Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 2091/11 #1Usnesení ÚS ze dne 26.07.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Praha
SOUD - KS Hradec Králové
Soudce zpravodajWagnerová Eliška
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkDokazování
Trestný čin
důkaz/volné hodnocení
EcliECLI:CZ:US:2011:1.US.2091.11.1
Datum podání15.07.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 128, § 2 odst.5, § 2 odst.6

40/2009 Sb., § 206


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 2091/11 ze dne 26. 7. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 26. července 2011 v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Jiřího Nykodýma a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. Z., zastoupeného JUDr. Eduardem Brunou, Ph.D., advokátem se sídlem Sokolovská 24, Praha 8 - Karlín, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2011 č. j. 5 Tdo 190/2011-56, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 10. 2010 sp. zn. 5 To 40/2010 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. 2. 2010 sp. zn. 7 T 10/2009, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 14. 7. 2011, tedy podanou ve lhůtě 60 dnů od doručení napadeného rozhodnutí (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), brojí stěžovatel proti výše citovaným rozhodnutím obecných soudů, neboť se jejich vydáním "cítí být poškozen na svých právech garantovaných mu Listinou základních práv a svobod" (dále jen "Listina").

Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové byl stěžovatel v bodech I. a) a I. b) výroku o vině uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu zpronevěry dle § 206 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, a v bodu II. výroku o vině trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2, 3 tr. zák. (účinného do 31. 12. 2009), za což byl odsouzen podle § 206 odst. 5 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků. Krajský soud stěžovateli uložil podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu právnické osoby, prokury a v zákazu zastupovat právnické osoby na základě zplnomocnění, a to na dobu pěti roků.

Z podnětu odvolání stěžovatele, v němž zejména namítal nesprávné právní posouzení skutku, jímž nedošlo k nenaplnění subjektivní stránky trestných činů, Vrchní soud v Praze v záhlaví citovaným rozsudkem podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. řádu zrušil rozsudek soudu prvního stupně v celém výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. řádu nově rozhodl tak, že stěžovatele odsoudil podle § 206 odst. 5 tr. zákoníku a § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti roků a šesti měsíců. Trest zákazu činnosti v trvání pěti roků změnil tak, že jej zúžil na zákaz výkonu funkce předsedy nebo člena představenstva bytového družstva, resp. statutárního orgánu či jeho člena obchodních společností a družstev, jejichž předmětem je koupě, prodej nebo pronájem nemovitostí nebo jejich správa. Uvedeného trestného činu zpronevěry podle § 206 odst. 5 tr. zákoníku se stěžovatel měl dopustit tím, že jednak v době od 10. 5. 2004 do 18. 5. 2006 stěžovatel jako předseda a jediný člen TBD-Turnovské bytové družstvo koupil jménem družstva od Města Semily panelový dům v Semilech za kupní cenu 6.186.361,- Kč, jež byla uhrazena převážně z půjčky, kterou družstvu poskytla obchodní společnost ILPACINO, s. r. o., načež jménem družstva jako vlastníka panelového domu v něm vymezil jednotlivé bytové jednotky, a to v počtu 65, a poté, ačkoliv si byl vědom, že mu skončilo tříleté funkční období a počet členů družstva klesl pod zákonný minimální počet, v úmyslu obohatit se na úkor bytového družstva, popř. dalších osob, neoprávněně uzavřel většinou s dosavadními nájemci bytů jako člen bytového družstva v postavení převodce dohody o převodu členských práv a povinností k jednotlivým bytům, jak je blíže uvedeno pod body 1) - 14) výroku o vině rozsudku krajského soudu, přestože nebyl držitelem příslušných členských práv, aby po zaplacení smluvní částky uzavřel s jednotlivými nabyvateli jménem bytového družstva jako jeho předseda s jednotlivými zájemci přímo smlouvy o bezúplatném převodu vlastnictví bytové jednotky, za což postupně inkasoval větší množství finančních prostředků jako úhradu za převod členských práv a povinností nebo jako kupní cenu, které ve skutečnosti náležely družstvu, neboť se jednalo o protihodnotu za převod vlastnictví k bytovým jednotkám z majetku družstva do vlastnictví třetích osob, finanční prostředky však použil v rozporu se zájmy družstva pro svoje osobní potřeby, mimo jiné k úhradě svých vlastních závazků coby fyzické osoby, čímž způsobil TBD-Turnovské bytové družstvo, škodu v celkové výši 7.347.736,50 Kč (bod I.a). Dále, že v přesně nezjištěné době od 19. 5. 2006 do 16. 10. 2006 v postavení předsedy družstva TBD-Turnovské bytové družstvo, ač mu již skončilo funkční období a počet členů družstva klesl pod 5 členů, neoprávněně odčerpal z pokladny družstva finanční částku ve výši nejméně 1.039.848,- Kč, kterou použil přesně nezjištěným způsobem mimo potřeby a zájmy družstva, přičemž pro nedostatek finančních prostředků podal dne 28. 8. 2006 ke Krajskému soudu v Hradci Králové návrh na prohlášení konkursu na majetek TBD-Turnovské bytové družstvo, který byl dne 14. 9. 2006 skutečně prohlášen, avšak soudem ustanovenému správci konkursní podstaty Ing. V. Baše tuto finanční hotovost z pokladny družstva nikdy nepředal, čímž způsobil bytovému družstvu nyní škodu ve výši nejméně 1.039.848,- Kč (bod I.b). Trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2, 3 tr. zák. se stěžovatel měl dopustit tím, že v době mezi 23. 4. 2005 a 10. 3. 2006 v úmyslu opatřit prospěch obchodní společnosti PZ Invest s.r.o. uzavřel smlouvy o půjčkách v celkové výši 1.156.000,- Kč od TBD - Turnovské bytové družstvo, ačkoliv obě měly stejný předmět činnosti a jako jednatel a jediný společník PZ Invest s.r.o. věděl, že vzhledem ke špatné finanční situaci nebude společnost PZ Invest s.r.o. ve sjednaných lhůtách ani později schopna zapůjčené prostředky vrátit. Následně se dokonce jménem obchodní společnosti podáním ze dne 25. 8. 2006 připojil k návrhu věřitelů na prohlášení konkurzu společnosti PZ Invest s.r.o., který byl rozhodnutím Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 9. 2006, sp. zn. 42 K 25/2006 skutečně prohlášen a následně pro nedostatek majetku rozhodnutím téhož soudu ze dne 19. 11. 2007 zrušen. Tímto svým jednáním v podobě uzavření nevýhodných smluv obstaral společnosti PZ Invest s.r.o. prospěch ve výši 1.156.000,- Kč (bod II.).

Vrchní soud se ve svém rozhodnutí ztotožnil se způsobem zjištění skutkového stavu věci ve vztahu ke skutkům blíže specifikovaných v bodě I a., b. a II. rozsudku ze strany krajského soudu, i se způsobem, jakým hodnotil provedené důkazy a s jeho právními závěry co do právní kvalifikace uvedených skutků jako trestných činů zpronevěry dle § 206 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, a zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2, 3 tr. zák. (účinného do 31. 12. 2009). Rovněž neshledal pochybení ve způsobu, jakým se krajský soud vypořádal s ust. § 2 odst. 1 tr. zákoníku, podle kterého se trestnost činu posuzuje podle zákona účinného v době jeho spáchání; podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, je-li to pro pachatele příznivější, což v daném případě dopadá na skutek blíže specifikovaný v bodě I, u něhož je nová právní úprava trestného činu zpronevěry dle § 206 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku (oproti § 248 odst. 1, 4 tr. zák.) pro stěžovatele příznivější (snížení horní hranice trestní sazby na 10 - 12 let) (viz str. 7 - 8 rozsudku). Vrchní soud nicméně nesouhlasil s výší a rozsahem uložených trestů, které považoval v konečném důsledku za nepřiměřeně přísné, neboť "nesprávně k přitěžujícím okolnostem byla zahrnuta i výše způsobené škody. Ta byla oběma trestnými činy způsobena v částce přibližně 8.000.000,- Kč, což je částka nepříliš přesahující hranici škody velkého rozsahu. Soud prvního stupně zmínil i skutečnost, že (stěžovatel) dosud nebyl soudně trestán, tuto skutečnost však dostatečně nevyjádřil při určení výše trestu." Ve vztahu k trestu zákazu činnosti vrchní soud konstatoval, že jeho "vymezení je příliš široké a neodpovídá zákonným podmínkám pro uložení tohoto druhu trestu, neboť zakazuje i činnost, která neměla přímou souvislost s žalovanou trestnou činností." (str. 8 rozsudku). Proto vrchní soud výrok o trestu v celém rozsahu zrušil a uložil trest odnětí svobody při horní hranici zákonné trestní sazby § 206 odst. 5 tr. zákoníku, který považoval za přiměřený.

Proti citovanému rozsudku vrchního soudu podal stěžovatel dovolání, v němž namítal, že nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav a rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku, když opětovně trval na tom, že trestné činy, za něž byl odsouzen, nespáchal a nedošlo ani ke vzniku škody a nikdo nebyl ani poškozen. Nejvyšší soud je v záhlaví citovaným usnesením odmítl zčásti podle § 265b odst. 1 písm. g) jako nedůvodné, zčásti podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné. V odůvodnění Nejvyšší soud mimo jiné konstatoval, že stěžovatel "v podstatě shodné výhrady uplatnil již ve svém řádném opravném prostředku a byly součástí jeho obhajoby od počátku trestního řízení. Soudy obou stupňů se dostatečným způsobem vypořádaly s nesprávným výkladem (stěžovatele), který ztotožnil svůj majetek jako fyzické osoby s majetkem bytového družstva." (str. 4 usnesení). Ke konkrétní námitce stěžovatele, že nedošlo ke vzniku škody ani nebyl nikdo poškozen, Nejvyšší soud uzavřel, že "není pochyb o tom, že svým protiprávním jednáním - přisvojením si majetku družstva - tj. majetku rozdílného od jeho vlastního majetku, způsobil škodu Turnovskému bytovému družstvu. V důsledku protiprávního jednání (stěžovatele) poté družstvo nemělo z čeho hradit splatné pohledávky svých věřitelů, a to např. Raiffeisen stavební spořitelna, a. s., VZP ČR, Městská bytová správa Semily, s. r. o., aj. (viz přehled přihlášených věřitelů úpadce Turnovského bytového družstva založený na č. l. 208 a násl. trestního spisu). Argument obviněného o absenci poškozeného subjektu proto nemohl obstát." (str. 5 usnesení).

Stěžovatel nicméně v ústavní stížnosti závěry obecných soudů i nadále zpochybňoval a na podporu tvrzení o porušení svých základních práv předestřel obdobnou argumentaci, která byla již obsahem výše uvedeného odvolání i dovolání. Stěžovatel tak po rekapitulaci svých dovolacích námitek opětovně polemizoval s konkrétními právními závěry a skutkovými zjištěními obecných soudů, přičemž namítal, že obecné soudy své právní posouzení předmětných skutků jako trestných činů založily na nedostatečně a nesprávně zjištěném skutkovém stavu. Proto stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud v záhlaví citovaná rozhodnutí svým nálezem zrušil.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud již opakovaně judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně garantovaných základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy a skutkovými zjištěními, která z provedených důkazů soud učinil, což v důsledku vedlo k vadnému právnímu posouzení věci. Jinými slovy jde o situaci, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Jestliže obecné soudy respektují kautely dané procesními předpisy stran dokazování a hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. znovu posuzovat skutkový stav zjištěný obecnými soudy (viz nález sp. zn. I. ÚS 4/04 ze dne 23. 3. 2004 (N 42/32 SbNU 405) či nález sp. zn. I. ÚS 553/05 ze dne 20. 9. 2006 (N 167/42 SbNU 407).

Jak vyplývá z odůvodnění napadených rozhodnutí, stěžovatel své námitky obsažené v ústavní stížnosti opřel především o polemiku se skutkovými zjištěními obecných soudů a fakta týkající se hodnocení důkazů v proběhnuvším trestním řízení proti němu vedeném, která se shodují s námitkami, jež sám uplatňoval již v průběhu odvolacího i dovolacího řízení. Tímto stěžovatel staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu nepřísluší. Navíc po důkladném seznámení se s napadenými rozhodnutími Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, vycházely z dostatečného množství relevantních podkladů a detailně zdůvodnily, o které skutečnosti a důkazy opřely svá rozhodnutí. Nadto se Vrchní soud dle názoru Ústavního soudu řádně vypořádal se všemi námitkami stěžovatele, které uplatnil v průběhu odvolacího řízení a jež následně zopakoval v dovolání i v ústavní stížnosti. Velmi důkladně se zabýval nejen námitkami stran kvalifikace samotného jednání stěžovatele, ale i výší uložených trestů, kterým ostatně také vyhověl, když se neztotožnil se způsobem i výší uložených trestů ze strany krajského soudu, což jej vedlo i ke změně (snížení) výměry uloženého trestu odnětí svobody a zúžení trestu zákazu činnosti, pro stěžovatele nepochybně příznivější.

Za nepřípadnou shledal Ústavní soud i polemiku stěžovatele se způsobem, jakým Nejvyšší soud posoudil opodstatněnost jím podaného dovolání, neboť své závěry, jdoucí i nad rámec dovolacích námitek (str. 7 - 8 usnesení), dostatečně zdůvodnil, zejména s odkazem na právní závěry nalézacího i odvolacího soudu, s nimiž se ztotožnil a jež považoval za vyčerpávající (viz str. 4 - 7 usnesení). Ústavní soud se (podobně jako Nejvyšší soud) neztotožnil s účelovou argumentací stěžovatele, v níž svá tvrzení odůvodňující jiné právní posouzení stíhaných skutků založil na zcela odlišných (pro stěžovatele prospěšných) skutečnostech (viz popírání vzniku škody, neexistence poškozených subjektů či neužití získaných finančních prostředků v rozporu se zájmy družstva), než jaké se staly podkladem odsuzujících, ústavní stížností napadených rozhodnutí. Ústavní soud tak neshledal, že by napadená rozhodnutí vybočila z ústavněprávního rámce, resp. že by došlo k porušení ústavněprávních kautel obsažených v trestněprávních předpisech a postupu obecných soudů tedy nelze z ústavního pohledu nic vytknout.

Proto Ústavní soud s ohledem na výše uvedené podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. července 2011

Vojen Güttler

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru