Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 2093/07 #1Usnesení ÚS ze dne 09.04.2008

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajJanů Ivana
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý... více
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
řízení/zastavení
Výživné
EcliECLI:CZ:US:2008:1.US.2093.07.1
Datum podání10.08.2007
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

94/1963 Sb., § 85, § 96

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 2093/07 ze dne 9. 4. 2008

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. S., zastoupeného Mgr. Petrem Svítkem, advokátem, Havlíčkova 4, 541 01 Trutnov, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 6. 2007, č. j. 26 Co 221/2007-478, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Včas a po odstranění vad řádně podanou ústavní stížností stěžovatel navrhuje Ústavnímu soudu zrušení rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 6. 2007, č. j. 26 Co 221/2007-478 (dále jen "rozsudek") pro porušení čl. 96 odst. 1 a čl. 90 Ústavy a základních práv zaručených čl. 36 Listiny (právo na spravedlivý proces) a čl. 10 a čl. 32 Listiny základních práv a svobod (právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a osobního života, právo na ochranu rodičovství a rodiny).

Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 6. 2007, č. j. 26 Co 221/2007-478 (dále jen "rozsudek krajského soudu"), bylo rozhodnuto tak, že se výroky I. a II. z rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 24. listopadu 2005, č. j. 12 P 228/99-366 (dále jen "rozsudek okresního soudu"), potvrzují, a dále bylo rozhodnuto, že ve výroku III. se rozsudek okresního soudu zrušuje a řízení se zastavuje. Rovněž bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Rozsudkem okresního soudu byl zamítnut návrh stěžovatele (otce) kterým se domáhal snížení výživného, které je povinen platit pro své nezletilé děti. Návrh stěžovatele na nařízení výkonu rozhodnutí byl zamítnut.

Stěžovatel prostřednictvím svého zástupce v ústavní stížnosti zpochybňuje především závěr krajského soudu, že životní úroveň oprávněných osob je přibližně stejná. Krajský soud, podle stěžovatele, nepřihlédl k tomu, že matka rodiny žije v bytě, který je v jejím osobním vlastnictví, zatímco rodina stěžovatele žije v obecním "sociálním" bytě. Krajský soud, podle stěžovatele, dále v podrobnostech nepřihlédl k rozdílným výdajům dětí v obou rodinách a nerespektoval, že i zbývající děti stěžovatele mají nárok na stejnou životní úroveň. Konečně stěžovatel nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že během řízení vzal návrh na nařízení výkonu rozhodnutí zpět. Jeho vyjádření měl soud chybně zaprotokolovat.

Zástupce stěžovatele dále odkázal na původní podání samotného stěžovatele, v němž stěžovatel předkládá podrobná tvrzení vztahující se k majetkovým poměrům jeho i matky nezletilých dětí a výpočty jejich příjmů v rozhodném období. Stěžovatel rovněž uvádí, že krajský soud při odůvodnění rozsudku použil ve vztahu k výši příjmů stěžovatele i matky nezletilých dětí jiné údaje než jak zazněly v průběhu řízení. Uzavírá, že krajský soud mu svým rozhodnutím opět odepřel základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod.

Krajský soud jako účastník řízení stručně odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí, a toliko k námitce týkající se rozdílných údajů při výpočtech příjmů účastníků řízení uvedl, že při poradě senátu, před vyhlášením rozhodnutí ve věci samé, pouze započetl vrácený přeplatek daně do jiného období, tedy v podstatě vycházel ze stejných dat, jak byly zjištěny při jednání.

Prostřednictvím svého zástupce stěžovatel písemnou repliku k vyjádření účastníka řízení neuplatnil. Stěžovatel sám v průběhu řízení dále Ústavnímu soudu doručil emailovou zprávu, v níž poukazuje na průběh řízení vedeného před Okresním soudem v Trutnově sp. zn. 16 T 255/2007, ve kterém byl dosud nepravomocně zproštěn obžaloby z trestného činu zanedbání povinné výživy. Zvláště poukazuje na usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. února 2008, sp. zn. 10 To 64/2008, kterým bylo rozhodnuto, že předseda senátu JUDr. Josef Mazák vyloučen z úkonů ve stěžovatelově trestní věci. Protože uvedená emailová zpráva nebyla podána kvalifikovaným zástupcem stěžovatele a nemá žádný relevantní vztah k nyní projednávané věci, Ústavní soud k tomuto podání nadále nepřihlížel.

Z vyžádaného spisu Okresního soudu v Trutnově sp. zn. 12 P 228/99 Ústavní soud ověřil tvrzené skutečnosti, rozsah dokazování, resp. průběh řízení před krajským soudem.

Ústavní soud dále připomíná, že ve věci řízení o ústavní stížnosti téhož stěžovatele proti předchozímu rozsudku krajského soudu o návrhu na snížení výživného, rozhodl již jednou 7. března 2007 nálezem sp. zn. I. ÚS 527/06, kterým napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. 6. 2006, sp. zn. 26 Co 220/2006, zrušil. Ústavní soud tehdy poukázal na ust. § 85 odst. 2 věta před středníkem zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o rodině") dle kterého oba rodiče přispívají na výživu svých dětí podle svých schopností, možností a majetkových poměrů. Vyživovací povinnost k dítěti tedy mají oba rodiče, byť nikoli stejným dílem. Současně platí, že dle ust. § 85 odst. 2 věta za středníkem zákona o rodině má dítě právo se podílet na životní úrovni svých rodičů. Jestliže tedy takové právo existuje, pak již jen z tohoto důvodu by měl soud životní úroveň rodičů při určování výše výživného pro nezletilé děti - z úřední povinnosti - zjišťovat (srov. též II. ÚS 519/04).

Ve věci sp. zn. I. ÚS 527/06 Ústavní soudu dále uvedl, že v předmětném řízení se jednalo ve smyslu § 81 odst. 1 o. s. ř. o věc, v níž může soud zahájit řízení i bez návrhu (návrh na snížení výše výživného pro nezletilé děti stěžovatele); byly tak naplněny podmínky uplatnění zásady vyhledávací v řízení před civilním soudem, tedy k realizaci povinnosti soudu z vlastní iniciativy, tj. i mimo rámec návrhů účastníků, vyhledat a provést důkazy potřebné k náležitému zjištění skutkového stavu.

Ústavní soud vyšel z tehdejšího skutkového stavu a uvedl: "Jakkoli se nejedná o osobu povinnou k poskytování výživného dle zákona o rodině, je zřejmé - z obecného pohledu - že pokud by bylo prokázáno v neurčitém počtu případů stejného druhu, že přítel rodiče s ním žije ve společné domácnosti a podílí se na uspokojování potřeb rodiny, mohla by taková blíže specifikovaná částka nalézat odraz i v poměrech rodiče, kterému bylo nezletilé dítě svěřeno do výchovy, a tím i v poměrech nezletilého dítěte. Jedná se tedy o otázku životní úrovně rodiče a nezletilého dítěte, která je ze své podstaty založena na fakticitě, nikoli na "pouhé" právní stránce, tj. na tom, zda se jedná či nejedná se o osobu dle zákona o rodině k vyživovací povinnosti povinnou; podíl např. druha na uspokojování potřeb rodiny se na životní úrovni člena rodiny projeví fakticky vždy (rozdíl je jen v míře); nepřihlížet k tomu by bylo v rozporu s reálným dějem, konstruováním fikce (což by mohlo vést až k absurdním důsledkům), k čemuž však není žádného rozumného důvodu. Při rozhodování o výživném je vždy nutné přihlédnout nejen k fakticky dosahovaným příjmům rodiče, ale i k celkové hodnotě jeho movitého a nemovitého majetku a způsobu života, resp. k životní úrovni."

Ústavní soud tedy, stručně řečeno, v předchozím řízení krajskému soudu vytkl, že nehodnotil majetkové poměry účastníků řízení komplexně, nebral-li v potaz faktický stav, nýbrž toliko některé z vykázaných příjmů.

V nyní projednávané věci dopěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je z ústavněprávního hlediska zjevně neopodstatněná.

Jak ovšem Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, nezávislost rozhodování obecných soudů se uskutečňuje v ústavním a zákonném procesněprávním a hmotněprávním rámci. Procesněprávní rámec představují především principy řádného a spravedlivého procesu, jak vyplývají z čl. 36 a násl. Listiny, jakož i z čl. 1 Ústavy.

Ústavní soud v tomto kontextu připomíná, že při výkonu dohledu na dodržování ústavních principů spravedlivého procesu obecnými soudy není jeho úkolem, aby rozhodoval, zda právní závěry obecných soudů vyvozené ze skutkových zjištění jsou správné či nikoliv; zásadně není v jeho působnosti projednávat stížnosti namítající právní nebo skutkové nepřesnosti či omyly, jichž se dopustily obecné soudy, s výjimkou případů, kdy dospěje k závěru, že takové nepřesnosti či omyly mohly porušit některé z práv nebo svobod zakotvených v rovině ústavní. Tomu odpovídá i dosavadní judikatura Ústavního soudu, podle níž není jeho úkolem "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy. Stejně tak mu nepřísluší nahrazovat hodnocení obecných soudů (tj. skutkové a právní posouzení věci) svým vlastním.

Jinými slovy řečeno, v případě, kdy jsou závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny. Naopak v případě, kdy obecné soudy respektují kautely určující minimální míru racionality a konzistence skutkové a právní argumentace, nespadá do pravomoci Ústavního soudu promítnout do svého rozhodnutí vlastní nové meritorní názory na věc, resp. přehodnocení obecnými soudy správně zjištěného skutkového stavu, a to ani tehdy, pokud by se s provedeným hodnocením Ústavní soud sám neztotožňoval (srov. již nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Sb.n.u.ÚS, sv. 3, str. 257 a násl. a ustálená judikatura z tohoto nálezu vyplývající).

V nyní projednávané věci dospěl Ústavní soud k závěru, že krajský soud při svém rozhodování z tohoto rámce nevybočil způsobem natolik extrémním, že by takové rozhodnutí bylo očividně nespravedlivé a v důsledku porušení ústavních procesních principů zcela neudržitelné. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že není jeho úkolem zkoumat - v rámci ochrany ústavnosti a při posuzování spravedlivosti procesu jako celku - do nejmenšího detailu každou jednotlivou námitku stěžovatele, jež ve svém důsledku směřuje jen do oblasti hodnocení, popř. přehodnocování důkazů, které provedly obecné soudy.

Ani v předchozím řízení sp. zn. I. ÚS 527/06 nebyla předmětem posouzení správnosti výše výživného, neboť tento závěr plně přísluší obecným soudům, kterým je dán dostatečně široký prostor, aby každý jednotlivý případ posoudily v rámci normativního obsahu aplikovaných podústavních norem. Z nyní napadeného rozhodnutí plyne, že krajský soud pečlivěji než v předchozím případě a dostatečně komplexně hodnotil majetkové poměry účastníků řízení, především však zároveň v řízení na základě dalšího dokazování (účastnických výpovědí) korigoval svá skutková zjištění ohledně příjmů stěžovatele i matky nezletilých dětí.

Ohledně námitky nesprávné protokolace v řízení, kdy měl krajský soud nesprávně interpretovat stěžovatelovo vyjádření, které se nakonec stalo podkladem pro zastavení řízení o nařízení výkonu rozhodnutí, Ústavní soud konstatuje, že ani tato námitka nedosahuje ústavněprávní intenzity. K pochybení krajského soudu mělo dojít, podle stěžovatele, již při jednání dne 1. 6. 2006, resp. v rozsudku ze dne 1. 6. 2006, sp. zn. 26 Co 220/2006. Krajský soud v ústavní stížností napadeném rozsudku, za situace, kdy na výrok III. přímo nedopadají nosné důvodu z předchozího nálezu Ústavního soudu, adekvátně reagoval na námitku stěžovatele, aniž jí vyhověl. Protože v rozhodnutí uvedl, z čeho při svých úvahách vycházel, nejeví se Ústavnímu soudu závěr krajského soudu v konfrontaci s obsahem spisu (č. l. 384) jako zcela nepřípadný. Pro rovinu materiální (faktické) ochrany základních práv stěžovatele se jako podstatná jeví možnost podat nový návrh na nařízení výkonu rozhodnutí, na což krajský soud ve svém rozhodnutí správně upozornil.

Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. dubna 2008

Ivana Janů,

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru