Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 2054/10 #1Nález ÚS ze dne 04.08.2010K otázce nákladů řízení ve sporu vyvolaném konkursem

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - VS Olomouc
Soudce zpravodajWagnerová Eliška
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/legitimní očekávání zmnožení majetku
Věcný rejstříkNáklady řízení
advokát/odměna
konkurz a vyrovnání
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 156/58 SbNU 329
EcliECLI:CZ:US:2010:1.US.2054.10.1
Datum vyhlášení17.08.2010
Datum podání16.07.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

209/1992 Sb./Sb.m.s., #1 čl. 1 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

328/1991 Sb., § 15 odst.2

484/2000 Sb., § 3, § 8 písm.b, § 8


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


K porušení čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, jenž garantuje legitimní očekávání ochrany majetku, dochází tehdy, pokud obecné soudy při rozhodování o nákladech řízení nesprávně interpretují a aplikují příslušné normy jednoduchého práva, jež upravují sazby odměn v občanském soudním řízení.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatelky CitComp Brno s. r. o. zrušil I. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 4. srpna 2010 v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy výroky II. a III. usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 5. 2010 sp. zn. 9 Cmo 18/2010, neboť jimi byl porušen čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.

Narativní část

Rozsudkem krajského soudu byla vůči stěžovatelce jako žalované zamítnuta žaloba na vrácení kupní ceny ve výši 2 000 000 Kč s příslušenstvím z titulu neúčinné smlouvy o převodu akcií dle § 15 odst. 1 písm. b) zákona o konkursu a vyrovnání. Výrokem II. tohoto rozsudku pak byla stěžovatelce přiznána náhrada nákladů řízení, vypočtená mimo jiné dle § 3 vyhlášky č. 484/2000 Sb. O odvolání žalobce rozhodl vrchní soud tak, že rozsudek nalézacího soudu v rozsahu zamítavého výroku potvrdil; výrok o náhradě nákladů řízení byl odvolacím soudem změněn s tím, že soud prvého stupně při výpočtu výše nákladů řízení, resp. při stanovení sazby odměny za zastupování advokátem v řízení v jednom stupni opomněl, že se jedná o spor vyvolaný konkursem a výši odměny určil podle § 3 vyhlášky č. 484/2000 Sb., zatímco správné bylo použít § 8 písm. b) předmětné vyhlášky v tehdy platném znění. O nákladech odvolacího řízení pak vrchní soud rozhodl dle § 8 předmětné vyhlášky v tehdy platném znění.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud se v daném případě zabýval tím, zda obecné soudy při rozhodování o nákladech řízení neaplikovaly příslušné normy podústavního práva bez rozumného odůvodnění či propojení s ústavně chráněným účelem, konkrétně pak, zda napadená rozhodnutí neporušila čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, jenž garantuje legitimní očekávání ochrany majetku. V této souvislosti odkázal Ústavní soud na svůj dřívější nález sp. zn. II. ÚS 3288/07, kde uvedl, že dle § 3 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., pokud není stanoveno jinak, činí sazba odměny ve věcech, v nichž je předmětem řízení zaplacení peněžité částky nebo jiné penězi ocenitelné plnění, částky uvedené v tomto ustanovení; přičemž zdůraznil, že pokud je předmětem řízení zaplacení peněžité částky, nemůže činit citované ustanovení žádné výkladové problémy.

Ústavní soud zjistil, že v daném případě nastala neúčinnost smlouvy o převodu akcií přímo ze zákona [dle § 15 odst. 1 písm. b) zákona o konkursu a vyrovnání], přičemž předmětné řízení bylo řízením o vrácení kupní ceny ve výši 2 000 000 Kč, kterého se v souladu s § 15 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání domáhal správce konkursní podstaty úpadce. Lze tedy souhlasit s názorem odvolacího soudu, že se v daném případě jedná o spor vyvolaný konkursem; nicméně toto posouzení může mít vliv na řízení jen tam, kde právní předpisy s povahou sporu spojují určité následky. Předmětná vyhláška č. 484/2000 Sb. však v současném, ani v žádném ze svých historických znění, neupravovala zvláštní režim pro stanovení výše odměny za zastupování účastníka advokátem v řízeních vyvolaných konkursem. Proto vrchním soudem aplikované ustanovení § 8, resp. § 8 písm. b) předmětné vyhlášky, jež stanoví výši této odměny paušálně, a to pro případy, kde výši odměny nelze stanovit dle § 3 - 7 předmětné vyhlášky, je nesprávné. Naopak právě § 3 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. určuje výši odměny v řízeních, jejichž předmětem je zaplacení peněžité částky, jež v souladu s § 3 odst. 4 předmětné vyhlášky nepochybně dopadá i na nyní projednávaný případ.

Ústavní soud tedy uzavřel, že vrchní soud při rozhodování v dané věci nesprávnou interpretací jednoduchého práva, resp. nerespektováním kogentní normy, neuznal stěžovatelčin nárok majetkové povahy, vyplývající z příslušného právního předpisu, čímž zasáhl do jejího legitimní očekávání nabytí majetku, jež spadá pod ochranu čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Z výše uvedeného důvodu proto Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a napadené výroky II. a III. usnesení vrchního soudu zrušil.

Soudcem zpravodajem v dané věci byla Eliška Wagnerová. Žádný soudce neuplatnil odlišné stanovisko.

I.ÚS 2054/10 ze dne 4. 8. 2010

N 156/58 SbNU 329

K otázce nákladů řízení ve sporu vyvolaném konkursem

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) - ze dne 4. srpna 2010 sp. zn. I. ÚS 2054/10 ve věci ústavní stížnosti CitComp Brno, s. r. o., IČ 26296594, se sídlem Mlýnská 326/13, Brno, proti výrokům II a III rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 5. 2010 sp. zn. 9 Cmo 18/2010 o nákladech občanského soudního řízení, za účasti Vrchního soudu v Olomouci jako účastníka řízení.

I. Výroky II a III usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 5. 2010 sp. zn. 9 Cmo 18/2010 bylo porušeno základní právo stěžovatelky garantované čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.

II. Toto rozhodnutí se proto ve výrocích II a III ruší.

Odůvodnění:

I.

1. Ústavní stížností podanou osobně dne 16. 7. 2010, tedy podanou ve lhůtě 60 dnů od doručení napadeného rozhodnutí [§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených výroků rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva garantovaná v čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Protokol").

2. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítané porušení svých základních práv spatřovala v tom, že odvolací soud nesprávně změnil rozhodnutí o nákladech nalézacího řízení a nesprávně též rozhodl o nákladech řízení odvolacího, neboť z jeho odůvodnění nelze jasně a srozumitelně zjistit, jakou úvahou se řídil. Odvolací soud vytkl soudu nalézacímu, že nesprávně vypočetl náklady řízení dle § 3 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, ve znění do 31. 8. 2006, (dále jen "vyhláška"), neboť v daném případě se jednalo o spor vyvolaný konkursem, a tudíž měl být aplikován § 8 písm. b) vyhlášky; tento postup však dle stěžovatelky nemá žádnou oporu v příslušném právním předpisu. Dle stěžovatelky bylo namístě postupovat při stanovení výše nákladů řízení právě dle § 3 vyhlášky, neboť správce konkursní podstaty úpadce se vůči ní domáhal žalobou jasně definovaného plnění, a to zaplacení částky ve výši 2 000 000 Kč. O výše uvedeném svědčí dle stěžovatelky i skutečnost, že soudní poplatek za odvolání byl stěžovatelce vyměřen právě s ohledem na žalobou požadovanou částku ve výši jejích 4 %, výše náhrady nákladů řízení byla žalobcem požadována rovněž dle § 3 vyhlášky a jako taková byla stanovena ve vydaném platebním rozkazu a rozsudku pro zmeškání, přičemž tato skutečnost byla odvolacímu soudu z jeho přezkumné činnosti známa a z jeho strany nebyla do vydání ústavní stížností napadeného rozhodnutí zpochybněna. Stěžovatelka uzavřela, že argumentace odvolacího soudu nemá oporu v zákonné úpravě, provedeném dokazování a není ani logická a věrohodná. Proto s ohledem na výše uvedené stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud v záhlaví uvedené výroky usnesení Vrchního soudu v Olomouci svým nálezem zrušil.

3. Ústavní soud vyzval účastníka řízení, aby se vyjádřil k ústavní stížnosti. Vrchní soud v Olomouci se v Ústavním soudem stanovené lhůtě nevyjádřil. Ústavní soud dále vyzval vedlejšího účastníka k vyjádření se ve stanovené lhůtě k ústavní stížnosti s poučením, že neobdrží-li Ústavní soud v určené lhůtě předmětné vyjádření, bude mít za to, že se postavení vedlejšího účastníka vzdal (§ 28 odst. 2 zákona o Ústavním soudu). Vedlejší účastník se ve stanovené lhůtě nevyjádřil, tedy se svého účastenství na řízení vzdal.

4. Podle § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud se souhlasem účastníků upustit od ústního jednání, nelze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci. Účastníci souhlas poskytli a od ústního jednání bylo upuštěno.

II.

5. Ústavní soud si k posouzení námitek a tvrzení stěžovatelky rovněž vyžádal spis Krajského soudu v Brně sp. zn. 22 Cm 53/2005, z něhož zjistil následující, pro řízení o ústavní stížnosti rozhodující skutečnosti.

6. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 10. 2. 2010 č. j. 22 Cm 53/2005-130 byla vůči stěžovatelce jako žalované zamítnuta žaloba na vrácení kupní ceny ve výši 2 000 000 Kč s příslušenstvím z titulu neúčinné smlouvy o převodu akcií dle § 15 odst. 1 písm. b) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, účinného do 31. 12. 2007 (dále jen "ZKV", viz rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 8. 2007 sp. zn. 3 Cmo 5/2006, založený na č. l. 17). Výrokem II tohoto rozsudku byla stěžovatelce přiznána náhrada nákladů řízení v celkové výši 327 900 Kč, vypočtená mimo jiné dle § 3 vyhlášky.

7. O odvolání žalobce rozhodl Vrchní soud v Olomouci ústavní stížností napadeným rozsudkem ze dne 12. 5. 2010 č. j. 9 Cmo 18/2010-156 tak, že rozsudek nalézacího soudu v rozsahu zamítavého výroku potvrdil; výrok o náhradě nákladů řízení byl odvolacím soudem změněn a nově byly stěžovatelce přiznané náklady řízení stanoveny ve výši 19 770 Kč a náklady odvolacího řízení ve výši 11 520 Kč. Své rozhodnutí odůvodnil odvolací soud tím, že "soud prvého stupně při výpočtu výše nákladů řízení, resp. při stanovení sazby odměny za zastupování advokátem v řízení v jednom stupni opomněl, že se jedná o spor vyvolaný konkursem a výši odměny určil podle vyhl. č. 484/2000 Sb., zatímco správné bylo použít ust. § 8 b) vyhl. č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 31. 8. 2006, neboť řízení před soudem prvního stupně bylo zahájeno žalobou doručenou soudu již dne 4. 11. 2004" (str. 5 rozsudku). O nákladech odvolacího řízení pak vrchní soud rozhodl dle § 8 vyhlášky v platném znění.

III.

8. Poté, co Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 a contrario zákona o Ústavním soudu), je podána včas a splňuje ostatní náležitosti vyžadované zákonem [§ 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], přistoupil k jejímu meritornímu projednání, přičemž dospěl k závěru, že je důvodná. Úkolem Ústavního soudu je jen ochrana ústavnosti, a nikoliv kontrola "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů veřejné moci porušena stěžovatelova základní práva či svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky, protože základní práva a svobody vymezují nejen rámec normativního obsahu aplikovaných právních norem, nýbrž také rámec jejich ústavně konformní interpretace a aplikace. V souladu se svou ustálenou judikaturou [nález sp. zn. I. ÚS 351/05 ze dne 3. 5. 2006 (N 94/41 SbNU 253)] se tedy Ústavní soud zabýval tím, zda obecné soudy při rozhodování o nákladech řízení neaplikovaly příslušné normy podústavního práva bez rozumného odůvodnění či propojení s ústavně chráněným účelem, konkrétně, zda napadená rozhodnutí nezasáhla do základního práva stěžovatelky garantovaného v čl. 1 odst. 1 Protokolu, tj. do práva na legitimní očekávání ochrany majetku.

9. Legitimní očekávání požívá nejen podle judikatury Ústavního soudu [např. nálezy ve věcech sp. zn. Pl. ÚS 2/02 ze dne 9. 3. 2004 (N 35/32 SbNU 331; 278/2004 Sb.), sp. zn. IV. ÚS 525/02 ze dne 11. 11. 2003 (N 131/31 SbNU 173), sp. zn. I. ÚS 185/04 ze dne 14. 7. 2004 (N 94/34 SbNU 19); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz], ale i podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva (např. rozhodnutí ve věcech Beyeler proti Itálii ze dne 5. 1. 2000, Zwierzynski proti Polsku ze dne 16. 6. 2001) ochrany jako integrální součásti majetkových práv. Z judikatury Ústavního soudu stran legitimního očekávání, která je v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva, vyplývá pojetí ochrany legitimního očekávání jako majetkového nároku, který byl již individualizován právním aktem nebo je individualizovatelný na základě právní úpravy (srov. např. výše citovaný nález sp. zn. Pl. ÚS 2/02). Ústavní soud ovšem dodává, že legitimní očekávání nepůsobí bezprostředně mezi subjekty občanskoprávních vztahů, nýbrž jde o ústavním pořádkem jednotlivcům garantované základní právo, které v daném případě působí ve vztahu jednotlivce vůči obecným soudům, tj. státní moci. Soudy jsou pak zavázány (čl. 4 Ústavy České republiky) poskytovat tomuto základnímu právu ochranu cestou interpretace a aplikace příslušných norem jednoduchého práva.

IV.

10. V nálezu ze dne 24. 4. 2008 sp. zn. II. ÚS 3288/07 (N 77/49 SbNU 141) navázal Ústavnísoud na nález ze dne 4. 7. 2001 sp. zn. II. ÚS 598/2000 (N 100/23 SbNU 23) a uvedl, že podle ustanovení § 3 odst. 1 vyhlášky, není-li stanoveno jinak, ve věcech, v nichž je předmětem řízení zaplacení peněžité částky nebo jiné penězi ocenitelné plnění, činí sazba odměny částky uvedené v tomto ustanovení. Zejména je-li předmětem řízení zaplacení peněžité částky, nemůže činit citované ustanovení žádné výkladové problémy.

11. V daném případě nastala neúčinnost smlouvy o převodu akcií přímo ze zákona [viz § 15odst. 1 písm. b) ZKV], přičemž předmětné řízení bylo řízením o vrácení kupní ceny ve výši 2 000 000 Kč, kterého se v souladu s § 15 odst. 2 ZKV domáhal správce konkursní podstaty úpadce. Lze tedy souhlasit s názorem odvolacíhosoudu, že se v daném případě jedná o spor vyvolaný konkursem; toto posouzení však může mít vliv na řízení jen tam, kde právní předpisy s povahou sporu spojují určité následky (viz např. věcná příslušnost soudu či převedení spisu pod senát s působností rozhodování o odvoláních proti rozhodnutím vydaným ve sporech vyvolaných konkursním a vyrovnacím řízením, včetně sporů týkajících se cenných papírů dle rozvrhu práce Vrchního soudu v Olomouci, č. l. 55). Vyhláška však v současném ani v žádném ze svých historických znění neupravovala zvláštní režim pro stanovení výše odměny za zastupování účastníka advokátem v řízeních vyvolaných konkursem. Vrchním soudem aplikovaný § 8, resp. § 8 písm. b) vyhlášky stanoví výši této odměny paušálně, a to pro případy, nelze-li ji stanovit dle § 3 až 7 vyhlášky, přičemž právě § 3 odst. 1 vyhlášky určuje výši odměny v řízeních, jejichž předmětem je zaplacení peněžité částky, a to v souladu s § 3 odst. 4 vyhlášky nepochybně dopadá i na nyní projednávaný případ.

12. Lze tedy uzavřít, že vrchnísoud při rozhodování v dané věci nesprávnou interpretací jednoduchého práva, resp. nerespektováním kogentní normy, neuznal stěžovatelčin nárok majetkové povahy, který vyplývá z právního předpisu, čímž zasáhl do jejího základního práva na legitimní očekávání nabytí majetku, které spadá pod ochranu čl. 1 Protokolu [bod 9, obdobně viz nález sp. zn. IV. ÚS 763/05 ze dne 11. 4. 2006 (N 82/41 SbNU 79)].

13. Ústavnísoud proto z výše uvedených důvodů pro porušení čl. 1 odst. 1 Protokolu ústavní stížnosti podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl a napadené rozhodnutí obecného soudu po provedeném řízení bez nařízení ústního jednání se souhlasem účastníků (§ 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu) podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru