Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 2044/17 #1Usnesení ÚS ze dne 28.11.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajLichovník Tomáš
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
EcliECLI:CZ:US:2017:1.US.2044.17.1
Datum podání01.07.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 2044/17 ze dne 28. 11. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti Dagmar Musilové, zastoupené Mgr. Ondřejem Lněničkou, advokátem se sídlem Újezd 409/19, 118 00 Praha, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 3950/2016-134 ze dne 26. 4. 2017 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 53 Co 404/2015-113 ze dne 29. 2. 2016, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že v záhlaví označeným rozsudkem Městský soud v Praze změnil původně vyhovující rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 č. j. 59 C 59/2014-59 ze dne 1. 7. 2015 tak, že zamítl žalobu, jíž se stěžovatelka domáhala po žalovaném, svém bývalém druhovi, zaplacení částky 1.500.000,- Kč s příslušenstvím z titulu porušení povinnosti plynoucí ze smlouvy o půjčce uzavřené mezi účastníky dne 24. 2. 2010, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud v záhlaví citovaným usnesením odmítl jako nepřípustné.

Proti rozhodnutím odvolacího a dovolacího soudu brojí stěžovatelka ústavní stížností, domáhajíc se jejich kasace. Stěžovatelka namítla, že městský soud, aniž provedl jakékoli dokazování, dospěl k nepodloženým a spekulativním závěrům, které činí jeho rozhodnutí nepřezkoumatelným. Tyto závěry jsou dle stěžovatelky v příkrém rozporu se skutkovými zjištěními učiněnými soudem prvého stupně, a to především v částech, kdy stěžovatelce nemělo nic bránit ve výkonu jejích práv a že z její strany nebylo čeho se obávat. Dovolacímu soudu vytkla, že nerespektuje vlastní judikaturu a nepřistoupil k přezkumu toho, zda ke skutkovým zjištěním dospěl odvolací soud zákonným způsobem, tedy po provedení dokazování. Tuto svoji argumentaci stěžovatelka v ústavní stížnosti dále přiblížila a podrobně se vyjádřila k otázce dobrých mravů ve světle trestné činnosti žalovaného.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky a obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud nesdílí mínění stěžovatelky, že odvolací soud dospěl k nepodloženým, spekulativním a nepřezkoumatelným závěrům. Odvolací soud vskutku neprováděl dokazování, vyšel ovšem zcela ze skutkového stavu, jak jej zjistil soud prvního stupně. Tato zjištění ale jinak hodnotil, pokud jde o otázku rozporu námitky promlčení s dobrými mravy. Šlo přitom o klíčové posouzení celého případu, na jehož vyřešení závisel osud žaloby. Stěžovatelka se s tímto hodnocením neztotožňuje a v ústavní stížnosti zevrubně rozvádí důvody, dle nichž výkon námitky promlčení je v rozporu s dobrými mravy. Městský soud v zásadě poukazuje na to, že stěžovatelka měla možnost realizovat své právo mnohem dříve, a nikoli až po pravomocném skončení trestního řízení v roce 2014. Měla-li odvahu odejít ze společné domácnosti koncem srpna 2012, podat následně na žalovaného trestní oznámení i zahájit řízení o úpravě poměrů k jejich nezletilé dceři, není důvod, proč nemohla uplatnit též právo na vrácení půjčených peněz. Jádro argumentace odvolacího soudu tedy spočívá v tom, že tvrdí-li stěžovatelka psychické a další problémy, pro které se nezmohla či bála vůči žalovanému vystoupit, kontrastuje to s její právě zmíněnou aktivitou. Naopak, z druhého úhlu pohledu, dokázala-li podat trestní oznámení, na jehož základě bylo vůči žalovanému zahájeno trestní řízení, které posléze skončilo odsuzujícím rozsudkem (kterýžto počin zajisté byl ve vztahu k osobě žalovaného "popuzením", kterého se mohla obávat), jakož i zahájit řízení v opatrovnické věci, není důvodu, proč nemohla požádat i o navrácení peněz, resp. podat žalobu. Ústavní soud konstatuje, že tento závěr odvolacího soudu se sice ve světle okolností celého případu může jevit přísným, současně je však racionální a nijak nevybočuje z kautel spravedlivého procesu. Nejvyšší soud pak dostatečně objasnil, že v dané věci jde primárně o hodnocení skutkových okolností, a nikoli právní problematiku, a proto dovolání jako nepřípustné odmítl.

Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Z týchž důvodů nevyhověl ani návrhu na odklad vykonatelnosti, o němž nerozhodoval samostatným usnesením.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 28. listopadu 2017

Kateřina Šimáčková v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru