pozemek rozumně a účelně využívat. Proti tomuto rozsudku podali stěžovatelé odvolání, ve kterém zpochybňovali naplnění podmínek vydržení. Krajský soud vyslovil názor, že okresní soud dospěl ke správnému závěru, pokud žalobu stěžovatelů zamítl. Proti rozsudku krajského soudu podali stěžovatelé odvolání z důvodů, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nejvyšší soud zopakoval podmínky přípustnosti tzv. nenárokového dovolání a konstatoval, že stěžovatelé žádnou právní otázku, kterou by dovolací soud přezkoumal coby otázku zásadního právního významu, nevymezili; jejich výtka, že závěr o vydržení vlastnického práva odvolací soud učinil na základě nesprávných skutkových zjištění, nemůže být v tomto případě uplatněna. Dále Nejvyšší soud doplnil, že neshledal ani rozpor napadeného rozhodnutí s hmotným právem, protože posouzení dobré víry vedlejších účastníků je v souladu s ustálenou judikaturou, na kterou také odkázal.

III.

Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a napadenými rozhodnutí obecných soudů dospěl Ústavní soud ke zjištění, že návrh stěžovatelů je zjevně neopodstatněný. Ústavní soud připomíná, že opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před ním třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přitom Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovateli namítaného porušení jejich základního práva na soudní ochranu a na ochranu jejich vlastnictví a konstatuje, že k žádnému takovému porušení napadenými rozhodnutími, ani v řízení předcházejícím jejcih vydání, nedošlo.

K namítanému porušení práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny, příp. též dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy, připomíná Ústavní soud, s odkazem na svoji dosavadní bohatou a konstantní judikaturu, že k takovému následku dojde teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), příp. v pozici žalovaného adekvátním způsobem využívat procesní prostředky ke své obraně. Taková situace však nenastala; postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno právo stěžovatelů domáhat se určení vlastnického práva ke spornému pozemku. Stěžovatelé však musí respektovat, že nezbytnou podmínkou úspěchu ve sporu o určení vlastnictví je existence jejich vlastnického práva. V posuzované věci však obecné soudy, na základě obsáhlého dokazování, dospěly k závěru, že stěžovatelé vlastníky sporného pozemku nejsou, protože i pokud by předmětný pozemek měl být na základě chybně vytýčené hranice v minulosti v jejich vlastnictví, tak došlo k jeho vydržení vedlejšími účastníky, resp. jejich právními předchůdci, tedy k zániku vlastnického práva stěžovatelů (podmínky vydržení byly podle soudů naplněny již před rokem 2004, tj. před podáním žaloby na určení vlastnictví). Z tohoto důvodu proto nemohlo ani dojít k porušení čl. 11 odst. 1 Listiny, neboť stěžovatelé pozbyli vlastnické právo v důsledku originárního způsobu nabytí jiným subjektem - vydržení. Ústavní soud k tomuto nabývajícímu způsobu dodává, že je určen právě pro řešení nedoložených právních vztahů, které vznikly v minulosti z nejrůznějších důvodů, často v důsledku nečinnosti či nezájmu původního vlastníka. Jedinou výtku vůči postupu obecných soudů formuluje Ústavní soud k úvaze o tom, že by určovací žaloba mohla být rozporná s dobrými mravy (srov. str. 7 a 8 odůvodnění rozsudku okresního soudu); budiž však konstatováno, že tato nesprávná myšlenka byla formulována "nad rámec", proto nemohla mít vliv na právní posouzení merita věci.

Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak tento soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního.

Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatelů, byla jejich ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. srpna 2011

Ivana Janů

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru