Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 204/96Nález ÚS ze dne 25.09.1997K pojmu "tíseň" podle § 6 odst. 1 písm. d) zákona o mimosoudních rehabilitacích

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajKlokočka Vladimír
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkTíseň
Nápadně nevýhodné podmínky
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 110/9 SbNU 45
EcliECLI:CZ:US:1997:1.US.204.96
Datum podání24.07.1996
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 11 odst.1

209/1991 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

87/1991 Sb., § 6 odst.1 písm.d


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 204/96 ze dne 25. 9. 1997

N 110/9 SbNU 45

K pojmu "tíseň" podle § 6 odst. 1 písm. d) zákona o mimosoudních rehabilitacích

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl ve věci ústavní stížnosti C. P., bytem

v B., zastoupené JUDr. J. K., advokátem, proti pravomocnému

rozsudku Krajského soudu v Brně z 22. 5. 1996, sp. zn. 15 Co

285/94, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 22. 5. 1996, sp. zn.

15 Co 285/94, se zrušuje.

Odůvodnění:

I.

C. P. podala dne 22. 7. 1996 k Ústavnímu soudu ústavní

stížnost proti výše uvedenému rozsudku Krajského soudu v Brně.

Soud sice připustil změnu návrhu, ale poté nevyhověl odvolání

proti rozsudku Městského soudu v Brně. Tímto rozsudkem byl

zamítnut návrh navrhovatelky, kterým se domáhala uložení

povinnosti Šmeralovým závodům, s. p., v Brně (nyní: Šmeral Brno,

a. s.), uzavřít s ní dohodu o vydání nemovitostí, a to domu čp.

9 na ul. K. v Brně, se st. parc. č. 181-463 m3 zast. plochy, parc.

č. 180 - zahrada 141 m3 a 1/3 parc. č. 184 - zahrada 442 m3 v kat.

území T., zapsaných na listu vlastnictví č. 76 u Katastrálního

úřadu v Brně.

Navrhovatelka podala svoji ústavní stížnost na základě

ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.,

o Ústavním soudu, podle něhož ústavní stížnost je oprávněna podat

fyzická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže

tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem,

bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním

zákonem.

V odůvodnění ústavní stížnosti navrhovatelka uvedla, že jako

jediná dědička po zemřelém manželovi G. P. zdědila mimo jiné

nemovitosti v kat. úz. T. v B. a darovací smlouvou ze dne 14. 12.

1972 přešly tyto nemovitosti do vlastnictví čs. státu, později

Šmeralových závodů v Brně. Navrhovatelka uplatnila v zákonné lhůtě

u Městského soudu v Brně nárok na vydání předmětných nemovitostí

dle ust. § 6 odst. 1 písm. d) zákona č. 87/1991 Sb., neboť

nemovitosti přešly na stát darovací smlouvou uzavřenou v tísni.

Městský soud v Brně návrh zamítl s odůvodněním, že při uzavírání

darovací smlouvy nebyla prokázána tíseň. Krajský soud pak po

nepodstatných úpravách rozsudek soudu I. stupně potvrdil.

Podle názoru stěžovatelky bylo uvedeným rozsudkem Krajského

soudu v Brně porušeno její právo zakotvené v čl. 11 odst. 1

Listiny základních práv a svobod a dále i právo na spravedlivý

proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl.

6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod

vzhledem k čl. 10 Ústavy.

Rozhodnutími obou soudů došlo podle navrhovatelky k hlubokému

nepochopení smyslu a účelu restitučního zákona, který byl vydán

proto, že zákonodárce v souvislosti s nápravou křivd v době

nesvobody nevystačil s obecnou úpravou obsaženou v občanském

zákoníku a přistoupil k vydání zvláštních restitučních předpisů.

Zde navrhovatelka odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS

59/95, který se zabýval podobným případem.

Navrhovatelka uvádí, že od počátku řízení v souladu

s uvedeným nálezem zastávala názor, že nemovitosti darovala pod

ekonomickým a sociálním nátlakem a že tak jednala vlastně ke svému

neprospěchu, neboť ve skutečně právním státě se nikdo majetku

dobrovolně bez jakékoliv náhrady nezbavuje. Po roce 1948 byly

vlastníkům činžovních domů v soukromém vlastnictví vytvářeny

takové podmínky, že udržet toto vlastnictví bylo v podstatě

nemožné. Vlastníci těchto domů byli zbaveni možnosti disponovat

s nájemným, navíc velmi nízkým, nemohli volně nakládat

s uvolněnými byty apod. Rodina navrhovatelky byla za to, že vůbec

nějaký majetek v soukromém vlastnictví měla, celý život

pronásledována jako třídní nepřítel socialismu. V tomto

nepřátelském ovzduší a tlaku na všechny soukromé vlastníky se po

smrti svého manžela v roce 1971 zhroutila a tomuto tlaku podlehla.

Předmětné nemovitosti darovala státu, když jí bylo opakovaně

zdůrazňováno, že žádná jiná možnost neexistuje. To jí bylo také

potvrzeno na tehdejším národním výboru s tím, že jediná možnost je

darování nemovitostí státu. V normálně fungující demokratické

společnosti by měla nepochybně možnost nemovitosti prodat bez

ohledu na souhlas státu. Navrhovatelka navíc nebyla schopna

vyřizovat požadavky nájemníků na opravy domu. Všechny uvedené

skutečnosti na ni dolehly tak, že nemovitosti darovala státu, aniž

by bylo alespoň dohodnuto, že ze svého vlastního bytu nebude

platit nájemné.

Navrhovatelka dále uvádí, že Šmeralovy závody původně její

restituční nárok uznaly, chtěly jej však řešit náhradou

a způsobem, se kterým nesouhlasila. To vše se událo za situace,

kdy přilehlé nemovitosti, darované státu za stejných podmínek,

byly již bez soudního řízení vydány původním vlastníkům.

Navrhovatelka je hluboce přesvědčena o tom, že jsou splněny

podmínky darování nemovitostí státu v tísni v souladu s uvedeným

nálezem Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 59/95, se kterým jsou

závěry obou soudů v diametrálním rozporu. Dle tvrzení

navrhovatelky nemohlo jít o svobodný projev vůle, jestliže

darování nemovitostí vedlo k dalšímu zhoršení sociálního postavení

navrhovatelky, která ačkoliv neměla dostatek vlastních příjmů,

přišla darováním o majetek, který neměla možnost jakkoliv

zhodnotit.

Z rozsudku Městského soudu v Brně bylo zjištěno, že soud se

po provedeném dokazování zevrubně zabýval otázkou, zda byly

u navrhovatelky při darování splněny podmínky tísně. Dle názoru

soudu pojem tísně lze charakterizovat jako hospodářský či sociální

stav vyvolaný vnějšími podmínkami a vlivy, který doléhá na

jednajícího tak ovlivňujícím způsobem a s takovou závažností, že

učiní právní úkon, který by jinak neučinil. Přitom nestačí pouze

tvrzení subjektu právního úkonu, ale okolnosti tísně při uzavírání

smlouvy musí být nepochybně prokázány. Pod pojem tísně nelze

zahrnout obecné okolnosti, které působily v důsledku existence

určitého hospodářského či právního systému a režimu a které

doléhaly na všechny subjekty relativně shodným způsobem, nýbrž

pouze ty okolnosti, které působí individuálně na tu kterou

jednající osobu. Opačný postup by vedl k naprostému zpochybnění

některých smluvních a v důsledku toho i vlastnických vztahů, neboť

obecné podmínky působily na každého soukromého vlastníka stejně.

Pokud navrhovatelka tedy zdůvodňovala tíseň obecnou nemožností

vlastníků realizovat, spravovat a udržovat svoje vlastnictví,

nebylo možno těmto argumentům přisvědčit.

Dále dle názoru soudu nelze spatřovat tíseň ve skutečnosti,

že vlastník není schopen z důvodů, ležících převážně na straně

jeho osoby a které nejsou vyvolány vnějšími vlivy, udržet své

vlastnictví, a proto je prodá. Nelze přehlédnout, že navrhovatelka

výslovně uvedla, že se jí ulevilo, když se nemovitosti zbavila

a že o prodeji nemovitosti uvažovala již za života svého manžela.

Soud dospěl k závěru, že prvotními důvody, proč došlo

k darování nemovitosti, byly důvody finančního charakteru, kdy

vlastnice nebyla schopna finančně vlastnictví unést, a dále

neznalost podmínek pro udržování nemovitosti, a teprve sekundárním

důvodem byl zdravotní a psychický stav navrhovatelky. Z toho soud

dovodil, že nebyly splněny podmínky tísně při darování dle § 6

odst. 1 písm. d) zák. č. 87/1991 Sb., a proto Městský soud v Brně

návrh zamítl.

Z odůvodnění rozsudku krajského soudu bylo zjištěno, že dle

jeho názoru za tíseň nelze považovat samotné klima a postoj státu

k soukromému vlastnictví. Krajský soud vychází ze stejného

stanoviska při posuzování pojmu tíseň jako soud I. stupně. Dochází

rovněž k závěru, že tíseň znamená takový stav, který konkrétně

z důvodů hospodářských, sociálních nebo psychických natolik

dopadal na jednající osobu, že při neexistenci tohoto stavu by

tato osoba právní úkon neučinila.

Dle názoru krajského soudu však žádný takový konkrétní stav

v dané věci zjištěn nebyl. Z nabídky darování nemovitosti ze

strany navrhovatelky vyplynulo, že navrhovatelka není v dobrém

zdravotním stavu, brzy půjde do důchodu a chtěla by žít mimo Brno

a nemá předpoklady se o dům starat, což se bude s ohledem na

finanční možnosti i zdravotní stav stále zhoršovat. Proto

sledovala darováním nemovitostí ulehčení své situace.

Z výše uvedeného krajský soud učinil závěr, že z nabídky

bezplatného převodu nemovitostí ani z dalších provedených důkazů

nelze dovodit, že navrhovatelka smlouvu o darování uzavřela

v tísni, která natolik působila na její jednání, že učinila právní

úkon, který by jinak neučinila. Z uvedených důvodů rozsudek soudu

I. stupně potvrdil.

Městský soud v Brně i Krajský soud v Brně ve svém vyjádření

k ústavní stížnosti v plném rozsahu odkázaly na odůvodnění

rozsudků s tím, že k nim nemají co dodat.

Šmeralovy závody, s. p., se sídlem v Brně, jako vedlejší

účastník ve svém vyjádření uvedly, že dle jejich názoru obecné

soudy se pečlivě zabývaly všemi okolnostmi, za kterých byl učiněn

právní úkon darování navrhovatelkou. Bylo nepochybně prokázáno, že

navrhovatelka darovala nemovitost pouze a výhradně z důvodů své

osobní situace, která nastala po smrti manžela. Navrhovatelka

dospěla k rozhodnutí darovat nemovitost státu na základě poznání,

že se sama nedokáže a nechce o nemovitost starat. O politickém

nebo hospodářském nátlaku na navrhovatelku nebyl v soudním řízení

navržen ani předložen jediný důkaz. Zcela se shoduje s názorem

soudu na výklad pojmu tísně a jeho posouzení v daném případě.

Vedlejší účastník poukázal na rozpor mezi výpovědí navrhovatelky

o jejích pohnutkách k darování nemovitostí a obsahem písemných

podání učiněných k obecným soudům i ústavní stížnosti. Tvrzení, že

rozhodnutím soudů došlo k hlubokému nepochopení restitučních

zákonů, je dle názoru vedlejšího účastníka ryze účelové.

S odvoláním na dokazování provedené před obecnými soudy a jejich

správné zhodnocení považuje vedlejší účastník ústavní stížnost za

nedůvodnou. K tomu, že Šmeralovy závody, s. p., původně uznaly

nárok stěžovatelky a nabídly jí akcie v hodnotě 1 416 631 Kč, se

vedlejší účastník nevyjádřil.

II.

Po zhodnocení všech důkazů, zejména spisů obou soudů, dospěl

Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Ústavnímu soudu nepřísluší, jak již vícekrát ve svých

nálezech uvedl, přezkoumávat celkovou zákonnost rozhodování

obecných soudů a nahrazovat dokazování a hodnocení provedených

důkazů. Přísluší mu však posoudit, zda v předchozím řízení nebyla

porušena základní ústavní práva, mezi nimi i právo na soudní

a jinou právní ochranu.

Jak z předchozího řízení před obecnými soudy vyplynulo,

navrhovatelka se domáhala u soudu, aby byla povinnému uložena

soudem povinnost uzavřít s navrhovatelkou smlouvu o vydání

předmětných nemovitostí na základě ustanovení § 6 odst. 1 písm. d)

zák. č. 87/1991 Sb., neboť nemovitosti přešly na stát darovací

smlouvou uzavřenou v tísni.

Oba obecné soudy se v průběhu řízení skutkově i právně

zabývaly otázkou, zda jsou dány podmínky tísně dle ust. § 6 odst.

1 písm. d) zák. č. 87/1991 Sb. a shodně dospěly k závěru, že

k darování nemovitostí nedošlo v tísni. Vycházely z toho, že pod

pojem tísně nelze zahrnout obecné okolnosti, které působily

v důsledku určitého hospodářského či právního systému a které

doléhaly na všechny subjekty relativně stejně. Dle jejich názoru

je třeba tíseň posuzovat jako kvalifikovaný hospodářský, sociální

nebo psychický stav, který objektivně v době úkonu existoval

a který při projevu vůle spolupůsobil tak, že se tento projev vůle

nedal označit jako svobodný. Tento stav je třeba posuzovat vždy

v konkrétním případě s ohledem na všechny konkrétní okolnosti.

Soudy přitom přihlédly k tomu, že navrhovatelka podle vlastního

vyjádření darováním nemovitostí sledovala ulehčení své celkové

situace. Darováním se její finanční situace nijak nezhoršila

a právní úkon učinila na základě svobodně projevené vůle, kdy

nebyl prokázán žádný nátlak ani donucení k uzavření darovací

smlouvy.

V předmětné věci má tedy zásadní význam posouzení otázky, zda

darovací smlouva byla uzavřena v tísni. Za poměrně dlouhou dobu

aplikace restitučních zákonů se soudní praxe ustálila na výkladu

pojmu tíseň. Rozumí se jím objektivní hospodářský nebo sociální,

někdy i psychický, stav, který takovým způsobem a s takovou

závažností doléhá na osobu uzavírající smlouvu, že ji omezuje ve

svobodě rozhodování natolik, že učiní právní úkon, který by jinak

neučinila. Tíseň musí mít základ v objektivně existujícím

a působícím stavu - musí tedy být pro ni objektivní důvod

a současně se musí stát pohnutkou pro projev vůle jednající

dotčené osoby tak, že jedná ke svému neprospěchu.

Ústavní soud se shoduje s názorem soudu I. i II. stupně, že

samotné společenské klima a společenský systém, ve kterém byl

právní úkon učiněn, nelze paušálně hodnotit jako tíseň.

V takovémto případě by byla zpochybněna celá řada právních úkonů

v období do roku 1989 učiněných a na jejich základě vzniklých

právních vztahů.

Ústavní soud ve svém nálezu, sp. zn. II. ÚS 59/95, nicméně

odmítl restriktivní výklad pojmu "tíseň", který přehlíží spojitost

subjektivních pohnutek s vnějšími vlivy. V daném případě oba

obecné soudy vycházely z toho, že stěžovatelka nabídla nemovitost

(dokonce opakovaně) jako dar státu. Tomuto formálnímu darovacímu

aktu předcházela však jednání, uvedená v rozsudku Městského soudu

v Brně z 23. 3. 1993, č. j. 33 C 159/92-27, takto: "...žalobkyně

uvedla..., že šla na národní výbor, kde jí bylo řečeno, že pokud

se nedokáže o nemovitost postarat, ať ji daruje státu. Při jednání

na NV jí nikdo neřekl, že by nemovitost mohla prodat...". Shodně

pak uvedla též 13. 3. 1996 stěžovatelka ve své výpovědi

v odvolacím řízení u Krajského soudu v Brně (15 Co 285/94), že se

"...ptala na bytovém, jestli za nemovitost něco dostanu, bylo mi

řečeno, že ne, že to musím dát, a to i s penězi na kontě."

Svědkyně dr. A. K. a svědek dr. B. K. vypověděli 18. 3. 1993

při jednání u Městského soudu v Brně, že stěžovatelka se dotázala

na národním výboru "...zda by nebylo možné nemovitost prodat,

ovšem zde jí bylo řečeno, že jediná možnost je ji darovat." Dr. K.

k tomu dodal: "Já sám jsem absolvoval s tetou jednání na

Šmeralových závodech i OPBH, kdy jsme chtěli nemovitost prodat,

ale bylo nám doporučeno, že pokud se nedokážeme o nemovitost

starat, můžeme ji pouze darovat státu, toto bylo jediné

doporučení, kterého se nám dostalo. Jednali jsme o téže věci i na

národním výboru, zde jsme dostali totéž doporučení".

Uvedené okolnosti nevzaly obecné soudy na zřetel a přiklonily

se k názoru, že darování nemovitosti státu bylo projevem svobodné

vůle stěžovatelky a tedy úkonem, který by stěžovatelka učinila

i v případě, že by se s výše uvedenou reakcí nesetkala.

Tento názor Ústavní soud nesdílí. Přiměřený se mu jeví

úsudek, že teprve tímto postojem úřadů a nedostatečnými

informacemi ze strany národního výboru se stěžovatelka - v tísni

- odhodlala k darování státu a to navíc za podmínek pro ni zjevně

nevýhodných (začala platit nájem z - dříve svého - pozemku

a převod se uskutečnil i s penězi na kontě pro nemovitost).

Jak z výše uvedeného vyplývá, Ústavní soud posoudil

předcházející řízení jako celek z hlediska porušení práva na

soudní ochranu a dospěl k závěru, že v předmětné věci bylo soudy

porušeno právo navrhovatelky na soudní ochranu dle čl. 36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod a tím i čl. 6 odst. 1 Úmluvy

o ochraně lidských práv a základních svobod

Pokud jde o porušení práva vlastnit majetek dle čl. 11 odst.

1 Listiny, bylo již mnohokrát Ústavním soudem vysloveno, že

citovaným ustanovením Listiny základních práv a svobod je chráněno

vlastnické právo již konstituované, nikoliv pouze tvrzený nárok na

ně. Z toho důvodu nemohlo dojít ani k porušení práva dle čl. 11

odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem bylo ústavní stížnosti

vyhověno a napadený rozsudek byl zrušen.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně 25. září 1997

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru