Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 208/01Usnesení ÚS ze dne 18.09.2003

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajHolländer Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces
právo na soudní a jinou právní ochranu
základní ústavní principy/demokratický právní stát/pri... více
Věcný rejstříkTrestný čin
důkaz/volné hodnocení
EcliECLI:CZ:US:2003:1.US.208.01
Datum podání05.04.2001
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 247

141/1961 Sb., § 2 odst.6

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 208/01 ze dne 18. 9. 2003

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

I. ÚS 208/01

Ústavní soud rozhodl dne 18. září 2003, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy, soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti Ing. P. D., Ing. V. V. a Ing. M. J., všech zastoupených JUDr. K. H., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. listopadu 2000 sp. zn. 7 To 391/2000 a rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 1. března 2000 sp. zn. 4 T 194/98, v trestní věci, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Návrhem, podaným k doručení Ústavnímu soudu dne 5. dubna 2000, se stěžovatelé domáhají zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. listopadu 2000 sp. zn. 7 To 391/2000 a rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 1. března 2000 sp. zn. 4 T 194/98. Uvedenými rozhodnutími obecných soudů se cítí být dotčeni v základním právu každého činit, co není zákonem zakázáno, při vědomí toho, že nikdo nesmí být nucen činit to, co zákon neukládá, vyplývajícím z čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), dále v základním právu na realizaci vlastnického práva způsobem, který vlastník uzná za vhodný dle čl. 11 odst. 1 Listiny, v základním právu domáhat se stanoveným postupem soudní ochrany dle čl. 36 odst. 1 Listiny, v základním právu vyjadřovat se ke všem v soudním řízení prováděným důkazům dle čl. 38 odst. 2 Listiny a konečně v základním právu plynoucím z ústavní maximy nullum crimen sine lege nulla poena sine lege dle čl. 39 Listiny. Stěžovatelé dále spolu s ústavní stížnosti dle § 79 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb. podali Ústavnímu soudu návrh na odložení vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. listopadu 2000 sp. zn. 7 To 391/2000.

Ze spisu Okresního soudu v Novém Jičíně sp. zn. 4 T 194/98, jejž si Ústavní soud vyžádal, jakož i z příloh ústavní stížnosti bylo zjištěno následující:

Rozsudkem soudu I. stupně byli stěžovatelé uznáni vinnými trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1, 2 tr. zák., za což byli odsouzeni k peněžitému trestu, v případě jeho nevykonání pak k náhradnímu trestu odnětí svobody. K odvolání stěžovatelů Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 8. listopadu 2000 sp. zn. 7 To 391/2000 uvedený rozsudek nalézacího soudu zrušil v celém rozsahu, stěžovatele uznal vinnými spácháním trestného činu krádeže dle § 247 odst. 1, 2 tr. zák. při uložení shodných trestů. Důvodem reformačního rozhodnutí soudu II. stupně bylo nesprávné označení poškozeného ve výroku nalézacího soudu.

Ústavní stížnost oběma rozsudkům obecných soudů, jakož i řízení, jež jejich přijetí předcházelo, vytýká zejména neobjasnění skutkového stavu, zvláště otázek motivace a úmyslu stěžovatelů, porušení pravidel upravujících průběh veřejného zasedání u odvolacího soudu a konečně nesprávné hmotněprávní posouzení věci.

K výzvě Ústavního soudu podle § 42 odst. 4 a § 76 odst. l zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, podal dne 25. června 2001 k předmětné ústavní stížnosti vyjádření Krajský soud v Ostravě, dne 14. června 2001 Okresní soud v Novém Jičíně. Jak předseda senátu 7 To Krajského soudu v Ostravě, tak i předseda senátu 4 T Okresního soudu v Novém Jičíně ve svých vyjádřeních v plném rozsahu odkazují na odůvodnění v ústavní stížnosti napadených rozhodnutí odvolacího a nalézacího soudu.

Usnesením ze dne 14. srpna 2001 č. j. I. ÚS 208/01-54 Ústavní soud vykonatelnost rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. listopadu 2000 sp. zn. 7 To 391/2000 do meritorního rozhodnutí o ústavní stížnosti odložil.

Dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný.

Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatoval, že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, není vrcholem jejich soustavy, a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, to ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (III. ÚS 23/93, IV. ÚS 23/93 a další). Úkolem Ústavního soudu není skutkové a právní objasňování věcí patřících do pravomoci obecných soudů a, nebyl-li zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry obecného soudu a vykonanými skutkovými zjištěními (viz např. III. ÚS 84/94,

III. ÚS 166/95 a další), nepřísluší mu hodnotit provedené důkazy, ani to, zda tyto důkazy dostatečně objasňují skutkový stav věci. Ústavní soud může posuzovat pouze to, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda takovým postupem nebyla porušena stěžovatelova základní práva a svobody zakotvené v Ústavě, Listině nebo mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy.

Uvedené konstatování se plně vztahuje i na posuzovanou věc. Při hodnocení důkazů se obecné soudy nedostaly do rozporu s ústavními principy řádného a spravedlivého procesu. Závěry plynoucí z tohoto hodnocení, tj. posouzení podřazení daného případu pod příslušná zákonná ustanovení, jsou pak součástí nezávislosti soudního rozhodování. Krajský soud v Ostravě při posuzování předmětné věci respektoval kautely plynoucí z trestního řádu, respektoval příslušná procesní ustanovení upravující zásadu vyhledávací, zásadu volného hodnocení důkazů, jakož i kautely transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění rozsudku, svoje rozhodnutí řádně a vyčerpávajícím způsobem odůvodnil, přičemž přiléhavě reagoval na argumentaci obsaženou v odvolání stěžovatele do rozhodnutí nalézacího soudu, a v tom rámci i reflektoval některé jeho nedostatky a vyvodil z nich odpovídající závěry. Napadeným rozhodnutím tudíž neporušil ani zákaz libovůle (čl. 2 odst. 3, 4 Ústavy, čl. 2 odst. 2, 3 Listiny) ani základní práva na řádný proces (čl. 36 a násl. Listiny), ani základní práva plynoucí

ze zásady nullum crimen sine lege, nulla poena sine lege (čl. 39 Listiny). Argumentují-li stěžovatelé i dotčením základního práva na ochranu vlastnictví dle čl. 11 Listiny, Ústavnísoud odkazuje na ústavní rámec jeho uplatňování dle čl. 11 odst. 3 Listiny, jenž plně dopadá i na rozhodovanou věc. Konečně Ústavní soud ze strany soudu odvolacího neshledal takové porušení pravidel upravujících průběh veřejného zasedání, jež by mohlo omezit základní práva stěžovatelů na řádný proces, a to s ohledem na kautely plynoucí z ustanovení § 263 a § 216 odst. 2 tr. řádu.

Z těchto důvodů nutno posuzovat návrh stěžovatelů na zrušení v ústavní stížnosti napadených rozhodnutí za zjevně neopodstatněný, čímž byl naplněn důvod jeho odmítnutí podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně, dne 18. září 2003

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru