Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 2084/10 #1Usnesení ÚS ze dne 24.08.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 4
Soudce zpravodajDuchoň František
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
odmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo na projednání věci bez zbytečných průtahů
procesní otázky řízení před Ústavním soudem... více
Věcný rejstříkžaloba/na určení
nemovitost
žaloba/na plnění
Překážka věci rozsouzené (res iudicata)
dohoda/o vydání nemovitosti
EcliECLI:CZ:US:2010:1.US.2084.10.1
Datum podání19.07.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 38 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

6/2002 Sb., § 174a

99/1963 Sb., § 80 písm.b, § 80 písm.c


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 2084/10 ze dne 24. 8. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatelky: UNICA TECHNOLOGIES akciová společnost, se sídlem Praha 4, Novodvorská 82/803, zastoupené Mgr. Martinem Bělinou, advokátem se sídlem Praha 1, Dlouhá 13, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 4. 2010, čj. 22 Cdo 2828/2008 - 59, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 10. 2007, čj. 13 Co 441/2007 - 100, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 11. 7. 2007, čj. 41 C 338/2006 - 83, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Včasnou ústavní stížností, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla zrušení shora uvedených rozhodnutí, kterými byla údajně porušena její základní práva zakotvená čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina").

Stěžovatelka tvrdí, že JUDr. E. P. (žalobkyně v řízení před obecnými soudy), jako vlastník pozemku parc. č. 677/5 v katastrálním území Lhotka, zapsaného na LV č. 1572 u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu (dále "pozemek"), byla do katastru nemovitostí zapsána v rozporu s právními předpisy, neboť v rozsudku Městského soudu v Praze čj. 23 Co 244/97 - 155, kterým byla Výzkumnému ústavu mechanizace stavebnictví Praha s. p. uložena povinnost uzavřít s ní dohodu o vydání věci, nebyl pozemek označen parcelním číslem. Žalobkyně jej poté doplnila, upravená dohoda se však již neshodovala s výrokem zmíněného rozsudku a projev Výzkumného ústavu mechanizace stavebnictví Praha s. p. jím tedy již nebylo možno nahradit. Dohoda nebyla ze strany Výzkumného ústavu mechanizace stavebnictví Praha s. p. nikdy podepsána. Nebyla tudíž, ve smyslu § 44 a § 46 občanského zákoníku uzavřena a katastrální úřad provedl zápis v rozporu se zákonem.

Ačkoliv tedy stěžovatelka vlastnické právo žalobkyně k pozemku rozporovala, obecné soudy se jejími argumenty odmítly zabývat. Podle jejího názoru může žaloba na plnění bránit projednání žaloby na určení pouze za předpokladu, že otázka existence práva byla v rámci sporu o plnění skutečně posouzena. Stěžovatelka poukázala na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 349/03 s tím, že obecné soudy si zjednodušují práci, pokud řízení o určovací žalobě zastaví s odkazem na předchozí řízení o žalobě na plnění, aniž by v jejím rámci provedly přezkum tvrzeného vlastnického práva. Projednání žaloby na určení má bránit pouze nedostatek naléhavého právního zájmu, který je však u stěžovatelky zjevně dán. Obecné soudy vycházely pouze z judikatury, kterou se podle názoru stěžovatelky systematicky porušuje právní úprava a odňaly jí právo na soudní ochranu zaručené čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy. Postupem Nejvyššího soudu bylo navíc porušeno její právo na projednání věci bez zbytečných průtahů podle čl. 38 odst. 2 Listiny, neboť dovolání podala dne 18. prosince 2007 a rozhodnuto o něm bylo až 27. dubna 2010.

II.

Z ústavní stížnosti a připojených listin Ústavní soud zjistil, že žalobkyně se žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 4 domáhala zaplacení částky 107.310,- Kč s příslušenstvím jako bezdůvodného obohacení, které stěžovatelka získala užíváním pozemku bez nájemní smlouvy. V témže řízení stěžovatelka oponovala vzájemným návrhem na určení, že je vlastníkem zmíněného pozemku. Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 11. 7. 2007, čj. 41 C 338/2006 - 83, řízení o návrhu stěžovatelky zastavil. K jejímu odvolání Městský soud v Praze usnesením ze dne 12. 10. 2007, čj. 13 Co 441/2007 - 100, usnesení obvodního soudu potvrdil. Dovolání stěžovatelky bylo zamítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2010, čj. 22 Cdo 2828/2008 - 59.

III.

Ústavní soud prostřednictvím své judikatury již mnohokrát konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, str. 41), do níž je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem.

Po prostudování obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že není opodstatněná. Stěžovatelka spatřuje porušení svých shora uvedených základních práv ve skutečnosti, že obecné soudy odmítly její vzájemný návrh na určení vlastnictví k předmětnému pozemku, s ohledem na překážku věci již pravomocně rozsouzené. V ústavní stížnosti polemizuje s jejich závěry tak, jako by Ústavní soud byl další přezkumnou instancí a nepředkládá žádnou relevantní argumentaci, která by věc jakkoliv "posunula" do ústavně právní roviny.

Ústavní soud připomíná, že jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jako prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita, která se odráží v požadavku vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje, jinak je ústavní stížnost nepřípustná. Stěžovatelka sice vyčerpala v dané věci všechny procesní prostředky, ale problém ústavní stížnosti spočívá v tom, že její argumentace převážně směřuje proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 9. 3. 2006, čj. 28 C 74/2002 - 129, který však tehdy žádným opravným prostředkem nenapadla. Stěžovatelka v ústavní stížnosti rozporuje otázku vlastnictví pozemku, kterou se však obecné soudy, z důvodu překážky věci rozsouzené, nezabývaly a ani zabývat nemohly. Je s podivem, že uvedené námitky nepoužila v původním řízení u Obvodního soudu pro Prahu 4, které skončilo shora označeným pravomocným rozsudkem ze dne 9. 3. 2006. Pokud by své argumenty učinila obsahem odvolání proti zmíněnému rozsudku, mohly být v uvedeném řízení obecnými soudy přezkoumány.

Postupu obecných soudů v přezkoumávané věci tak nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout, protože ty se argumenty stěžovatelky, jdoucími nad rámec věci pravomocně rozsouzené, adekvátně zabývaly a svá rozhodnutí patřičně odůvodnily. Pokud za dané procesní situace její námitky (směřující proti platnosti zápisu v katastru nemovitostí a podpisu předmětné dohody) odmítly s tím, že je měla uplatnit v rámci předcházejícího řízení, platí tím spíše, že nemohou být podrobena, ze shora uvedených důvodů, ani přezkumu Ústavním soudem.

Uvedené plně dopadá i na argument stěžovatelky ohledně průtahů v řízení před Nejvyšším soudem. Z její ústavní stížnosti nijak nevyplývá, že by ve věci "nečinnosti" Nejvyššího soudu v této věci využila jakýkoliv právní institut, zejména pak návrh podle § 174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů. Pokud se stěžovatelka domáhá ústavní stížností ochrany proti nečinnosti Nejvyššího soudu bez toho, že by napřed (v souladu se zásadou subsidiarity ústavní stížnosti dle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) využila jiné k tomu dostupné zákonné procesní prostředky, je nutno v této části její ústavní stížnost odmítnout pro nepřípustnost.

Další argumenty stěžovatelky ohledně povinnosti obecných soudů v rámci řízení o žalobě na určení zkoumat, zda v předcházejícím řízení o žalobě na plnění byla otázka existence práva dostatečně posouzena, pak rovněž postrádají své opodstatnění. Ústavní soud již v usnesení ze dne 7. 1. 1994, ve věci sp. zn. IV. ÚS 2/93, konstatoval, že: "pravomocné rozhodnutí o žalobě na plnění představuje vždy překážku věci pravomocně rozsouzené pro žalobu na určení již z toho důvodu, že jím byla současně posouzena existence či neexistence určitého právního vztahu nebo práva, z něhož bylo žalováno o plnění. Stěžovatelé nemohou tedy cestou žaloby na určení dosáhnout toho, čeho nedosáhli v předchozím sporu na plnění a již z tohoto důvodu napadená rozhodnutí nejsou svou povahou vůbec způsobilá porušit jejich ústavně zaručené právo nebo svobodu."

Ústavní soud pouze pro úplnost dodává, že ústavní stížnost může mít úspěch pouze při splnění základní podmínky, totiž že pravomocným rozhodnutím nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci došlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod (článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu). Tato podmínka však není ve věci stěžovatelky splněna, neboť řízení o její věci bylo zastaveno podle § 104 OSŘ pro nedostatek jeho podmínek. Závěrům obecných soudů nelze z ústavněprávního hlediska cokoli vytknout. Cestou žaloby na určení nelze zhojit to, o co se stěžovatelka nepokusila v předchozím sporu o žalobě na plnění. Z těchto důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení základních práv stěžovatelky.

S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítnout jako nepřípustnou podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a zčásti jako zjevně neopodstatněnou § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. srpna 2010

Vojen Güttler, v. r.

předseda I. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru