Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 205/02Usnesení ÚS ze dne 16.12.2003

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajWagnerová Eliška
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
Věcný rejstříkškoda/náhrada
důkaz/volné hodnocení
vlastnické právo/omezení
EcliECLI:CZ:US:2003:1.US.205.02
Datum podání05.04.2002
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

2/1993 Sb., čl. 11

40/1964 Sb., § 127, § 420

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 205/02 ze dne 16. 12. 2003

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 16. prosince 2003 v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Vojena Güttlera, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky D. V., zastoupené JUDr. J. K. advokátem, o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 9. 2001, sp.zn. 13 Co 457/2001,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka se domáhala zrušení výše uvedeného rozhodnutí, jímž nebylo vyhověno její žalobě o náhradu škody, jíž se domáhala zaplacení částky 9 477,- Kč s příslušenstvím a tvrdila, že jeho vydáním byla porušena její práva na ochranu majetku, zaručenou čl. 90 Ústavy ČR a čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Rozhodnutí krajského soudu, kterým bylo v odvolacím řízení změněno rozhodnutí soudu prvního stupně, stěžovatelka napadla dovoláním, protože se řídila výslovným poučením, že dovolání je v její věci přípustné. Avšak dovolací soud musel dovolání odmítnout, protože šlo o tzv. bagatelní věc, ve které zákon dovolání nepřipouští [§ 237 odst. 2 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., v tehdy účinném znění (dále jen "o.s.ř")]. Pokud by napadené rozhodnutí obsahovalo správné poučení, musela by být ústavní stížnost odmítnuta pro opožděnost. Avšak v právním státě má každý právo důvěřovat v poučení dávaná soudem, proto ústavní stížnost musela být posouzena jako včasná [§ 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon")], protože počátek lhůty pro podání ústavní stížnosti bylo nutno odvíjet od okamžiku doručení rozhodnutí o dovolání. A protože stížnost byla i z hlediska dalších formálních podmínek ve shodě se zákonem [§ 34, § 35, § 72 odst. 1 a § 75 zákona], mohl Ústavní soud přikročit k posouzení stížnosti z hlediska její opodstatněnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady pro její meritorní projednání [§ 42 zákona]. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem rozumí, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, je způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatelů.

Z napadeného rozhodnutí vyplývá, že Krajský soud v Plzni [13 Co 457/2001] žalobě stěžovatelky nevyhověl, protože shledal, že Okresní soud v Karlových Varech ve svém vyhovujícím rozhodnutí [11 C 63/2001-11] nezohlednil ust. § 127 odst. 1 občanského zákoníku [zákon č. 40/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "občanský zákoník")], podle kterého se vlastník věci musí zdržet všeho, čím by nad míru přiměřenou poměrům obtěžoval jiného nebo čím by vážně ohrožoval výkon jeho práv. Proto nesmí nešetrně, popřípadě v nevhodné roční době odstraňovat ze své půdy kořeny stromu nebo odstraňovat větve stromu přesahující na jeho pozemek. Krajský soud upozornil, že citované ustanovení umožňuje vlastníkovi sousedního pozemku, bránit se proti zásahům do svého vlastnického práva odstraněním tzv. převisů. Přitom stěžovatelka nezpochybnila, že žalovaný odstranil z jejího stromu větve pouze v rozsahu, v němž přesahovaly nad jeho pozemek. Soud dospěl k závěru, že žalovaný zvolil vegetačně vhodnou dobu a zásah provedl v míře odpovídající rušení. Újmu na vzhledu stromu nebylo lze zaměňovat s nešetrností. Ze strany žalovaného šlo o dovolené jednání. Proto nebyla porušena právní povinnost a chyběl tak jeden z atributů občanskoprávní odpovědnosti za škodu. Žalovaný se sice dopustil správního deliktu, za nějž byl sankcionován [správou CHKO dle ust. § 87 odst. 2 písm. e) zákona č. 114/92 Sb. ve znění pozdějších předpisů], z hlediska občanskoprávního však nebyly naplněny všechny znaky skutkové podstaty odpovědnosti za škodu.

Stěžovatelka ve své stručné ústavní stížnosti spatřovala zásah do jejího vlastnického práva v tom, že v předchozím správním řízení byla škoda spolehlivě zjištěna ve svém základu a výši, což však Krajský soud nevzal v úvahu a sám neprovedl žádné důkazy jimž, by zjištění správního orgánu zpochybnil. Podle stěžovatelky lze převisy podle ust. § 127 odst. 1 občanského zákoníku odstranit, avšak šetrným způsobem. Za šetrný způsob nelze považovat odstranění větví tak, že je spáchán přestupek a způsobena škoda.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť stěžovatelce se nepodařilo prokázat porušení svých ústavně zaručených základních práv a svobod.

Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je pouze ochrana ústavnosti a nikoliv "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a může tak činit jen tehdy, jestliže současně shledá porušení základního práva či svobody [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona, ve spojení s čl. 1 a 10 a dále s čl. 3 Ústavy ČR], protože základní práva a svobody vymezují nejen rámec normativního obsahu, ale také rámec interpretace a aplikace [X1]norem "jednoduchého" práva. Svévole při aplikaci (např. nerespektováním kogentní normy) anebo interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý právní formalismus), pak znamenají porušení základního práva či svobody.

V předmětné věci jde o střet dvou vlastnických práv, která mají ústavně zaručen stejný obsah a stejnou ochranu [čl. 11 odst. 1 Listiny]. Ochrana poskytovaná právům vlastníka jedné věci, nesmí být v nepoměru ke spravedlivé ochraně, která náleží právům vlastníka druhé věci. V řízení bylo prokázáno, že stěžovatelka rušila vlastnické právo svého souseda. Žalovaný soused se proti tomuto rušení bránil. Krajský soud dospěl k závěru, že tato obrana nepřekročila rámec vyplývající a contrario z ust. § 127 odst. 1 občanského zákoníku, které při promítnutí ústavně zaručené autonomie vůle [čl. 2 odst. 4 Ústavy a čl. 2 odst. 3 Listiny] dovolovalo vlastníkovi, jehož právo bylo rušeno, šetrným způsobem a ve vhodném vegetačním období odstranit převisy a ukončit tak protiprávní stav. Výkon vlastnického práva v mezích zákona soud nepovažoval za jeho zneužití. Krajský soud přesvědčivě odůvodnil, proč nepovažuje postup žalovaného za protiprávní. Tím odpadl nepominutelný atribut institutu občanskoprávní odpovědnosti za škodu, která je konstruována jako odpovědnost za porušení právní povinnosti. Žalovaný však podle krajského soudu občanskoprávní delikt nespáchal. Na tomto závěru nemůže nic změnit názor správního orgánu, o odpovědnosti žalovaného za delikt správní. Toto správní rozhodnutí nebylo předmětem ústavní stížnosti a Ústavní soud necítil potřebu se tam uvedenými závěry zabývat. Ostatně pokud je stanoveno, že soud je vázán rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán správní delikt, a kdo jej spáchal [§ 135 odst. 1 o.s.ř.], nelze toto ustanovení vykládat v rozporu s ústavní zásadou dělby moci [čl. 2 odst. 1 Ústavy ČR], z níž plyne, že spory rozhodují soudy, nikoli orgány moci výkonné. Soud při sporu o tvrzený nárok, plynoucí z odpovědnosti za škodu, nebyl vázán myšlenkovými postupy či názory správního orgánu, na základě nichž došel k závěru, o odpovědnosti žalovaného za správní delikt.

Stěžovatelčino vlastnické právo nebylo omezeno zneužitím vlastnického práva žalobce. Ústavní soud konstatuje, že k odepření ochrany stěžovatelčina vlastnického práva nedošlo a právní normy (procesních i hmotněprávních předpisů) byly aplikovány ústavně konformním způsobem. Závěry obecného soudu a myšlenkové postupy, které k nim vedly, jsou v souladu s ústavně garantovaným komplexem práv na spravedlivý proces. Napadené rozhodnutí není v rozporu se základními právy stěžovatelky a plně respektuje ústavně zaručená práva a svobody, jejichž porušení namítala stěžovatelka. Proto senát Ústavního soudu podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl, podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné [§ 43 odst. 3 zákona].

V Brně dne 16. prosince 2003

JUDr. František Duchoň, v. r.

předseda I. senátu Ústavního soudu

[X1]lépe

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru