Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 2092/17 #1Usnesení ÚS ze dne 19.07.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NS
Soudce zpravodajUhlíř David
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkškoda/náhrada
odůvodnění
škoda/ušlý zisk
EcliECLI:CZ:US:2017:1.US.2092.17.1
Datum podání04.07.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 243f odst.3


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 2092/17 ze dne 19. 7. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Tomáše Lichovníka, o ústavní stížnosti MERES, spol. s r. o., se sídlem Tovární 463/18, Rohatec, IČ: 25348213, zastoupené Mgr. Pavlem Nevrklou, advokátem se sídlem nám. Republiky 899/18, Znojmo, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. května 2017 č. j. 23 Cdo 962/2016-598, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení a Kaufland Česká republika v. o. s., jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Vymezení věci

1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 4. července 2017, stěžovatelka podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhovala zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. května 2017 č. j. 23 Cdo 962/2016-598. Podle tvrzení stěžovatelky byla napadeným rozhodnutím porušena její ústavně zaručená základní práva podle č. l. 2 odst. 3 a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Stěžovatelka současně navrhla, aby jí bylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem.

2. Ústavní stížností napadeným rozhodnutím ve věci žaloby podané stěžovatelkou proti žalované vedlejší účastnici řízení Kaufland Česká republika v. o. s. o zaplacení částky 2 869 660 Kč s příslušenstvím, Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. prosince 2014 č. j. 52 Cm 70/2004-479 uložil vedlejší účastnici řízení povinnost zaplatit stěžovatelce částku 632 646 Kč s příslušenstvím (výrok pod bodem I), žalobu co do úroku z prodlení z částky 632 646 Kč zamítl (výrok pod bodem II), zamítl žalobu co do částky 2 214 014 Kč spolu s úroky z prodlení (výrok pod bodem III.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení a znalečném (výroky pod body IV a V). V daném řízení již rozhodoval soud prvního stupně částečným rozsudkem ze dne 24. června 2009, č. j. 52 Cm 70/2004-137, který byl potvrzen rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 4. února 2010 č. j. 11 Cmo 291/2009-157. V něm dospěl k závěru, že stěžovatelka má nárok na náhradu ušlého zisku s tím, že o výši nároku a nákladech řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí ve věci. Dovolání vedlejší účastnice řízení proti rozhodnutí odvolacího soudu bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 2011 sp. zn. 23 Cdo 2703/2010. Soud prvního stupně se tedy zabýval jen posouzením výše ušlého zisku.

3. K odvolání obou účastníků řízení Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 8. října 2015 č. j. 11 Cmo 12/2015-548, ve znění opravného usnesení ze dne 8. prosince 2015 č. j. 11 Cmo 12/2015-561, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích II, III, IV a V (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II). Odvolací soud považoval dokazování provedené soudem prvního stupně ohledně výše ušlého zisku žalobkyně za dostačující a výtky stěžovatelky, které se týkají hodnocení provedených důkazů, za nedůvodné.

4. Rozhodnutí odvolacího soudu napadla dovoláním jak vedlejší účastnice řízení, tak i stěžovatelka, to ve výroku pod bodem II a ve výroku pod bodem I v části potvrzující výrok pod bodem III rozsudku soudu prvního stupně. Nejvyšší soud usnesením napadeným ústavní stížností k dovolání podanému vedlejší účastnicí řízení napadený rozsudek ve výroku pod bodem I v rozsahu, v němž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně a ve výroku pod bodem IV zrušil a věc vrátil v tomto rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dále Nejvyšší soud odmítl dovolání podané stěžovatelkou podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. jako nepřípustné.

II.

Argumentace stěžovatelky

5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že se žalobou domáhala náhrady škody v podobě ušlého zisku z důvodu zmaření zamýšleného výdělečného záměru příslibu možného výdělku v důsledku neplatné nájemní smlouvy za období od 1. září 2002 do 28. února 2004, kdy podnikatelskou činnost, spočívající v provozování stánku s rychlým občerstvením a směnárnou, ani nezahájila. Jak Městský soud v Praze, tak Vrchní soud v Praze nejprve mezitímně uznaly, že její nárok na náhradu ušlého zisku je co do základu po právu a předmětem dalšího řízení bylo určení jeho výše. Stěžovatelka namítala, že k porušení jejích základních práv došlo tím, že Městský soud v Praze jí sice přiznal právo na zaplacení částky 632 646 Kč jako ušlého zisku z provozování "rychlého občerstvení", avšak s ohledem na vypracovaný znalecký posudek, kdy znalec nepochopil typ směnárenské činnosti, kterou hodlala stěžovatelka provozovat, jejímu návrhu na náhradu škody za ušlý zisk ze "směnárenské činnosti" nevyhověl. Podle názoru stěžovatelky, měl soud prvního stupně nechat vypracovat další znalecký posudek a porovnat závěry obou znalců na problematiku výpočtu ušlého zisku z provozovny směnárenská činnost, případně postupovat podle § 136 o. s. ř. a poté určit výši ušlého zisku. Jednáním soudu prvního stupně tak mělo dojít k poškození stěžovatelky, kdy soud nebyl schopen rozhodnout o výši dříve přiznaného práva, tj. určit výši celého ušlého zisku. Stěžovatelka má za to, že prvostupňový, odvolací i dovolací soud porušily její prejudikované právo.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. stavní stížnost byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§ 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu). Bylo tak možné přistoupit k jejímu věcnému projednání.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud připomíná, že právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy je porušeno, pokud je komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud odmítá jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud zůstává v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy obecných soudů a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, pokud právní závěry obecných soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody.

8. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Tyto podmínky byly v dané věci splněny.

9. Pro posouzení ústavní stížnosti byla rozhodující otázka, zda se dovolací soud nedopustil pochybení tím, že odmítl dovolání stěžovatelky jako nepřípustné, jelikož žádná z otázek, kterou stěžovatelka v dovolání vznesla, nezakládá jeho přípustnost ve smyslu § 237 o. s. ř.

10. Z obsahu odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že Nejvyšší soud se celou věcí řádně zabýval, uvedl, jakými úvahami se při svém rozhodování řídil, podle kterých zákonných ustanovení postupoval, vypořádal se s předestřenými tvrzeními stěžovatelky a své rozhodnutí zcela logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodnil.

11. Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že stěžovatelka v podaném dovolání především napadla kvalitu zpracování znaleckého posudku, vypořádání se se zadanými otázkami a hodnocení znaleckého posudku jako provedeného důkazu soudem. Veškeré námitky směřující proti pochybením znaleckého ústavu při zpracování znaleckého posudku jsou podle názoru dovolacího soudu pro posouzení přípustnosti dovolání irelevantní, stejně jako námitky směřující k postupu odvolacího soudu při hodnocení takového důkazu. Dále k námitce stěžovatelky, že konečný rozsudek je v rozporu s mezitímním rozsudkem, dovolací soud uzavřel, že ušlý zisk v souvislosti se směnárenskou činností nelze za stávajících okolností kvantifikovat, když ušlým ziskem není automaticky ztráta předpokládaného výdělku, který sice byl sjednán, avšak činnost pro jeho dosažení se bez souvislostí se škodnou událostí nezačala ani naplňovat, neboť poškozený předpokládanou činnost nezačal ve sjednané době provozovat a ani v době před škodnou událostí ji nevykonával.

12. Za situace, kdy dovolací soud aplikoval rozhodné ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. způsobem, který odpovídá judikaturním a doktrinálním standardům jeho výkladu v souladu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti, a své právní posouzení přiměřeným a dostatečným způsobem odůvodnil, Ústavní soud nemá prostor pro přehodnocení takových závěrů.

13. Z uvedených důvodů Ústavní soud podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez účastníků řízení ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

14. Pokud se týká návrhu stěžovatelky, aby jí bylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení, Ústavní soud konstatuje, že podmínky pro postup podle § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu s ohledem na výsledek samotného řízení o této ústavní stížnosti splněny nejsou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. července 2017

Kateřina Šimáčková v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru