Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 209/02Usnesení ÚS ze dne 30.09.2003

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /rovnost účastníků řízení, rovnost „zbraní“
právo na soudní a jinou právní ochranu
právo na s... více
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
Pracovní poměr
legitimace/pasivní
EcliECLI:CZ:US:2003:1.US.209.02
Datum podání08.04.2002
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 38 odst.2

65/1965 Sb., čl.

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 209/02 ze dne 30. 9. 2003

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Elišky Wagnerové o ústavní stížnosti stěžovatele P.S., zastoupeného JUDr. M. E., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. 1. 2002, č.j. 15 Co 413/99, a proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 5. 5. 1999, č.j. 19 C 499/92-88, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 5. 5. 1999, č.j. 19 C 499/92, rozhodl, že řízení ve věci navrhovatele P. R. (dále jen "vedlejší účastník") proti odpůrci P. S. (dále jen "stěžovatel") o zaplacení částky 44.072,- Kč s příslušenstvím se zastavuje v části, v níž se vedlejší účastník domáhal po stěžovateli zaplacení další částky 1.975,- Kč. Týmž rozsudkem (ve výrokové části II.) rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 42.097,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, dále (ve výrokové části III.) že stěžovatel je povinen zaplatit vedlejšímu účastníkovi na nákladech řízení částku 22.047,90 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku a konečně (ve výrokové části IV.) že po právní moci rozsudku bude vedlejšímu účastníkovi vrácen přeplatek soudního poplatku ve výši 86,- Kč.

Městský soud v Brně vzal na základě provedených důkazů za prokázánu důvodnost návrhu vedlejšího účastníka na náhradu mzdy za období srpen 1992 až leden 1993 a na vyplacení odstupného ve výši dvojnásobku průměrné měsíční mzdy. V řízení prý byla v prvé řadě prokázána pasivní legitimace stěžovatele (podnikajícího v době uzavření pracovní smlouvy s vedlejším účastníkem jako fyzická osoba s obchodním jménem D. T., jak byl také řádně označen v pracovní smlouvě), neboť právě s ním vedlejší účastník uzavřel pracovní smlouvu, na jejímž základě pracoval jako číšník ve vinárně na ul. L. č. 9, Praha 4. Městský soud dále dospěl k závěru, že závazky a pohledávky stěžovatele z doby, kdy podnikal jako fyzická osoba (s obchodním jménem D. T.) nepřešly na obchodní společnost D. T., s.r.o., a to z důvodu nejasné formulace ustanovení čl. XV. společenské smlouvy, na jehož základě mělo dojít k tvrzenému přechodu všech závazků a pohledávek. Soud uvedl, že se jedná o ujednání neurčité a nesrozumitelné (neumožňující závazky a pohledávky přesně identifikovat a specifikovat), a tudíž neplatné (§ 37 odst. 1 o.z.). Městský soud vzal dále za prokázáno, že pracovní poměr vedlejšího účastníka u stěžovatele skončil k 31. 1. 1993, a to konkludentně uzavřenou dohodou [z důvodu uvedeného v ustanovení § 46 odst. 1 písm.a) zákoníku práce], neboť vedlejší účastník tím, že od 1. 2. 1993 nastoupil do jiného pracovního poměru, akceptoval vůli stěžovatele (jako zaměstnavatele) skončit pracovní poměr; ten mu však prokazatelně od 1. 8. 1992 (po uzavření provozovny L. č. 9, Praha 4) nepřiděloval práci, nepřevedl jej na jinou práci, ani s ním řádně nerozvázal pracovní poměr. Vedlejšímu účastníkovi proto v souladu s ustanovením § 60a odst. 1 zákoníku práce vzniklo právo na odstupné ve výši dvojnásobku průměrného výdělku a dále z důvodu faktické nemožnosti výkonu práce pro stěžovatele (pro překážky v práci na straně stěžovatele podle ustanovení § 130 odst. 1 zákoníku práce) i právo na náhradu mzdy za období srpen 1992 až leden 1993.

Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 23. 1. 2002, č.j. 15 Co 413/99, byl citovaný rozsudek soudu prvého stupně v napadených výrocích č. II a č. III potvrzen a stěžovateli bylo uloženo zaplatit vedlejšímu účastníkovi na nákladech odvolacího řízení částku 1.900,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

Krajský soud v Brně v prvé řadě uvedl, že soud prvého stupně při právním posouzení věci nepochybil, a to i se zřetelem na zjištění učiněná k návrhu stěžovatele odvolacím soudem. (Šlo o důkaz čtením fotokopií stěžovatelem dodaného potvrzení Městské správy sociálního zabezpečení ze dne 23. 6. 1999, spolu s přílohou; poznámka: krajský soud navíc a na jiném místě odůvodnění poukázal na nevěrohodnost tohoto potvrzení o evidenci vedlejšího účastníka jako zaměstnance D. T., s.r.o., od 1. 4. 1992, neboť uvedená společnost vznikla podle výpisu z obchodního rejstříku až ke dni 12. 10. 1992). Z provedeného dokazování je dle názoru odvolacího soudu zřejmé, že mezi účastníky byla platně sjednána písemná pracovní smlouva, obsahující podstatné náležitosti podle ustanovení § 29 odst. 1 zákoníku práce. Z pracovní smlouvy nevyplývá, že by byla sjednána s právnickou osobou, neboť údaje týkající se zaměstnavatele (s výjimkou jeho sídla) neodporují údajům živnostenského rejstříku (zjištěným soudem prvého stupně ve výpisu ze dne 30. 1. 1997) a byl to tedy stěžovatel, kdo sjednal s vedlejším účastníkem pracovní smlouvu, již také vlastnoručně podepsal. Krajský soud dále konstatoval, že pro projednávanou věc není rozhodná skutečnost, že podle uvedeného výpisu ze živnostenského rejstříku neměl stěžovatel živnostenské oprávnění k hostinské činnosti, neboť v souzené věci je podstatný pracovní vztah mezi vedlejším účastníkem a stěžovatelem a faktický výkon práce vedlejším účastníkem (v souladu s pracovní smlouvou), za který mu vznikl nárok na mzdu, resp. její náhradu. Krajský soud konečně uvedl, že neobstojí ani argumentace stěžovatele o případném převodu pracovního poměru na společnost D. T., s.r.o., společenskou smlouvou ze dne 25. 9. 1992. Řešení, podle něhož měl D. T., s.r.o., převzít od stěžovatele "všechny závazky a pohledávky", není "vymezením", která by umožňovala učinit závěr o "převodu" pracovněprávního vztahu vedlejšího účastníka; to by prý nebylo možné ani podle zákona v relevantním znění (srov. tehdy platný text §§ 249 až 251 zákoníku práce), neboť příslušný článek společenské smlouvy nenasvědčuje ani závěru o zániku či zrušení zaměstnavatele, ani závěru o možném převodu části zaměstnavatele k jinému (roz. subjektu). Stěžovatel byl jako podnikatel i nadále nositelem živnostenského oprávnění a "převod části zaměstnavatele ze společenské smlouvy nevyplývá". Podle mínění krajského soudu soud prvého stupně správně dovodil, že stěžovatel neunesl důkazní břemeno, pokud jde o možné rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením z jeho strany (což ostatně nasvědčuje existenci pracovního poměru mezi účastníky) a nebylo prý prokázáno ani odmítnutí převzetí listiny dne 17. 8. 1992 ani pozdější doručení této listiny. Stěžovatel v této věci odvolacímu soudu žádné nové důkazy ani nenavrhl. Neplatný nárok je tedy nutno kvalifikovat podle ust. § 130 odst. 1 zákoníku práce, neboť stěžovatel (zaměstnavatel)vytvořil žalobci zamezením výkonu práce překážku v práci. Krajský soud konečně uvedl, že nedostatek při převzetí plné moci komerčním právníkem byl zhojen k 1.7.1996 transformací činnosti komerčních právníků na činnost advokátů (§ 37 odst. 2 č. 85/1996 Sb.).

Citované rozsudky Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně napadl stěžovatel ústavní stížností, v níž nejprve rekapituloval podstatné části svých návrhů v řízení před obecnými soudy a jeho dosavadní průběh.

Stěžovatel v podstatě uvedl, že nezákonnost rozhodnutí krajského soudu ve spojení s rozhodnutím městského soudu spatřuje především v tom, že "soud nevyslyšel jako svědky J. Č., M. Z., R. K. a M. Ch."; soud prvého stupně v odůvodnění toliko uvedl, že tyto osoby byly soudem slyšeny v roce 1993 (M. Ch. v roce 1995) v totožném předmětu řízení, byť s jiným vedlejším účastníkem (poznámka: ve věci projednávané před městským soudem pod sp. zn. 44 C 501/92). Uvedený postup, tj. dokazování listinou, zvolil městský soud zejména s ohledem na skutečnost, že se zkoumaný skutkový děj se odehrál v roce 1992 a dovodil, že události byly tehdy reprodukovány přesněji a uceleněji. Stěžovatel je však toho názoru, že jej soud prvého stupně uvedeným postupem poškodil na jeho základních právech, zejména na právu na řádný a spravedlivý soudní proces, neboť porušil zásadu veřejnosti, ústnosti a bezprostřednosti, které jsou chráněny čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel má dále za to, že v souzené věci měly mít oba soudy na paměti ústavní principy nezávislosti soudů dle čl. 82 Ústavy ČR, z něhož mimo jiné plyne zásada volného hodnocení důkazů vyjádřená v ustanovení § 132 o.s.ř. Uvedeným jednáním obecných soudů bylo prý porušeno jeho základní právo na soudní ochranu dle čl. 36 Listiny, jakož i další ústavní procesní principy, a to rovnosti účastníků řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny) a (neprovedením důkazu svědeckou výpovědí) ústnosti i přímosti (bezprostřednosti) občanského soudního řízení (čl. 38 Listiny).

Stěžovatel vyslovil přesvědčení, že obecné soudy došly na základě provedeného dokazování a zjištěného skutkového stavu věci k nesprávným právním závěrům, neboť v řízení prý nebylo prokázáno, že rozvázání pracovního poměru s vedlejším účastníkem nebylo provedeno v souladu s příslušnými ustanoveními zákoníku práce. Vydaným rozhodnutím tak stěžovatele poškodily v jeho ústavním právu na řádný a spravedlivý proces podle čl. 36 a násl. Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy") a porušily i článek 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Paktu") a.

Stěžovatel má dále za to, že právní zástupce vedlejšího účastníka JUDr. P. M. nebyl (se zřetelem na ustanovení § 2 zákona č. 209/1990 Sb., o komerčních právnících) - jako komerční právník - oprávněn vedlejšího účastníka v souzené věci zastupovat a nejednalo se ani o (obecné) zmocnění podle § 27 odst. 1 o.s.ř.

Stěžovatel konečně vyslovil přesvědčení, že v souzené věci nebyl pasivně legitimován, neboť jako fyzická osoba nebyl (jak vyplývá ze samotné pracovní smlouvy a z potvrzení Městské správy sociálního zabezpečení Brno ze dne 28. 6. 1999) zaměstnavatelem vedlejšího účastníka. Stěžovatel se rovněž domnívá, že soud prvého stupně neposoudil jako předběžnou otázku ani aktivní legitimaci vedlejšího účastníka (tj. existenci pracovního poměru po 31. 7. 1992), který měl podat ve lhůtě dvou měsíců žalobu na neplatnost výpovědi podle § 64 zákoníku práce.

Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud vydal nález, že se rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 23. 1. 2002, sp. zn. 15 Co 413/99, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 5. 5. 1999, č.j. 19 C 499/92-88, zrušují.

Ústavní soud shledal, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny zákonné náležitosti a že proto nic nebrání projednání a rozhodnutí ve věci samé.

Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.

Stěžovatel v podstatě namítá, že napadenými rozsudky obecných soudů bylo porušeno jeho základní právo na řádný a spravedlivý proces podle čl. 90 Ústavy ČR, čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 14 Paktu, jakož i ústavní principy rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny, a ústnosti a přímosti (bezprostřednosti) občanského soudního řízení podle čl. 38 Listiny.

Pokud stěžovatel tvrdí, že bylo porušeno jeho základní právo podle čl. 90 Ústavy ČR, čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 14 Paktu, dopouští se omylu, neboť - jak vyplývá z příslušného soudního spisu - nebylo mu nijak bráněno, aby se stanoveným postupem svého práva u Městského soudu v Brně a Krajského soudu v Brně domáhal. Podle obsahu soudního spisu jednaly městský soud i krajský soud způsobem, který postup stanovený občanským soudním řádem nezpochybnil.

Ústavní soud (v zásadě) nezasahuje do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy a již proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (I. ÚS 230/96 In: Tamtéž; srov. také III. ÚS 23/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1. Vydání 1. Praha, C.H. Beck 1994, str. 41). To se týká i provedení a hodnocení důkazů. Ústavní soud, který není součástí soustavy obecných soudů, zde vychází zejména z principu volného hodnocení důkazů obecným soudem (§ 132 o.s.ř.) Městský soud mimo jiné uvedl a řádně zdůvodnil, proč (z důvodu procesní ekonomie) neprováděl dokazování výslechy dalších svědků a proč provedl dokazování listinou (spisem Městského soudu v Brně, sp. zn. 44 C 501/92). Krajský soud v Brně doplnil dokazování čtením fotokopie potvrzení Městské správy sociálního zabezpečení v Brně ze dne 23. 6. 1999 (předložené stěžovatelem), z níž však nevyplynulo nic, co by měnilo hodnocení skutkového stavu soudem prvého stupně. Ústavní soud v této souvislosti odkazuje na svou ustálenou judikaturu (srov. I. ÚS 143/96 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 6. Vydání 1. Praha, C.H. Beck 1997, str. 69), podle níž Ústavní soud zpravidla není oprávněn "přehodnocovat" hodnocení důkazů, které provedly soudy obecné, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval, pokud tyto soudy postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (srov. I. ÚS 230/96 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 7. Vydání 1. Praha, C.H. Beck 1997, str. 173). Právě tak případná běžná doplňování (či změny) skutkových zjištění by v principu vedly k tomu, že by Ústavní soud nechránil ústavnost, jak mu ukládá čl. 83 Ústavy ČR, ale postupně by se stával pravidelnou třetí instancí, což jeho úkolem není (srov. I. ÚS 2/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1. Vydání 1. Praha, C.H. Beck 1994, str. 267). Za tohoto stavu nelze akceptovat stěžovatelovo tvrzení (konkrétně nevyjádřené), že došlo k porušení zásady rovnosti účastníků řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny), jakož i porušení zásad ústnosti a přímosti (bezprostřednosti; čl. 38 odst. 2 Listiny), jež stěžovatel spojuje s neprovedeným důkazem svědeckými výpověďmi; s touto námitkou se oba soudy vypořádaly dostatečně a spravedlivost procesu jako celku tak nebyla dotčena.

Stěžovateli nelze přisvědčit ani potud, pokud napadá údajné nesprávné právní závěry obecných soudů. Stěžovatel se sice domnívá, že v řízení nebylo prokázáno, že by rozvázání pracovního poměru s vedlejším účastníkem nebylo provedeno v souladu s příslušnými ustanovení zákoníku práce, leč oba obecné soudy v odůvodnění svých rozsudků v tomto směru argumentovaly přesvědčivě a dovodily, že stěžovatel příslušné důkazní břemeno neunesl. Ostatně ani v ústavní stížnosti nebyly uvedeny dostatečně důkazy či argumenty, které by právní závěry obecných soudů mohly zpochybnit či dokonce měnit. Za této situace Ústavní soud neshledal, že by existoval - ve smyslu ustálené judikatury - extrémní nesoulad mezi právními závěry obou soudů s vykonanými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů, jež obecné soudy provedly.

Ústavní soud nepovažuje za přijatelnou ani stěžovatelovu (nijak nekonkretizovanou) námitku týkající se čl. 37 odst. 2 Listiny, který garantuje právo na právní pomoc (a to od počátku řízení), neboť stěžovatelovo právo na ni nebylo v průběhu řízení před obecnými soudy nijak zpochybněno. Ústavní soud se rovněž nedomnívá, že by bylo došlo k porušení stěžovatelova práva převzetím zastoupení vedlejšího účastníka komerčním právníkem (před 1. 7. 1996). V této souvislosti odkazuje na náležitou argumentaci krajského soudu uvedenou v odůvodnění napadeného rozsudku (č.l. 116 - 117 spisu) a na ustanovení § 57 odst. 2 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, jehož se dovolal i obecný soud.

Ústavní soud je dále - na rozdíl od stěžovatele - přesvědčen, že obecné soudy v odůvodnění obou rozsudků zásadně vyřešily otázku pasivní i aktivní legitimace stěžovatele a vedlejšího účastníka řízení. Obecné soudy tak učinily jak z hlediska dokazování (tj. zjištěného skutkového stavu) [poznámka: stěžovatel konečně sám uvádí, že z pracovní smlouvy jednoznačně nevyplývá, že by ji jako fyzická osoba uzavřel sám za sebe, tedy ani on sám opačnou možnost nevylučuje], tak i při posouzení ustanovení § 64 a § 130 zákoníku práce a z nich plynoucích právních závěrů v souzené věci. Ústavní soud tyto závěry obecných soudů nemá důvodu zpochybňovat, navíc za situace, kdy stěžovatel ani tvrzené poškození základních práv nekonkretizoval.

Je tedy zřejmé, že napadenými rozsudky Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele, které jsou zaručeny ústavním pořádkem nedošlo.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. září 2003

JUDr. František Duchoň

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru