Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 2043/10 #2Usnesení ÚS ze dne 01.12.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Praha 5
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajDuchoň František
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkExekuce
vlastnické právo/přechod/převod
Byt
excindační řízení
EcliECLI:CZ:US:2010:1.US.2043.10.2
Datum podání14.07.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

72/1994 Sb., § 23, § 24

99/1963 Sb., § 322, § 321


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 2043/10 ze dne 1. 12. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Ing. J. S. a 2) A. S., obou zastoupených JUDr. Eliškou Vranou, advokátkou se sídlem Praha 4, Na Pankráci 1724, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 13. 10. 2009, čj. 11 C 178/2009 - 41, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2010, čj. 19 Co 88/2010 - 85, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včasnou ústavní stížností stěžovatelé navrhli zrušení v záhlaví uvedených rozsudků, z nichž prvým byla zamítnuta jejich žaloba na vyloučení jejich bytové jednotky č. 2217/9, ve výroku specifikované, z výkonu rozhodnutí i exekuce. Rozsudkem Městského soudu v Praze byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen.

V ústavní stížnosti vylíčili průběh dosavadního řízení před obecnými soudy, z něhož vyplývá, že usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 4. 2. 2009, čj. 14 Nc 90/2009 - 4, byla k návrhu oprávněného nařízena exekuce na majetek povinného Pražského stavebního bytového družstva, jehož jsou členy. Na základě tohoto usnesení byly vydány exekuční příkazy, přičemž jeden z nich se týká i bytu a garáže stěžovatelů. Ti zdůraznili, že jsou subjekty, jimž svědčí právo legitimního očekávání převodu předmětného bytu a garáže, podle § 23 odst. 2 a § 24 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů. Zároveň poukázali na některé nálezy Ústavního soudu, zejména sp. zn. I. ÚS 676/07 a sp. zn. III. ÚS 258/03, podle nichž není převod bytů podle zmíněných ustanovení zákona č. 72/1994 Sb. dán vůlí družstva, ale je dán ex lege. Předmětný byt a garáž je tedy takovou majetkovou podstatou, k níž právo nepřipouští výkon rozhodnutí exekucí.

Z obsahu připojených rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 13. 10. 2009, čj. 11 C 178/2009 - 41, zamítl žalobu stěžovatelů na vyloučení označené bytové jednotky a garáže z exekuce. Vyšel ze zjištění, že povinný - Pražské stavební bytové družstvo - uzavřelo dne 31. 1. 1990 se stěžovatelem dohodu o odevzdání a převzetí družstevního bytu, ve výroku specifikovaného. Na majetek tohoto bytového družstva byla nařízena exekuce. Obvodní soud dále konstatoval, že zákonem č. 218/2009 Sb., ze dne 22. 6. 2009, byl změněn občanský soudní řád tak, že v § 322 byl za odstavec 4 vložen nový odstavec 5. Z výkladu tohoto nového ustanovení vyplývá, že byty, k nimž mají právo k výlučnému nabytí vlastnictví oprávněné osoby podle § 23 a § 24 zákona č. 72/1994 Sb., jsou vyloučeny z exekuce. V § 321 a § 322 OSŘ jsou vymezeny věci nepodléhající výkonu rozhodnutí. Mezi nimi jsou, vedle bagatelních položek, i nároky oprávněných osob podle § 23 a § 24 zákona č. 72/1994 Sb. V § 268 odst. 1 OSŘ jsou vymezeny důvody zastavení výkonu rozhodnutí, podle nichž výkon rozhodnutí bude zastaven, jestliže postihuje věci, které jsou podle § 321 a § 322 OSŘ vyloučeny, jak je uvedeno výše. Výkon rozhodnutí bude podle § 268 odst. 1 písm. f) OSŘ zastaven i tehdy, jestliže bylo pravomocně rozhodnuto, že postihuje majetek, k němuž má někdo právo nepřipouštějící výkon rozhodnutí podle § 267 OSŘ.

Obvodní soud uzavřel, že zákon jednoznačně rozlišuje důvody zastavení výkonu rozhodnutí podle § 268 odst. 1 písm. d) a podle § 268 odst. 1 písm. f) OSŘ, kde je odkázáno na § 267, upravující tzv. excindanční (vylučovací) žalobu. Za stávající právní úpravy tak nemohl vyhovět podané vylučovací žalobě, neboť stěžovatelé se domáhali vyloučení věcí, které nepodléhají výkonu rozhodnutí, jak bylo podrobně popsáno výše. Nemohl tedy rozhodnout jinak, i když žaloba byla podána v době, kdy předmětná ustanovení ještě nebyla účinná.

K odvolání stěžovatelů Městský soud v Praze rozsudek obvodního soudu ve věci samé potvrdil poté, co se ztotožnil s jeho právními závěry. Odkázal na ustanovení § 268 odst. 1 písm. d), § 321 a § 322 OSŘ a vyložil, že soud zastaví i bez návrhu výkon rozhodnutí vždy poté, co zjistí, že jsou k tomu splněny stanovené předpoklady. Tento postup soudu je namístě především v případě, že byly zahrnuty do soupisu věci, nebo byl nařízen prodej nemovitostí, které jsou zahrnuty v § 321 a v § 322 OSŘ. Předpokladem úspěšnosti excindanční žaloby je m.j. i to, aby se nejednalo o právo nebo věc, které jsou z výkonu rozhodnutí vyloučeny ze zákona. V projednávané věci byly v době rozhodování soudu bytová jednotka a garáž stěžovatelů vyloučeny z výkonu rozhodnutí zákonem.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Její podstata spočívá v polemice stěžovatelů s právními závěry soudu prvního a druhého stupně, v podstatě ve shodném smyslu a rozsahu, jako již v řízení před těmito soudy. Stěžovatelé tak staví Ústavní soud do postavení další přezkumné instance v řízení před obecnými soudy. Toto postavení však Ústavnímu soudu nepřísluší (čl. 83 Ústavy ČR).

Po posouzení napadených rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy obou stupňů na základě rozsáhlého dokazování správně zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něho, podle zásady volného hodnocení důkazů, právní závěry, které náležitě a přesvědčivě odůvodnily v souladu s obecným právem a ústavními principy, kladenými na spravedlivý proces. Soudy obou stupňů se věcí důkladně zabývaly, správně aplikovaly příslušná ustanovení OSŘ před novelou č. 218/2009 Sb.

Zmíněné obecné soudy daly ve svých rozsudcích za pravdu stěžovatelům v tom, že v jejich případě k přechodu bytů a nebytových prostor do jejich vlastnictví dochází, v důsledku citované novely OSŘ, ex lege, což byl zároveň důvod, proč žalobu stěžovatelů zamítly. Je totiž nepřípustné, aby soud rozhodoval o otázce, která je přímo řešena v zákoně. I přes přesvědčivé odůvodnění obou rozsudků se stěžovatelé zřejmě neztotožnili s principem, že soud nemůže vydávat rozhodnutí v případě, kdy je sporná otázka řešena přímo a jednoznačně zákonem. Pokud tedy obecné soudy rozhodly způsobem, s nímž se stěžovatelé neztotožňují, nezakládá to samo o sobě důvod k úspěšné ústavní stížnosti. Ústavní soud tak neshledal nic, co by věc posouvalo do ústavněprávní roviny.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením návrh odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 1. prosince 2010

Vojen Güttler, v. r.

předseda I. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru