Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 2042/11 #1Usnesení ÚS ze dne 24.08.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
Soudce zpravodajJanů Ivana
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkřízení/zastavení
žaloba/na plnění
insolvence/řízení
řízení/přerušení
insolvence/přihláška
podmínka řízení
EcliECLI:CZ:US:2011:1.US.2042.11.1
Datum podání12.07.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

zákon; 182/2006 Sb.; o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon); § 109/1/a

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

182/2006 Sb., § 109 odst.1 písm.a, § 109 odst.1 písm.c

99/1963 Sb., § 109, § 104 odst.1


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 2042/11 ze dne 24. 8. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně ve věci ústavní stížnosti stěžovatele GE Money Auto, s.r.o., se sídlem Vyskočilova 1422/1a, Praha 4, zastoupeného JUDr. Miroslavem Nyplem, advokátem, se sídlem Dukelská 15, Hradec Králové, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 5. 2011, č. j. 13 Co 589/2010-45, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení, spojené s návrhem na zrušení § 109 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/2006 Sb., insolvenčního zákona, ve znění pozdějších předpisů, takto:

I. Ústavní stížnost se odmítá.

II. Návrh na zrušení § 109 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/2006 Sb., insolvenčního zákona, ve znění pozdějších předpisů, se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Včasnou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení shora označeného usnesení. Usnesením Městského soudu v Praze (dále také "odvolací soud") bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále také "soud prvního stupně") ze dne 1. 12. 2010, č. j. 21 EC 362/2010-37. Usnesením soudu prvního stupně bylo rozhodnuto tak, že řízení se zastavuje a stěžovateli bude vrácen soudní poplatek ve výši 2 330,- Kč. Stěžovatel tvrdí, že postupem obecného soudu byla porušena ústavně zakotvená pravidla, zejména právo na soudní a jinou právní ochranu, garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Stěžovatel v ústavní stížnosti popsal dosavadní průběh řízení, v němž vystupoval jako žalobce.

Stěžovatel se svým žalobním návrhem podaným dne 3. 11. 2010 u Obvodního soudu pro Prahu 4 z titulu úvěrové smlouvy č. 33264802 domáhal zaplacení částky ve výši 116 386, 28- Kč s příslušenstvím proti žalovanému KTM CZ, s. r. o., IČ 27474160, se sídlem Nádražní 290, Jablonné nad Orlicí.

Řízení o žalobě před soudem prvního stupně bylo usnesením ze dne 1. 12. 2010, č. j. 21 EC 362/2010-37, zastaveno. Soud prvního stupně své rozhodnutí odůvodnil zahájením insolvenčního řízení. Dle §109 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona nemohou být pohledávky a jiná práva týkající se majetkové podstaty uplatněny žalobou, lze-li je uplatnit přihláškou. Řízení bylo zastaveno z důvodu nedostatku podmínky řízení dle §104 odst. 1 občanského soudního řádu.

Proti výše uvedenému usnesení soudu prvního stupně podal stěžovatel včasné odvolání. V podaném odvolání stěžovatel poukazoval zejména na nevhodnost postupu, jejž zvolil soud prvního stupně. Dle právního názoru stěžovatele je jediným možným zákonným a ústavně konformním postupem v takové situaci přerušení řízení, nikoliv jeho zastavení. Při zastavení řízení dle stěžovatele dochází k hrozbě promlčení nároku a poté k jeho ztíženému až nemožnému uplatnění před soudy.

Městský soud v Praze usnesením ze dne 26. 5. 2011, č. j. 13 Co 589/2010-45, usnesení soudu prvního stupně potvrdil, když zahájení insolvenčního řízení považuje za neodstranitelnou podmínku řízení dle §104 odst. 1občanského soudního řádu, resp. neshledal důvod přerušení dle §109 odst. 1 občanského soudního řádu. S tímto závěrem nemůže stěžovatel souhlasit a domnívá se, že takovým postupem obecných soudů bylo porušeno jeho právo na soudní a jinou právní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Stěžovatel se domnívá, že je krajně nelogické a diskriminující, že insolvenční zákon ustanovením § 109 odst. 1 písm. a) neumožňuje uplatnit pohledávku po zahájení insolvenčního řízení prostřednictvím žaloby u soudního orgánu, ale ustanovením § 109 odst. 1 písm. c) umožňuje nařídit exekuci či výkon rozhodnutí, byť nemůže být provedena. Nehrozí zde tedy ani promlčení ani jiné průtahy spojené s ukončením insolvenčního řízení a následným vymáháním pohledávky soudní cestou. Dle právního názoru stěžovatele je krajně nesystematické a diskriminující tímto způsobem zvýhodňovat exekuční řízení před řízením nalézacím. Tento postup, kdy jeden druh řízení je zvýhodňován před jiným, se stěžovateli jeví krajně kolidujícím s právem na spravedlivý proces jako takovým. Stěžovatel se domnívá, že je nepřípustné, aby soudy rozhodovaly stejné případy, kdy byla podána žaloba po zahájení insolvenčního řízení, rozdílným způsobem. Stěžovateli je navíc z jeho právní praxe známo, že v některých věcech soud v takové situaci soudní řízení přeruší. Tento postup byl uplatňován i dle původní právní úpravy obsažené v zákoně o konkurzu a vyrovnání a dle stěžovatele pouze takové řešení je spravedlivé. Stěžovatel tedy nemůže souhlasit s odůvodněním soudů, že řízení nelze přerušit. Ustanovení § 109 odst. 2 občanského soudního řádu dle stěžovatele umožňuje fakultativně přerušit řízení například co do důvodu písmene a) či c). Tuto metodiku některé soudy uplatňují a dle stěžovatele je tento postup jediný zákonný a ústavně konformní. Napadený postup soudů, kdy je řízení z důvodu zahájení insolvenčního řízení zastaveno, se významně dotýká také stěžovatelova práva na řádný soudní proces bez průtahů dle čl. 38 Listiny základních práv a svobod, neboť takto je stěžovatel po skončení insolvenčního řízení nucen opět podat žalobní návrh a provést s ním spojené procesní úkony.

Stěžovatel dále uvádí, v čem spatřuje důvody nesouladu ustanovení § 109 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona s ústavním pořádkem ČR a proč navrhuje zrušení tohoto ustanovení.

Ustanovení § 109 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona dle stěžovatele stanoví nemožnost uplatnění pohledávek a jiných práv týkajících se majetkové podstaty žalobou, lze-li je uplatnit přihláškou do insolvenčního řízení. Tímto ustanovením však jsou, jak je již výše uvedeno, diskriminování věřitelé, kteří například nemají vykonatelnou pohledávku, protože dle § 109 odst. 1 písm. c) insolvenčního zákona lze podat návrh na nařízení exekuce proti úpadci a dokonce takovou exekuci i nařídit. Neuplatní-li tedy věřitel svou pohledávku v přihlášce do insolvenčního řízení (například z důvodu splatnosti), nemá již dle § 109 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona jinou možnost, jak svou pohledávku vymoci.

Stěžovateli je známý důvod, proč se insolvenční zákon snaží zamezit nesoustředěnosti nároků věřitelů, nicméně dle jeho názoru tato úprava nepřiměřeně protěžuje samotného úpadce a věřiteli hrozí například promlčení pohledávky. Stěžovatel dále upozorňuje, že ústavní stížnost významně přesahuje jeho vlastní zájmy.

Stěžovatel tedy uvádí, že otázka souběžně probíhajícího civilního a insolvenčního řízení je v českém právním řádu řešena nedostatečně, když z insolvenčního zákona ani z podpůrného užití občanského soudního řádu nevyplývá jednoznačná povinnost soudu probíhající civilní nalézací řízení zastavit. Stěžovatel je toho názoru, že v případě mlčení zákona mu nemůže jít k tíži uplatnění jeho nároků právem aprobovaným způsobem, tj. v případě podání žaloby nemůže být nalézací řízení v důsledku kolize s insolvenčním řízením bez dalšího zastaveno s poukazem na neodstranitelný nedostatek řízení.

S ohledem na uvedené skutečnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadené usnesení zrušil a rovněž zrušil § 109 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/2006 Sb., insolvenčního zákona, ve znění pozdějších předpisů.

Relevantní znění příslušného ustanovení Listiny základních práv a svobod, jehož porušení stěžovatel namítá, je následující:

Čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod:

Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.

II.

Z předložených usnesení obecných soudů a ústavní stížnosti bylo zjištěno, že stěžovatel se žalobou ze dne 3. 11. 2010 u Obvodního soudu pro Prahu 4 domáhal zaplacení částky 116 386, 28- Kč s příslušenstvím. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 1. 12. 2010, č. j. 21 EC 362/2010-37, bylo řízení o této žalobě zastaveno a dále rozhodnuto tak, že stěžovateli bude vrácen soudní poplatek ve výši 2 330,- Kč. V odůvodnění soud prvního stupně uvádí, že vůči žalovanému bylo dne 27. 2. 2008 zahájeno insolvenční řízení. Vzhledem k tomu, že insolvenční řízení bylo zahájeno již před podáním žaloby, měl stěžovatel dle § 109 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona svou pohledávku uplatnit přihláškou do insolvenčního řízení. Dle soudu prvního stupně tak v řízení nastala neodstranitelná překážka, pro kterou bylo nutno řízení zastavit.

Stěžovatel usnesení soudu prvního stupně napadl odvoláním. V odůvodnění svého odvolání vyslovil nesouhlas s výkladem ustanovení § 109 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona a navrhl změnu usnesení soudu prvního stupně tak, že řízení se přerušuje.

Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 26. 5. 2011, č. j. 13 Co 589/2010-45, bylo usnesení soudu prvního stupně potvrzeno. Odvolací soud v odůvodnění rozhodnutí uvádí, že mezi neodstranitelné nedostatky řízení patří i skutečnost vedení insolvenčního řízení. Všichni věřitelé dlužníka (žalovaného) se dostali do režimu insolvenčního zákona, a proto jedinou cestou uplatnění jejich pohledávek byla přihláška do insolvenčního řízení.

III.

Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a usneseními obecných soudů Ústavní soud konstatuje, že návrh stěžovatele na zrušení napadeného usnesení je zjevně neopodstatněný. Opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele.

Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že není vrcholem soustavy obecných soudů a zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti. Zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody.

Právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod by bylo porušeno, pokud by komukoliv byla upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný. K takové situaci v posuzované věci nedošlo. Jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací ve svých rozhodnutích přesně uvádějí, na základě kterých ustanovení procesních předpisů bylo rozhodnuto o zastavení řízení, resp. o potvrzení rozhodnutí soudu prvního stupně. Oba soudy správně aplikovaly ustanovení § 109 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona. Dle tohoto ustanovení platí, že pohledávky a jiná práva týkající se majetkové podstaty nemohou být uplatněny žalobou, lze-li je uplatnit přihláškou. Vzhledem k tomu, že v nalézacím řízení bylo zjištěno, že insolvenční řízení bylo zahájeno dříve, než došlo k podání žaloby, nelze postupu obecných soudů nic vytknout. Ústavní soud navíc dodává, že pro přerušení řízení v tomto případě nelze nalézt zákonný důvod.

Jestliže tedy obecné soudy nepřisvědčily tvrzením stěžovatele, zmíněné otázky posoudily odlišně od stěžovatelova přesvědčení a svá právní posouzení přiměřeným a dostatečným způsobem odůvodnily, jde o právní závěry ústavně nezávislých soudů, do jejichž rozhodovací činnosti je ingerence Ústavního soudu nepřípustná.

K návrhu na zrušení § 109 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/2006 Sb., insolvenčního zákona, ve znění pozdějších předpisů, Ústavní soud uvádí, že napadené ustanovení věřitele nijak neomezuje. Jeho smyslem je celkové vyřešení majetkových poměrů dlužníka, který je v úpadku, tedy docílení co nejefektivnějšího uspokojení věřitelů, a to v jednotném režimu. Žádnému z věřitelů není bráněno domáhat se uspokojení své pohledávky, byť se tak bude dít pouze cestou přihlášky. Ze stejných důvodů nemůže obstát ani argument stěžovatele o hrozícím promlčení pohledávky, neboť přihláška je řádným uplatněním práva. Na druhou stranu současná právní úprava chrání také dlužníka, který má rovněž právní zájem na co nejefektivnějším vyřešení svého úpadku, a to opět v jednotném režimu. Možnost domáhat se uspokojení pohledávek podáním žaloby mimo insolvenční řízení by tento zájem dlužníka (a rovněž ostatních věřitelů) velmi vážně ohrozila.

Ústavní soud dále připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v rámci racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního a kontradiktorního.

Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Stejný osud sdílí i návrh na zrušení ustanovení § 109 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/2006 Sb., insolvenčního zákona, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. srpna 2011

Ivana Janů, v.r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru