Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 2071/08 #1Usnesení ÚS ze dne 25.11.2008

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - OS Přerov
SOUD - KS Ostrava
SOUD - NS
Soudce zpravodajRychetský Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění
základní ústavní principy/demokratický právní stát/princip rovnosti
právo ... více
Věcný rejstříkRučení
dlužník
EcliECLI:CZ:US:2008:1.US.2071.08.1
Datum podání15.08.2008
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 38 odst.2, čl. 1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 549, § 532, § 531

513/1991 Sb., § 303, § 476

99/1963 Sb., § 157


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 2071/08 ze dne 25. 11. 2008

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatelky Lučební závody a. s., se sídlem Pražská 54, 208 02 Kolín, zastoupené JUDr. Janem Matějíčkem, advokátem, se sídlem Politických vězňů 98, 208 02 Kolín, směřující proti rozsudku Okresního soudu v Přerově sp. zn. 8 C 212/2003 ze dne 30. srpna 2006, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 51 Co 125/2006 ze dne 24. dubna 2007 a proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 4247/2007 ze dne 27. května 2008, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podaným návrhem, který i v ostatním splňuje náležitosti předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadla stěžovatelka v záhlaví uvedená rozhodnutí s odůvodněním, že v postupu obecných soudů spatřuje zásah do svého ústavně zaručeného práva podle čl. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a současně vidí v postupu obecných soudů i porušení čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").

Pro skutkovou základnu je určující, že stěžovatelka převzala ručitelský závazek za pohledávku vedlejšího účastníka (M. V.), kterou měl vedlejší účastník u věřitele České spořitelny a. s. Dlužník (vedlejší účastník M. V.) vůči věřiteli neplnil a věřitel vyzval stěžovatelku jako ručitele, aby dluh za dlužníka (M. V.) zaplatil. Stěžovatelka však odepřela splnění ručitelského závazku podle § 549 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"). Věřitel (vedlejší účastník Frenn Trading B.V.) se obrátil žalobou na soud domáhaje se splnění ručitelského závazku stěžovatelky. V průběhu řízení vedlejší účastník M. V. prodal svůj podnik vedlejšímu účastníku VFEO, spol. s r. o. v likvidaci.

Okresní soud v Přerově a stejně tak i Krajský soud v Ostravě shledaly námitky stěžovatelky o možnosti odepřít splnění ručitelského závazku podle § 549 občanského zákoníku jako nedůvodné, když argumentovaly tím, že obchodní zákoník (zák. č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "obchodní zákoník") obsahuje komplexní úpravu institutu ručení, a proto se ustanovení občanského zákoníku nepoužijí.

Nejvyšší soud pak následně odmítl dovolání stěžovatelky jako nepřípustné, když stejně jako soudy nižších instancí konstatoval, že úprava ručení je v obchodním zákoníku komplexní, a proto použití ustanovení § 549 občanského zákoníku není možné. Stěžovatelka dále ve svém dovolání namítala, že se odvolací soud nezabýval otázkou, zdali výkon práva věřitele není v rozporu s poctivým obchodním stykem (§ 265 obchodního zákoníku), příp. s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 občanského zákoníku). Dovolací soud však i tuto námitku shledal jako neopodstatněnou, když uvedl, že stěžovatelka s plným vědomím přijala ručení za závazek dlužníka ve výši 8.000.000 Kč v roce 1997 a neprokázala, že by jakýmkoli způsobem na dlužníka působila ke splnění povinností, poté co jí bylo oznámeno, že dlužník neplní řádně. Za jednání, které by bylo v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku věřitele, dovolací soud nepovažoval ani skutečnost, že došlo ke vzniku dalšího zástavního práva u téže nemovitosti, protože ke znehodnocení zástavy nemohlo dojít vzhledem k tomu, že nároky zajištěné zástavním právem se uspokojují podle jejich pořadí s ohledem na datum vkladu zástavního práva do katastru nemovitostí, přičemž zástavní právo ve vztahu k předmětnému dluhu zajištěného ručením stěžovatelky má lepší pořadí, než následné zástavní právo. Dovolací soud se rovněž vypořádal s námitkou stěžovatelky týkající se důsledku přechodu závazků při prodeji podniku na postavení věřitele, když konstatoval, že k důsledku přechodu závazků se již Nejvyšší soud vyjádřil ve svém rozhodnutí velkého senátu ze dne 5. 10. 2005 sp. zn. 35 Odo 653/2004, poté co dovodil, že v případě prodeje podniku se nejedná o převzetí dluhu ve smyslu § 531 občanského zákoníku, ale o přechod závazku ze zákona. Nejvyšší soud usnesením ze dne 27. května 2008 č. j. 32 Cdo 4247/2007-181, proto odmítl dovolání jako nepřípustné, neboť žalobkyní (stěžovatelkou) nastolená problematika byla vyřešena odvolacím soudem jak v souladu s hmotným právem, tak i judikaturou Nejvyššího soudu.

Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti tvrdí, že uvedenými rozhodnutími obecných soudů bylo zasaženo do jejích ústavně zaručených práv, a to konkrétně do práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 90 Ústavy) a do základního lidského práva rovnosti (čl. 1 Listiny). Svou argumentaci stěžovatelka opírá o tvrzení, že výklad podaný obecnými soudy o nemožnosti aplikovat ustanovení § 549 občanského zákoníku zakládá nerovnost mezi subjekty soukromoprávních vztahů, neboť vytváří dvě kategorie ručitelů (občanskoprávního a obchodněprávního), kdy občanskoprávnímu ručiteli je dovoleno odepřít splnění ručitelského závazku, zatímco právo odepřít splnění ručitelského závazku obchodněprávnímu ručiteli dle výkladu obecných soudů nesvědčí; takový výklad je dle názoru stěžovatelky v extrémním rozporu s principem spravedlnosti a zasahuje tak do práva na spravedlivý proces. Stěžovatelka dále dodává, že bere na vědomí rozhodnutí Ústavního soudu Pl. ÚS 85/06, ve kterém Ústavní soud rozhodoval o důsledcích prodeje podniku na zajištění závazků zástavním právem. Stěžovatelka má však za to, že zástavní právo nemůže být považováno za tak osobní jako ručení, a proto názor obecných soudů, že ručitel nemá právo na výběr svého dlužníka a nemůže se proto vyjadřovat s relevantními účinky ke změně této osoby v případě prodeje podniku, charakterizuje jako "neadekvátní, nelogický a nespravedlivý".

V souladu s ustanovením § 32 zákona o Ústavním soudu vyzval soud účastníky řízení, Okresní soud v Přerově, Krajský soud v Ostravě, Nejvyšší soud a vedlejší účastníky Frenn Trading B.V., VFEO spol. s r. o. v likvidaci a M. V., aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.

Ve vyjádřeních k ústavní stížnosti daly obecné soudy najevo, že svá rozhodnutí pokládají za věcně správná, a proto na svých právních závěrech setrvávají; shodně mají za to, že ústavní stížnost není důvodná.

Vedlejší účastník Frenn Trading B.V. se k podané ústavní stížnosti vyjádřil poměrně rozsáhlou argumentací, ve které zdůrazňuje, že stěžovatelka napadá ve své podstatě samotnou zvláštní zákonnou úpravu obchodních závazkových vztahů snažíc se ji zpochybnit, ačkoli podle vedlejšího účastníka má zvláštní úprava obchodních závazkových vztahů své místo a opodstatnění. Dále pak zdůrazňuje, že věřitel se zcela oprávněně domáhal uspokojení své pohledávky, když využil veškeré druhy zajištění včetně ručení a veškeré zákonné způsoby uspokojení své pohledávky. K tvrzení stěžovatelky, že je třeba rozlišovat mezi zajišťovacími instituty ručení a zástavním právem dodává, že závěry a argumenty Ústavního soudu jsou obecného charakteru týkající se obecně zajišťovacích institutů, a proto je možné je vztahovat i na institut ručení. Postavení ručitele se dle vedlejšího účastníka navíc nijak nezhoršilo, protože na straně dlužnické stále figuroval původní dlužník z titulu zákonného ručitele po prodeji podniku.

Vedlejší účastník M. V. se k ústavní stížnosti nevyjádřil a VFEO spol. s r. o. v likvidaci zanikla.

Ústavní soud zaslal stěžovatelce k odpovědi vyjádření účastníků řízení i vedlejšího účastníka řízení, ke kterým se však stěžovatelka nevyjádřila.

Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995, sp. zn. II. ÚS 45/94). Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti Ústavnímu soudu nepřísluší - zásadně - podávat výklad podústavního práva, a není - oproti Nejvyššímu soudu - povolán ani k tomu, aby dbal o jednotu (sjednocování) soudní praxe. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.

Jde-li o výklad a aplikaci předpisů obecného práva, lze je hodnotit za protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. jež odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu").

Uvedené podmínky zásahu Ústavního soudu do rozhodnutí soudů obecných v případě posuzované ústavní stížnosti splněny nejsou. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy v projednávané věci dostály požadavku transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, neboť rozhodnutí ve věci jednajících soudů splňují požadavky kladené na odůvodnění rozhodnutí ustanovením § 157 občanského soudního řádu a z ústavněprávního hlediska jim proto podle Ústavního soudu nelze nic vytknout.

Předně je namístě uvést, že z obsahu ústavní stížnosti je zjevné, že stěžovatelka v podstatě otevřela spor - primárně - o výklad podústavního práva, který Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší; Ústavní soud je povolán toliko k hodnocení, zda soudy v dané věci podaný výklad není svévolný, zda nemá racionální základnu, resp. je na první pohled extrémní (viz výše). Takový závěr evidentně namístě není; právní názory, které obecné soudy aplikovaly, také rozumně a uspokojivě odůvodnily. Stěžovatelka v ústavní stížnosti jen pokračuje v polemice s nimi, a dožaduje se přezkumu Ústavním soudem v postavení další (čtvrté) soudní instance, jíž však svým ústavním vymezením není.

Rozhodnutí obecnými soudy ve věci přijatá nemohou být pochopena ani jako překvapivá; je evidentní, že se svými právními názory pohybovala bezezbytku v rámci judikatorní (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 35 Odo 653/2004 ze dne 5. 10. 2005, nález Ústavního soudu Pl. ÚS 85/06 ze dne 25.9.2007) i doktrinálně zpracované základny.

Současná občanskoprávní a obchodněprávní dichotomie právní úpravy nemůže být pokládána za protiústavní jen z toho důvodu, že je rozdílná, tj. že subjektu soukromoprávního vztahu svědčí jiný rozsah práv a povinností v případě občanskoprávního a obchodněprávního vztahu (včetně zajišťovacích institutů); pokud zákonodárce posiluje postavení věřitele tím, že poskytuje vyšší jistotu uspokojení pohledávky v případě obchodněprávních vztahů, nelze v tom spatřovat zakotvení nepřiměřené nerovnosti subjektů soukromoprávních vztahů, neboť účastníci obchodněprávních vztahů jsou profesionálové, subjekty znalé právních důsledků svého jednání, a proto úprava obchodněprávních vztahů může být striktnější.

Nález Ústavního soudu Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 není možné chápat kasuisticky, ale v kontextu obecného výkladu ustanovení § 532 občanského zákoníku při přechodu závazků při prodeji podniku; ustanovení § 532 občanského zákoníku se týká zajišťovacích institutů obecně, tj. i ručení.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatelky, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. listopadu 2008

Vojen Güttler v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru