Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 2065/17 #1Usnesení ÚS ze dne 25.07.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Brno
Soudce zpravodajUhlíř David
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /bagatelní věci
Věcný rejstříkExekuce
řízení/zastavení
Náklady řízení
EcliECLI:CZ:US:2017:1.US.2065.17.1
Datum podání03.07.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 150, § 142


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 2065/17 ze dne 25. 7. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti R. K., zastoupeného Mgr. Vladimírem Kyrychem, advokátem se sídlem v Brně, Divadelní 4, proti výroku II usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 26 Co 313/2016-62 ze dne 4. dubna 2017, za účasti Krajského soudu v Brně jako účastníka řízení a vedlejších účastníků řízení 1) nezl. D. K. a 2) nezl. D. K., takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Vedlejší účastníci 1) a 2) se na majetku stěžovatele domáhali exekuce rozsudku, jímž byla stěžovateli stanovena povinnost platit jim výživné. K návrhu stěžovatele Okresní soud Brno-venkov exekuci zastavil a vedlejším účastníkům uložil povinnost zaplatit exekutoru 7 865 Kč na nákladech exekuce a stěžovateli 2 540 Kč na nákladech řízení před soudem. Okresní soud dospěl k závěru, že rozsudky na plnění výživného jsou sice obecně předběžně vykonatelné, exekuční titul v nynější věci však předběžnou vykonatelnost vyloučil tím, jak je formulován jeho výrok.

2. K odvolání vedlejších účastníků proti výrokům ukládajícím jim povinnost platit náklady exekuce a náklady řízení Krajský soud v Brně usnesení okresního soudu změnil tak vedlejší účastníci nejsou povinni platit náklady řízení stěžovateli. Jejich povinnost platit náklady exekuce potvrdil. Soud dospěl k závěru, že exekuce byla zastavena procesním zaviněním vedlejších účastníků, neboť se domáhali exekuce dosud nevykonatelného rozhodnutí. Okolnosti věci nemohou jít k tíži exekutora, neboť mu nemohly být známy. Podle § 150 občanského soudního řádu však soud shledal důvody zvláštního zřetele hodné (věk a nemajetnost vedlejších účastníků, vztah otec-děti, relativně malý dopad částky 2 540 Kč do majetkových poměrů stěžovatele), pro něž stěžovateli nepřiznal náhradu nákladů řízení.

3. Proti rozhodnutí krajského soudu stěžovatel brojil ústavní stížností, neboť se domníval, že jím došlo k porušení jeho práva na ochranu majetku. Nepřiznání náhrady nákladů podle § 150 občanského soudního řádu je výjimkou, která musí být řádně odůvodněna. V nynější věci byl zcela nedůvodně zvýhodněn exekutor, který náklady exekuce obdrží. Vedlejší účastníci jsou ve věku blízkém zletilosti, přitom nejsou nemajetní již jen proto, že stěžovatel každému z nich na výživném platí 4 500 Kč. Exekuční návrh měl přitom šikanózní povahu, neboť stěžovatel předem upozorňoval na nesprávně vyplněnou doložku vykonatelnosti. Majetkové poměry stěžovatele nemohou být kritériem pro užití § 150 občanského soudního řádu.

4. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadeným rozhodnutím; dospěl k závěru, že se jedná návrh přípustný, avšak zjevně neopodstatněný [pro rozhodná kritéria srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku [usnesení sp. zn. Pl. ÚS 24/02 ze dne 24. 9. 2002 (U 31/27 SbNU 341)].

5. Rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního rozhodování jako celku, a tudíž na něj dopadají zásady spravedlivého procesu. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi nicméně zdůrazňuje, že otázku náhrady nákladů řízení (resp. její výše), i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nelze klást z hlediska uvedených zásad na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodování ve věci samé [srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02 ze dne 5. 8. 2002 (U 25/27 SbNU 307)]. Významná je tak především svévole při výkladu a užití příslušných ustanovení zákona [např. nález sp. zn. II. ÚS 2864/12 ze dne 3. 9. 2013 (N 157/70 SbNU 453)].

6. Při posuzování jednotlivých pochybení orgánů veřejné moci Ústavní soud přihlíží také k tomu, jak intenzivně tato pochybení zasahují do práv a svobod stěžovatelů. Z toho důvodu obvykle odmítá ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o částkách, jež jsou svojí povahou bagatelní [usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04 ze dne 25. 8. 2004 (U 43/34 SbNU 421)]. Je při tom veden úvahou, že tyto částky již s ohledem na svou výši, zpravidla nemůže dosáhnout ústavněprávní roviny pro své obvykle nikoliv významné faktické dopady na osobu stěžovatele, resp. jeho majetkové poměry.

7. Výjimkou mohou být případy, kdy s ohledem na konkrétní okolnosti věci (jako např. majetková situace dotčeného subjektu) bude možno usoudit jinak, popřípadě dopustí-li se orgány veřejné moci natolik zásadních pochybení, že v jejich důsledku nastává kolize se samotnou podstatou určitého ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [nález sp. zn. III. ÚS 3725/13 ze dne 10. 4. 2014 (N 55/73 SbNU 89)]. Tento přístup nelze chápat jako odepření ochrany základních práv a svobod, nýbrž jako praktické promítnutí postavení Ústavního soudu v systému ústavních orgánů České republiky a účelu řízení o ústavní stížnosti. Podobně k těmto sporům ostatně přistupuje i Evropský soud pro lidská práva [viz čl. 35 odst. 3 písm. b) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, v praxi např. rozhodnutí ve věcech Korolev proti Rusku č. 25551/05 ze dne 1. 7. 2010, Kiousi proti Řecku č. 52036/09 ze dne 20. 9. 2011 nebo Šumbera proti České republice č. 48228/08 ze dne 21. 2. 2012].

8. Výše sporné částky v projednávané věci je bagatelní a stěžovatel žádné konkrétní dopady do svých majetkových poměrů nepopsal. S ohledem na výše uvedené se Ústavní soud zabýval pouze tím, zda rozhodnutí krajského soudu porušilo podstatu ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele. To Ústavní soud neshledal: krajský soud své rozhodnutí srozumitelně a logicky vysvětlil, nadto k němu dospěl na základě odvolání vedlejších účastníků. Stěžovatel tak měl možnost soudu předložit svůj náhled na věc a přesvědčit jej. Skutečnost, že stěžovatel odvolací soud nepřesvědčil, porušení jeho práv nepředstavuje - neúspěch v soudním sporu nelze sám o sobě považovat za porušení ústavně zaručených práv a svobod [již usnesení sp. zn. III. ÚS 44/94 ze dne 27. 10. 1994 (U 18/2 SbNU 241)]. Tvrzená nesprávnost výkladu § 150 občanského soudního řádu pak není pro věc významná, protože Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), nikoliv prosté zákonnosti [nález sp. zn. IV. ÚS 23/93 ze dne 2. 6. 1994 (N 28/1 SbNU 219)].

9. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. července 2017

Kateřina Šimáčková v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru