Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 2097/18 #1Usnesení ÚS ze dne 24.07.2018

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO - správkyně konkurzní podstaty, úpadce: Moravská uhelná, a. s.
Dotčený orgánSOUD - NS
Soudce zpravodajLichovník Tomáš
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na zákonného soudce
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost... více
Věcný rejstříkodůvodnění
soud/odnětí/přikázání věci
soudce/vyloučení
EcliECLI:CZ:US:2018:1.US.2097.18.1
Datum podání18.06.2018
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 38 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 12 odst.2, § 15 odst.1, § 16 odst.1


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 2097/18 ze dne 24. 7. 2018

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. Ilony Schelleové, Dr., správkyně konkurzní podstaty úpadce Moravská uhelná, a. s., zastoupené JUDr. Karlem Schellem, LL.M., MBA, advokátem se sídlem Ambrožova 297/6, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Nd 110/2018-19 ze dne 16. 5. 2018, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas uplatněnou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhala se stěžovatelka zrušení v záhlaví označeného usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo rozhodnuto, že věc vedená u Exekutorského úřadu Vyškov pod sp. zn. 114 EX 417/17 se nepřikazuje k projednání a rozhodnutí Městskému soudu v Praze jako soudu odvolacímu. Podle stěžovatelky Nejvyšší soud nerespektoval čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), v souladu s nímž jsou soudy povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům, a dále čl. 96 odst. 1 Ústavy, který stanovuje, že všichni účastníci řízení mají před soudem rovné postavení. Napadeným rozhodnutím měl být současně porušen i čl. 1 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z přiloženého podkladového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka jakožto oprávněná v předmětném řízení napadla odvoláním usnesení soudní exekutorky Mgr. Zuzany Komínkové č. j. 114 EX 417/17-14 ze dne 19. 1. 2018, kterým tato rozhodla, že exekuční řízení zahájené dne 24. 11. 2017 se v plném rozsahu zastavuje, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení a že stěžovatelka je povinna soudní exekutorce uhradit náklady exekuce ve výši 847 Kč. V odvolání se stěžovatelka, mimo jiné, ohradila proti tomu, aby ve věci jako soud odvolací rozhodoval Krajský soud v Brně, neboť je účastníkem daného řízení, v němž vystupuje na pozici povinného. Vzhledem k této skutečnosti stěžovatelka podala návrh na přikázání věci jinému soudu z důvodu nutnosti dle § 12 odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též "o. s. ř."), jemuž Nejvyšší soud, jak již bylo výše předznačeno, nevyhověl.

Svou nespokojenost s rozhodnutím Nejvyššího soudu stěžovatelka dala najevo v ústavní stížnosti. Vytýká mu, že svévolně, bez smysluplného odůvodnění, resp. "propojení s jakýmkoli ústavně chráněným účelem", aplikoval příslušné normy podústavního práva. Podle jejího názoru, pokud by Nejvyšší soud vykládal právo ústavně konformním způsobem, musel by dospět k závěru, že je nutné přistoupit k delegaci, neboť ve věci nemůže rozhodovat Krajský soud v Brně, jenž je sám účastníkem daného sporu, což vylučuje jeho nestrannost. Aktuální postoj Nejvyššího soudu má naopak za následek nedůvodnou nerovnost mezi účastníky řízení, "příčí se obecnému pojímání spravedlnosti a představuje tak s přihlédnutím ke všem okolnostem případu rozpor s dobrými mravy". Stěžovatelka dále podrobila kritice tvrzení Nejvyššího soudu, že nijak neodůvodnila, proč by měl být spor delegován Městskému soudu v Praze, jež označila za nepravdivé. Poukázala konečně také na skutečnost, že Krajský soud v Brně se i přes výzvu soudní exekutorky nevyjádřil k jejímu návrhu na delegaci, z čehož dovozovala, že tento soud s ním konkludentně souhlasil.

K ústavní stížnosti stěžovatelka připojila rovněž návrh na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu podle ustanovení § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.

Ústavní soud zvážil námitky stěžovatelky z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, přičemž shledal, že ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud konstatuje, že žádné pochybení, které by mohlo zakládat porušení ústavně zaručených práv (ať již v podobě libovolné či svévolné interpretace a aplikace relevantních předpisů, nebo v důsledku nedostatečného odůvodnění) ze strany Nejvyššího soudu zjištěno nebylo. Ústavní soud má za to, že Nejvyšší soud se návrhem na přikázání věci řádně zabýval, rozhodl o něm v souladu s příslušnými procesními předpisy, a toto své rozhodnutí srozumitelně a ústavně souladným způsobem odůvodnil. Jeho závěr, že zatím nejsou splněny podmínky pro přikázání věci jinému soudu dle § 12 odst. 1 o. s. ř. (tedy pro tzv. delegaci nutnou), neboť žádný ze soudců Krajského soudu v Brně neoznámil podle § 15 odst. 1 o. s. ř. předsedovi tohoto soudu skutečnosti, pro které by byl v projednávané věci vyloučen (natož aby tak učinili všichni soudci tohoto soudu), a nadřízený soud dosud nerozhodl o vyloučení žádného ze soudců tohoto soudu podle § 16 odst. 1 o. s. ř., obstojí nejen z hlediska zákonnosti, ale i ústavnosti. Stěžovatelkou požadovaný postup, tj. přikázání věci jinému soudu podle § 12 o. s. ř., aniž by pro takové rozhodnutí byly splněny předpoklady, by naopak znamenal porušení ústavně zaručeného práva zakotveného v čl. 38 odst. 1 Listiny, podle kterého nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci s tím, že příslušnost soudu i soudce stanoví zákon [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 222/96 ze dne 7. 10. 1996 (N 97/6 SbNU 201), dostupné též na http://nalus.usoud.cz].

Ke stížnostní argumentaci Ústavní soud pro úplnost podotýká, že pakliže stěžovatelka pochybuje o schopnosti soudců Krajského soudu v Brně v její věci rozhodovat nestranně, je v tomto ohledu oprávněna podat námitku podjatosti podle § 15a o. s. ř., kterýžto procesní prostředek je v její plné dispozici (na rozdíl od rozhodování v režimu § 12 o. s. ř.). Otázku případné podjatosti soudců nelze, jak se zřejmě mylně domnívá stěžovatelka, zkoumat v rámci vlastního řízení o delegaci nutné. Přikázání věci k projednání jinému než příslušnému soudu podle § 12 odst. 1 o. s. ř. je až důsledkem vyloučení soudců místně a věcně příslušného soudu, přičemž okolnost, že jsou soudci vyloučeni, musí být zjištěna postupem podle § 14 až § 16b o. s. ř. Je tak evidentní, že stěžovatelka ve vztahu ke svým námitkám o absenci nestrannosti soudců Krajského soudu v Brně (a v návaznosti na ni dovozovanou nerovnost mezi účastníky řízení, porušení práva na spravedlivý proces a rozpor s dobrými mravy) nevyčerpala všechny prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje, pročež je nutno tyto námitky označit za nepřípustné.

Tvrdí-li stěžovatelka, že Nejvyšší soud jí vytkl nedostatek odůvodnění návrhu na delegaci věci Městskému soudu v Praze, pak se dle náhledu Ústavního soudu jedná o desinterpretaci napadeného rozhodnutí. Nejvyšší soud v něm toliko na okraj poznamenal, že z návrhu nevyplývá existence okolností, jež umožňují hospodárnější a rychlejší projednání věci u Městského soudu v Praze, které by zakládaly důvodnost delegace vhodné, což stěžovatelka nijak nerozporuje.

Z hlediska naplnění předpokladů pro postup dle § 12 odst. 1 a 2 o. s. ř. je irelevantní rovněž úvaha stěžovatelky, že Krajský soud v Brně konkludentně souhlasil s jejím návrhem na delegaci. Samotný souhlas druhého účastníka sporu, pokud by byl opravdu dán, není totiž způsobilý vyvolat delegaci nutnou ani delegaci vhodnou.

Zbývá uzavřít, že stěžovatelka porušení svých ústavně zaručených práv neprokázala. Ústavní soud proto podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

Návrhem na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí se Ústavní soud samostatně nezabýval, neboť o ústavní stížnosti rozhodl bez zbytečného prodlení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. července 2018

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru