Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 205/99Usnesení ÚS ze dne 05.01.2001

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajKlokočka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost - § 43/1/e)
Předmět řízení
základní ústavní principy/demokratický právní stát/ukládání povinností pouze na základě zákona
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkbyt/vyklizení
EcliECLI:CZ:US:2001:1.US.205.99
Datum podání23.04.1999
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 705

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 205/99 ze dne 5. 1. 2001

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

I. ÚS 205/99

Ústavní soud rozhodl dnešního dne ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky J. M., zastoupené advokátem JUDr. M. H., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 12. 1998, č. j. 51 Co 221/98-75, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 26. 5. 1997, č. j. 38 C 365/95-44, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka ve své včas podané ústavní stížnosti uvedla, že Obvodní soud pro Prahu 4 ve shora citovaném rozsudku rozhodl tak, že se zrušuje právo společného nájmu bytu stěžovatelky a J. M. (dále jen vedlejšího účastníka), sestávajícího ze dvou pokojů a kuchyně, s příslušenstvím v domě čp. 552, v Praze 4 -H., P. ulice č. 23. Za dalšího nájemce byl stanoven vedlejší účastník a stěžovatelce byla uložena povinnost byt vyklidit a vyklizený byt předat vedlejšímu účastníkovi do 15 dnů po zajištění náhradního ubytování.

Uvedený výrok prvoinstanční soud odůvodnil tak, že vedlejší účastník na základě rozhodnutí OBH NVP, ze dne 28. 6. 1996, a uzavřené dohody o odevzdání a převzetí bytu získal k předmětnému bytu užívací právo. Jedná se o byt obecní a uzavřením manželství se stěžovatelkou vzniklo účastníkům právo společného nájmu uvedeného bytu. Po rozvodu manželství nedošlo mezi účastníky k dohodě ohledně dalšího užívání bytu. Podle názoru prvoinstančního soudu byly dány podmínky pro zrušení práva společného nájmu bytu podle ust. § 705 odst. 1 občanského zákoníku, a proto soud právo společného nájmu bytu zrušil. Soud dospěl k závěru, že ve prospěch vedlejšího účastníka hovoří jeho zásluha o nabytí bytu i to, že hradil veškeré poplatky spojené s užíváním předmětného bytu, a nakonec i skutečnost, že dcera účastníků (která nemá jinou možnost bydlení), má lepší vztah k otci než k matce.

Závěr soudu ohledně přidělení pouze náhradního ubytování stěžovatelce je odůvodněn tak, že se v daném případě jedná o "zvláštní zřetele", které soud spatřoval v tom, že k užívání bytu a jeho příslušenství, jakož i služeb spojených s užíváním bytu, docházelo ze strany stěžovatelky bez jakéhokoliv jejího přispění, čímž se stěžovatelka dlouhodobě obohacovala na úkor vedlejšího účastníka. Dalším důvodem pro takové rozhodnutí soudu byla okolnost, resp. zjištění soudu, že soužití v předmětném bytě je vysoce konfliktní a problematické pro všechny zúčastněné. Čekáním na zajištění náhradního bytu by se, dle názoru soudu, neúměrně prodloužila doba, kdy stěžovatelce svědčí právo předmětný byt užívat.

Proti rozhodnutí soudu prvního stupně podala stěžovatelka včas odvolání. Městský soud v Praze, jako soud odvolací, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.

Stěžovatelka ve své stížnosti namítala, že oba shora uvedené rozsudky porušily nejen příslušná ustanovení občanského zákoníku a občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), ale i její základní lidská a občanská práva a mezi nimi zejména právo na spravedlivé soudní řízení. Porušení těchto práv spatřuje stěžovatelka v rozhodování soudů na základě nesprávného hodnocení důkazů a ve skutečnosti, že odvolací soud projednal její odvolání v jednání bez její přítomnosti, ač stěžovatelka řádně svou neúčast na jednání omluvila. Stěžovatelka se proto domnívala, že výše uvedené je v hrubém rozporu s ustanovením čl. 90 Ústavy, čl. 36 odst. 1, a konečně i s ust. čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Přezkoumáním skutkového i právního stavu a na základě vyjádření ze strany obecných soudů dospěl Ústavní soud k závěru, že stížnost stěžovatelky není důvodná.

Obvodní soud pro Prahu 4 ve svém vyjádření k ústavní stížnosti plně odkázal na odůvodnění svého rozsudku. Uvedl, že "tvrzení stěžovatelky, že na úhrady za byt nepřispívala proto, že jejich placení bývalým manželem považovala za plnění vyživovací povinnosti vůči ní, považuje za účelové. Žádné takové tvrzení v řízení neuplatnila, naopak výslovně prohlásila, že na úhrady nepřispívá a přispívat nebude, dokud jí vedlejší účastník nesežene náhradní byt. Až takový byt mít bude, bude chodit do práce a za svůj byt bude platit. Soudu stěžovatelka nenabízela žádný důkaz o tom, že si přivydělat nemůže, toto ostatně ani netvrdila, naopak s výdělkem počítala pro úhrady plateb za byt, jehož zajištění se domáhala. Pokud jde o konflikty v bytě, problematikou vztahů v rodině se podrobně zabýval opatrovnický spis tohoto soudu. Tento spis a zprávu OPD soud využil k důkazu, přičemž tato zjištění jsou obsažena v odůvodnění rozsudku".

Městský soud v Praze ke stížnosti stěžovatelky uvedl, že uvedenou formu bytové náhrady zvolily soudy obou stupňů zejména s ohledem na skutečnost, že stěžovatelka dlouhodobě odmítala přispívat na nájemné a že její přítomnost v bytě byla zdrojem vážných konfliktů, jež měly za následek narušení výchovy tehdy nezletilé dcery (a především v jejím zájmu bylo nutné řešit bytovou situaci účastníků co možná nejrychlejším způsobem). Odvolací soud sdělil, že trvá na závěrech, které vyjádřil ve svém rozhodnutí a v podrobnostech na ně odkazuje. Dále se odvolací soud vyjádřil k námitce stěžovatelky vztahující se ke skutečnosti, že odvolací soud jednal v její nepřítomnosti. Stalo se tak ve smyslu ust. § 101 odst. 2 o. s. ř. s ohledem na skutečnost, že při odvolacím jednání neměl soud k dispozici omluvu stěžovatelky, neboť příslušné listiny byly do spisu založeny po skončení odvolacího jednání.

Ústavní soud se musel v předmětné věci nejprve zabývat procesními podmínkami řízení. Pokud stěžovatelka tvrdí, že jí byla v průběhu řízení nesprávným postupem obecných soudů odňata možnost jednat před soudem, pak ve smyslu ust. § 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. měla v zákonem stanovené lhůtě podat proti rozhodnutí odvolacího soudu dovolání. Podle citovaného ustanovení lze pokládat dovolání za přípustné v každé věci, trpí-li rozhodnutí či řízení zmatečností, resp. hrubým rozporem se základními procesními pravidly tak, jak tvrdí ve své stížnosti stěžovatelka.

Vzhledem k okolnosti, že stěžovatelka tohoto opravného prostředku nevyužila, pak je zapotřebí pohlížet na její návrh, uplatněný u Ústavního osudu, ve smyslu ustanovení § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Podle daného ustanovení je považována ústavní stížnost za nepřípustnou, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, přičemž za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení. V daném případě měla stěžovatelka svůj postup, resp. argumentaci "dotáhnout do konce" a dovolání podat, neboť důvody které ve své ústavní stížnosti uvádí, měly být nejprve uplatněny, posouzeny a rozhodnuty dovolacím soudem.

V návaznosti na výše uvedené posoudil Ústavní soud podání navrhovatelky tak, že se jedná v daném případě o nepřípustnou ústavní stížnost a nezabýval se proto již dalším věcným zvažováním uvedené věci. Přesto však považuje Ústavní soud za účelné upozornit stěžovatelku na okolnost, že správností hodnocení důkazů provedenými obecnými soudy by se v návaznosti na ustálenou judikaturu mohl Ústavní soud zabývat pouze a výhradně tehdy, pokud by zjistil, že v řízení byly porušeny ústavní principy, přičemž toto zkoumání přísluší Ústavnímu soudu pouze za podmínek dodržení ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.

Ústavní soud o posuzované ústavní stížnosti rozhodl tak, že se jedná o návrh nepřípustný, a proto stížnost ve smyslu ust. § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 5. ledna 2001

Prof.JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.

soudce Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru