Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 208/97Nález ÚS ze dne 27.01.1999K okamžiku doručení výzvy k vydání věci

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuodmítnuto pro neoprávněnost navrhovatele - § 43/1/c)
vyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkvýzva
vlastnické právo/ochrana
lhůta/procesněprávní
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 14/13 SbNU 99
EcliECLI:CZ:US:1999:1.US.208.97
Datum podání13.06.1997
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

403/1990 Sb.

87/1991 Sb., § 5 odst.1, § 5 odst.4, § 8 odst.1


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 208/97 ze dne 27. 1. 1999

N 14/13 SbNU 99

K okamžiku doručení výzvy k vydání věci

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl dne 27. ledna 1999 v senátě ve věci

ústavní stížnosti stěžovatelů O. J., L. J. a I. B., všech

zastoupených JUDr. M. N., advokátem, proti rozsudku Krajského

soudu v Hradci Králové ze dne 17. 3. 1997, č. j. 18 Co

471/96-228, takto:

1. Ústavní stížnosti stěžovatelů L. J. a I. B. se vyhovuje

a rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 3. 1997,

č. j. 18 Co 471/96-228, se zrušuje.

2. Ústavní stížnost stěžovatelky O. J. se odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Semilech ze dne 19. 3. 1992,

č. j. 1 C 138/91-77, byl zamítnut návrh žalobce Z. J. proti

žalovanému N., výrobnímu družstvu, na uložení povinnosti uzavřít

dohodu o vydání nemovitostí, a to stavební parcely č. 332

s tkalcovnou, cesty č. 2997, zahrady č. 545/1 a stavební parcely

č. 545/2, 132/2 a 379 se stavbami, které na nich stojí, to vše

v obci a katastrálním území Čistá u Horek (dále jen "předmětné

nemovitosti"). Důvodem zamítnutí návrhu byla skutečnost, že bývalá

tírna lnu byla značně přestavěna a tím ztratila svůj původní

stavebně technický charakter ve smyslu ustanovení § 8 odst. 1

zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Další část

návrhu byla zamítnuta, protože se prý žalobce domáhal vydání

nemovitostí, které v evidenci nemovitostí neexistovaly.

Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne

10. 3.1993, sp. zn. 12 Co 545/92, byl uvedený rozsudek zrušen

a věc byla vrácena okresnímu soudu k dalšímu řízení, neboť bylo

třeba rozhodnout o změně žalobního návrhu, a dále ustanovit znalce

z oboru stavebnictví, který měl posoudit, zda došlo ke změně

stavebně technického charakteru stavby. Odvolací soud potvrdil

právní názor okresního soudu, že na případné vydání všech

předmětných nemovitostí se vztahuje režim zákona č. 87/1991 Sb.

Rozsudkem Okresního soudu v Semilech ze dne 4. 4.1996, č. j.

1 C 138/91-213, byl opět zamítnut návrh žalobce Z. J. proti

žalovanému N., výrobnímu družstvu, na uložení povinnosti uzavřít

dohodu o vydání věcí, a to předmětných nemovitostí. V odůvodnění

svého rozsudku okresní soud uvedl, že doplnil dokazování

o znalecké posudky znalců Š. a ing. Š. Z posudku ing. Š. zejména

vyplývá, že u tkalcovny činí podíl prvků původních konstrukcí

47 % a podíl prvků nových 53 %. Dále soud argumentoval tím, že

výzva k vydání věci podle zákona č. 87/1991 Sb. byla podána jen

ohledně původní tírny lnu s pozemky; v případě ostatních

nemovitostí byla podána výzva jen podle zákona č. 403/1990 Sb.,

o zmírnění následků některých majetkových křivd, a proto nárok na

jejich vydání zanikl (§ 5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.), neboť

podle názoru soudu výzvu podle zákona č. 403/1990 Sb. - podanou

před účinností zákona č. 87/1991 Sb. - není možno současně

považovat za výzvu podle tohoto zákona. V případě komplexu

nemovitostí v čele s tkalcovnou (tj. původní tírny lnu s pozemky)

byl návrh zamítnut z toho důvodu, že soud posuzoval každou stavbu

z hlediska stavebně technické změny jednotlivě a na základě

znaleckého posudku ing. Š. dospěl k závěru, že více než 50 % prvků

stavby dlouhodobé životnosti bylo postaveno až po odnětí

nemovitostí státem, takže tkalcovnu není možno vydat s ohledem na

ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., podle něhož se

nevydávají stavby, které zásadní přestavbou ztratily svůj původní

stavebně technický charakter.

Tento rozsudek okresního soudu potvrdil v záhlaví označeným

rozsudkem Krajský soud v Hradci Králové. V jeho odůvodnění se

ztotožnil s názorem nalézacího soudu, že výzva podaná podle § 5

odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb. v sobě neobsahovala i výzvu

k vydání nemovitostí podle § 5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. a to

již z toho důvodu, že výzvu podle zákona č. 403/1990 Sb. žalobce

učinil dne 5. 12. 1990, tedy ještě před nabytím účinnosti zákona

č. 87/1991 Sb. (1. 4.1991). Sám žalobce prý ještě v odvolacím

řízení důsledně zastával názor, že provozní budovy je třeba vydat

podle zákona č. 403/1990 Sb. a tím vysvětloval, proč nepodal výzvu

podle zákona č. 87/1991 Sb., "ač mu tehdy již musel být jasný

odlišný dopad obou restitučních předpisů". Vydání předmětných

nemovitostí prý navíc brání zásadní přestavba, která změnila

jejich stavebně technický charakter. Na rozdíl od okresního soudu

odvolací soud nesouhlasí s tím, že nemovitosti lze dělit na dva

samostatné komplexy, neboť všechny stavby tvořily výrobní jednotku

tkalcovny. Právě u tkalcovny došlo podle posudku znalce ing. Š.

k takové přestavbě, že nové prvky svým rozsahem přesáhly prvky

staré. Proto je prý nutno hovořit o přestavbě zásadní, v jejímž

důsledku budova tkalcovny svůj původní stavebně technický

charakter ztratila.

Citovaný rozsudek krajského soudu napadli stěžovatelé ústavní

stížností. V ní zejména uvedli, že tímto rozsudkem bylo porušeno

jejich právo vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny základních práv

a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatelé se domnívají, že již

výzva ze dne 5. 12. 1990, podaná podle zákona č. 403/1990 Sb.,

splňovala všechny potřebné náležitosti a že proto měla být chápána

jako výzva podle zákona č. 87/1991 Sb., a to počínaje dnem, kdy

tento zákon nabyl na účinnosti. Další výzva, podaná již za

účinnosti zákona č. 87/1991 Sb., prý však byla podána včas a řádně

a je zřejmé, že těmito výzvami žalobce jednoznačně zamýšlel

požádat o vydání nemovitostí, které byly ve vlastnictví

žalovaného. Posouzení projevu vůle žalobce, provedené obecnými

soudy, prý tedy bylo "nesprávné a izolované".

Krajský soud údajně pochybil i v názoru, že došlo k zásadní

přestavbě předmětných nemovitostí a v důsledku toho ke změně

jejich stavebně technického charakteru. K naplnění ustanovení § 8

odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. prý totiž nestačí fakt zásadní

přestavby nemovitosti, ale tato zásadní přestavba musí být

i příčinou změny jejího stavebně technického charakteru.

Stěžovatelé se domnívají, že v daném případě k zásadní přestavbě

nemovitostí jako celku nedošlo, neboť zásadním způsobem nebyly

změněny základní prvky stavby, a proto nedošlo ani ke ztrátě

jejího původního stavebně technického charakteru.

Stěžovatelé dále uvádějí, že příslušný znárodňovací výměr

a zejména oprava tohoto výměru ze dne 28. 2.1963, č. j.

011-86/62, nebyly podepsány přímo příslušným ministrem, přestože

rozhodovací pravomoc v těchto věcech byla svěřena výlučně do rukou

rezortního ministra.

Z usnesení Okresního soudu v Trutnově ze dne 13.10.1998,

sp. zn. D 449/97, Ústavní soud zjistil, že dědici a tedy právními

nástupci po zesnulém Z. J. se stali pouze jeho synovec L. J.

a neteř I. B., neboť zůstavitel zemřel se zanecháním platné

závěti, jíž ustanovil za dědice veškerého majetku rovným dílem

L. JaI. B. Zákonná dědička O. J. uznala závěť za pravou

a platnou.

Ústavní soud konstatoval, že včas podaná ústavní stížnost

splňuje všechny zákonné formální náležitosti a že tedy - po

skončení dědického řízení po zesnulém Z. J. - nic nebrání

projednání a rozhodnutí věci samé.

K ústavní stížnosti se vyjádřili účastník řízení - Krajský

soud v Hradci Králové, dále Okresní soud v Semilech a vedlejší

účastník řízení - N., v. d.

Krajský soud v Hradci Králové odkázal na odůvodnění

napadeného rozsudku a sdělil, že na ústním jednání před Ústavním

soudem netrvá.

Okresní soud v Semilech svého práva vyjádřit se k ústavní

stížnosti nevyužil, rovněž odkázal na odůvodnění svého rozsudku

a sdělil, že na ústním jednání před Ústavním soudem netrvá.

N., v. d., ve svém vyjádření uvedlo, že žalobce Z. J. výzvou

ze dne 5. 12. 1990 uplatnil svůj nárok na vydání předmětných

nemovitostí podle zákona č. 403/1990 Sb. Výzva podle zákona č.

87/1991 Sb. ze dne 28. 5. 1991 se týkala pouze objektu tkalcovny

se stavební parcelou č. 332 a pozemkových parcel č. 545 a 2997.

Ohledně ostatních nemovitostí tedy žalobce svůj nárok na vydání

podle zákona č. 87/1991 Sb. řádně neuplatnil a jeho nárok proto

zanikl. Podáním ze dne 6. 4. 1991 byl prý nárok na vydání

předmětných nemovitostí podle zákona č. 403/1990 Sb. uplatněn

právním zástupcem Z. J. i za L. J. a I. B. a rovněž výzva podaná

podle zákona č. 87/1991 Sb. ohledně objektu tkalcovny s parcelami

č. 332, 545 a 2997 byla podána i za potomky zemřelého S. J.

- bratra žalobce Z. J. (Poznámka: ze sdělení notáře JUDr. J. K. ze

dne 14. 10. 1997 vyplývá, že závětními dědici Z. J. jsou jeho

synovec L. J. a neteř I. B. a dědičkou ze zákona je jeho manželka

O. J.) Proto se vedlejší účastník domnívá, že "tyto osoby nárok na

soudní ochranu podle zákona č. 87/1991 Sb. neuplatnily a jelikož

nárok na vydání nemovitostí uplatnily, nemůže na ně připadající

spoluvlastnický podíl přirůstat k podílu, který by připadal na

Z. J".

Vedlejší účastník je přesvědčen o tom, že podmínky zásadní

přestavby tkalcovny a souvisejících nemovitostí splněny jsou,

neboť došlo k zásadní změně jejich stavebně technického

charakteru. Nelze prý souhlasit s některými částmi znaleckého

posudku, v nichž jsou údaje o přestavbě podhodnoceny.

Ze všech uvedených důvodů navrhuje N., v. d., odmítnutí,

popř. zamítnutí ústavní stížnosti a sděluje, že na ústním jednání

před Ústavním soudem netrvá.

Ústavní stížnost je v zásadě důvodná.

Stěžovatelé namítají, že napadenými rozsudky bylo porušeno

jejich základní právo vlastnit majetek, zakotvené v čl. 11

Listiny. Ústavní soud však neshledal důvod odchylovat se od své

ustálené judikatury, podle níž se právo vlastnit majetek podle

čl. 11 odst. 1 Listiny vztahuje pouze na vlastnictví už nabyté,

existující, a nikoliv pouze na tvrzený nárok na ně (srov. např.

nález sp. zn. I. ÚS 115/94, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů

a usnesení - sv. 3, C. H. Beck, Praha, 1995, str. 295). V tomto

směru tedy názoru stěžovatelů přisvědčit nelze.

Ústavní soud se však dále zabýval otázkou, zda napadenými

rozsudky obecných soudů nebylo porušeno jiné základní právo nebo

svoboda stěžovatele, zejména právo na spravedlivý proces podle

hlavy páté Listiny. Přitom respektoval skutečnost, že není

součástí soustavy obecných soudů a že mu proto v zásadě ani

nepřísluší přehodnocovat dokazování před nimi prováděné.

V tomto směru Ústavní soud usoudil, že ústavní stížnost

důvodná je.

Jak vyplývá z příslušného soudního spisu a z vyjádření

vedlejšího účastníka N., v. d., k ústavní stížnosti, žalobce

Z. J. podal dvě výzvy, jimiž se domáhal navrácení předmětných

nemovitostí: první výzvu podal dne 5.12.1990 podle zákona č.

403/1990 Sb.; druhou výzvu, týkající se nemovitostí č. 545, 2997

a 332, podal dne 28. 5.1991 podle zákona č. 87/1991 Sb..

Podle ustanovení § 5 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb.

nevyhoví-li povinná osoba výzvě podle odst. 2, může oprávněná

osoba uplatnit své nároky u soudu ve lhůtě jednoho roku. Z toho

vyplývá, že podmínkou uplatnění nároku na vydání věci u soudu je

předchozí písemná výzva povinné osobě podle zákona o mimosoudních

rehabilitacích. Přitom je zřejmé, že výzva ze dne 5.12.1990 byla

podána ještě před účinností zákona č. 87/1991 Sb. (1. 4.1991).

Obecné soudy z této skutečnosti dovodily, že k uplatnění nároku

podle zákona č. 87/1991 Sb. bylo v souzené věci nutné, aby žalobce

podal písemnou výzvu podle tohoto zákona, tzn. až po jeho

účinnosti, a nikoliv podle zákona č. 403/1990 Sb.

S tímto stanoviskem se Ústavní soud neztotožňuje.

Podle judikatury Nejvyššího soudu ČR požadavek písemné výzvy

podle ustanovení § 5 zákona č. 87/1991 Sb. není součástí práva na

vydání věci ("povinná osoba vydá věc na písemnou výzvu oprávněné

osobě, jež prokáže svůj nárok na vydání věci"), nýbrž je podmínkou

vzniku nároku na vydání věci, neboť nárok teprve zakládá. To

znamená, že pouze v případě, kdy oprávněná osoba povinnou osobu

předepsaným způsobem vyzve k vydání věci, se z jejího práva stane

nárok na vydání věci, tj. právo soudně vymahatelné. Ústavní soud

neshledal důvod, aby se z ústavně právního hlediska od této

judikatury odchyloval (rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 2.

1997, sp. zn. 2 Cdon 1230/96, in: Soudní judikatura č. 10/1997,

str. 217 a násl.).

Z ustanovení § 5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. dále vyplývá,

že "k vydání věci vyzve oprávněná osoba povinnou osobu do šesti

měsíců, jinak nárok zanikne." Zákon tedy výslovně upravuje pouze

nejzazší možnou lhůtu, v níž je nutno nárok uplatnit, a nezabývá

se situací, kdy podmínka zákonné výzvy byla obsahově splněna ještě

před účinností zákona o mimosoudních rehabilitacích. Z hlediska

smyslu a účelu tzv. restitučních zákonů lze dovodit, že tato

úprava nikterak nevylučuje, aby písemná výzva, doručená povinné

osobě před účinností zákona č. 87/1991 Sb., založila - při splnění

ostatních zákonných podmínek - právo na vydání věci (srov.

citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ČR). V souzeném případu je

nutno vzít v úvahu i skutečnost, že výzva ze dne 5. 12. 1990, byť

se výslovně odvolává na zákon č. 403/1990 Sb., obsahuje v zásadě

všechny nutné náležitosti výzvy podle ustanovení § 5 odst. 1

zákona č. 87/1991 Sb.: ve výzvě je uveden způsob převzetí

předmětných nemovitostí státem (výměry ministerstva spotřebního

průmyslu ze dne 28. 2. 1963 a ze dne 1. 12. 1952) a v těchto

výměrech jsou předmětné nemovitosti jasně označeny. Postup

obecných soudů, které výzvu podle zákona č. 403/1990 Sb. v daném

případě pro uplatnění nároku na vydání předmětných nemovitostí

neuznaly, proto Ústavní soud shledal nepřiměřeně formalistickým

a ve svých důsledcích porušujícím základní právo stěžovatelů na

spravedlivý proces podle hlavy páté Listiny (zejména čl. 36

odst. 1).

Nelze akceptovat ani věcnou argumentaci krajského soudu, jenž

zamítl návrh týkající se vydání tkalcovny a k ní příslušejících

staveb z důvodu jejich zásadní přestavby, "která změnila její

stavebně-technický charakter". Krajský soud na jedné straně

souhlasí se žalobcem v tom, že předmětné nemovitosti nelze dělit

na dva samostatné komplexy. Na straně druhé však ze znaleckého

posudku znalce ing. Š. cituje pouze tu část, která se týká právě

tkalcovny a z níž vyplývá, že nové prvky procentuálně převažují

nad stavebními prvky původními, přestože z tohoto posudku

(č. l. 194) je zřejmé, že v rámci celého komplexu staveb podíl

původních prvků konstrukcí představuje 58,97 % a podíl prvků

nových pouze 41,03 %; to znamená že prvky původní převyšují prvky

nové a v rámci celého komplexu tedy k jeho zásadní přestavbě

nedošlo. Navíc výzva ze dne 28. 5. 1991 se týkala toliko pozemků

č. 545, 2997 a 332 s tkalcovnou a nevztahovala se tedy na všechny

předmětné nemovitosti, takže vydání těchto "ostatních" nemovitostí

změna jejich stavebně-technického charakteru nebránila.

Za těchto okolností se již Ústavní soud nezabýval dalšími

námitkami stěžovatelů, neboť ke zrušení napadeného rozsudku podle

ustálené judikatury Ústavního soudu postačuje porušení byť

i jediného ústavně zaručeného základního práva nebo svobody

stěžovatelů.

Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že napadeným rozsudkem

Krajského soudu v Hradci Králové bylo porušeno základní právo

stěžovatelů na spravedlivý proces, zakotvené zejména v čl. 36

Listiny.

Vzhledem k tomu Ústavní soud ústavní stížnosti L. J. a I. B.

vyhověl a rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 3.

1997, č.j. 18 Co 471/96-228, zrušil.

Pokud jde o ústavní stížnost O. J., Ústavní soud ji odmítl,

protože tato stěžovatelka není právní nástupkyní po zesnulém

Z. J. a ústavní stížnost tedy podala jako osoba zjevně neoprávněná

[§ 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavnímsoudu].

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 27. ledna 1999

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru