Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 209/21 #1Usnesení ÚS ze dne 23.03.2021

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NSS
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajSládeček Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na soudní přezkum rozhodnutí orgánu veřejné správy
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na příst... více
Věcný rejstříkSprávní soudnictví
katastr nemovitostí/vklad
příslušnost/věcná
EcliECLI:CZ:US:2021:1.US.209.21.1
Datum podání25.01.2021
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 36 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

150/2002 Sb., § 65, § 82

256/2013 Sb., § 18 odst.4

89/2012 Sb., § 986


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 209/21 ze dne 23. 3. 2021

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Mgr. Tomáše Katze, zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem Sokolská 1788/60, Praha 2, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 11. 2020 č. j. 6 As 238/2020-53, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 7. 2020 č. j. 6 A 127/2019-48, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí správních soudů. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. K tomu mělo dojít v důsledku nesprávného postupu obou soudů, které se s námitkami stěžovatele nevypořádaly buď vůbec, nebo se s nimi nevypořádaly adekvátně. Pro nedostatek odůvodnění správní soudy založily napadená rozhodnutí na nepřezkoumatelných zjištěních a právních posouzeních.

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se žalobou podanou u Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") domáhal ochrany před nezákonným zásahem Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, katastrální pracoviště Praha (dále jen "vedlejší účastník") spočívajícím v povolení vkladu vlastnického práva společnosti ADREAL STAV s.r.o. ve věci sp. zn. V-20768/2017 k nemovitým věcem, které byly původně ve vlastnictví stěžovatele. Městský soud v záhlaví označeným usnesením žalobu odmítl, neboť dospěl k závěru, že žalovaný úkon je rozhodnutím, které nebylo vydáno ve veřejnoprávní věci, což je vylučuje z přezkumu podle zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen "s. ř. s."). Následně Nejvyšší správní soud v záhlaví označeným rozsudkem zamítl kasační stížnost stěžovatele.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud předesílá, že výklad předpisů z oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury ostatních správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v § 12 s. ř. s., přísluší právě Nejvyššímu správnímu soudu, jenž vydal napadený rozsudek. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí, s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení, být oprávněn výklad tzv. podústavního práva posuzovat pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z požadavků obsažených v hlavě páté Listiny (srov. nález sp. zn. III. ÚS 173/02). Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti ve stejném rozsahu, jako to činí správní soudy.

Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost z hlediska svého obsahu nepřináší žádné nové argumenty a de facto představuje toliko pokračující polemiku se závěry správních soudů o odmítnutí žaloby stěžovatele. Ústavní soud přezkoumal napadená soudní rozhodnutí a nenalezl v nich vady, které by nepřípustně postihly ústavně zaručená základní práva stěžovatele. Oba soudy rozhodovaly v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině a v Ústavě, jejich rozhodnutí o odmítnutí žaloby, resp. zamítnutí kasační stížnosti, nelze označit jako svévolná. Ústavní soud ověřil, že oba soudy rozhodovaly nestranně, se všemi námitkami stěžovatele se řádně vypořádaly, při rozhodování přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce hodnotily přiléhavě a v souladu s příslušnými ustanoveními zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (dále jen "katastrální zákon"), občanského soudního řádu a soudního řádu správního. Jejich závěr o vyloučení žalovaného úkonu z přezkumu ve správním soudnictví, neboť se jedná o rozhodnutí, které nebylo vydáno ve veřejnoprávní věci, považuje Ústavní soud za řádně odůvodněný, jasný a logický.

Ústavní soud se ve své předešlé judikatuře k otázce obrany proti rozhodnutí, kterým se povoluje vklad, již vyjádřil (např. v usneseních sp. zn. III. ÚS 2262/16 nebo I. ÚS 3884/16). V uvedených rozhodnutích považoval za ústavně konformní závěr správních soudů, že proti rozhodnutí, kterým se vklad povoluje, není přípustná žádná obrana (viz též § 18 odst. 4 katastrálního zákona). Po povolení vkladu není jiná možnost, než vklad provést. Obranu proti samotnému provedení vkladu umožňuje § 986 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, podle něhož se lze domáhat výmazu zápisu v katastru a zapsání poznámky spornosti zápisu.

Za dané situace je třeba souhlasit se správními soudy, že je-li proti rozhodnutí vedlejšího účastníka nepřípustná žaloba podle § 65 s. ř. s. jako úkonu předběžné povahy podle § 70 písm. b) s. ř. s., je namístě odmítnout proti tomuto úkonu (rozhodnutí) tzv. zásahovou žalobu, byť se stěžovatel snaží vzbudit dojem, že brojí "pouze" proti "úvahám a závěrům" správního orgánu a snaží se je od rozhodnutí odlišit. Ústavní soud již v usnesení sp. zn. IV. ÚS 1478/20 uvedl, že "soudní výluky stanovené zákonodárcem by postrádaly smysl, bylo-li by přípustné proti rozhodnutím, u kterých je soudní přezkum výslovně zákonem vyloučen, brojit tzv. zásahovou žalobou. Žalobní návrh stěžovatelky nelze posoudit jinak, než jako snahu o ”obcházení” institutu soudních výluk." Od těchto závěrů neshledal Ústavní soud důvodu se odchýlit.

K namítanému porušení práva na spravedlivý (řádný) proces Ústavní soud dodává, že dané právo není možné vykládat tak, že by se stěžovatelovi garantoval úspěch v řízení či se zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající jeho představám. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění práva na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při aplikaci ústavních principů. Okolnost, že stěžovatel se závěry či názory soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. března 2021

JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru