Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 204/2000Nález ÚS ze dne 25.10.2001Ustanovení městské části opatrovníkem osoby neznámého pobytu

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelOBEC / ZASTUPITELSTVO OBCE - Městská část Praha 6
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní ústavní principy/demokratický právní stát/ukládání povinností pouze na základě zákona
právo na soudní a jinou právní ochranu
právo na soudní a ... více
Věcný rejstříkOpatrovník
zástupce
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 157/24 SbNU 157
EcliECLI:CZ:US:2001:1.US.204.2000
Datum vyhlášení04.12.2001
Datum podání31.03.2000
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 2 odst.3, čl. 36 odst.1, čl. 38 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

367/1990 Sb., § 14 odst.2, § 13 odst.1

40/1964 Sb., § 27 odst.2

99/1963 Sb., § 29 odst.3, § 29 odst.1, § 29 odst.2


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 204/2000 ze dne 25. 10. 2001

N 157/24 SbNU 157

Ustanovení městské části opatrovníkem osoby neznámého pobytu

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl dnešního dne v senátě ve věci ústavní

stížnosti stěžovatelky Městské části Praha 6, proti usnesení

Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 2. 2000, č.j. 9 Cmo 1/2000-19,

takto:

Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 2. 2000, č.j. 9

Cmo 1/2000-19, se zrušuje.

Odůvodnění:

Krajský obchodní soud v Praze usnesením ze dne 20. 8. 1999,

č.j. 34 Cm 495/98-13, rozhodl tak, že žalovanému č. 2 V. K., (dále

jen "2. vedlejší účastník") ustanovuje soud opatrovníkem Městskou

část Praha 6 (dále jen "stěžovatelka") pro toto řízení [poznámka:

v právní věci žalobce Česká spořitelna, a.s.), (dále jen "1.

vedlejší účastník"), proti žalovanému: č. 1 Š. M., č. 2 V. K.

o zaplacení částky Kč 3.140,- s příslušenstvím]. Krajský obchodní

soud v Praze své rozhodnutí odůvodnil tím, že 2. vedlejšímu

účastníkovi doručoval písemnosti, které byly vráceny s poznámkou,

že adresát na uvedené adrese nebydlí. Krajský obchodní soud ze

zprávy Centrální evidence obyvatel Policie ČR zjistil, že 2.

vedlejší účastník je na uvedené adrese hlášen. Ze zprávy Vězeňské

služby ČR bylo prokázáno, že se nenachází ve vazbě ani ve výkonu

trestu odnětí svobody. Vzhledem k tomu, že krajskému obchodnímu

soudu nebylo místo pobytu 2. vedlejšího účastníka známo a ani se

mu jej nepodařilo zjistit, byl 2. vedlejšímu účastníkovi podle

ustanovení § 29 odst. 1 o.s.ř. (v tehdy platném znění) ustanoven

opatrovník, s nímž bude soud pokračovat v řízení.

Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 21. 2. 2000, č.j. 9 Cmo

1/2000-19, usnesení soudu prvního stupně ze dne 20. srpna 1999

potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu

nákladů řízení před odvolacím soudem. V odůvodnění svého

rozhodnutí poukázal na ustanovení § 29 o.s.ř., podle něhož

předseda senátu může zřídit opatrovníka m.j. tomu účastníkovi,

jehož pobyt není znám. Účelem tohoto institutu je ochrana zájmů

toho, kdo se nemůže zúčastnit jednání, přijímat písemnosti

a nemůže proto vykonávat práva a povinnosti účastníka. Právní

předpisy nestanoví, jaké osoby jimi mají být a je "naprosto

obvyklé, že soud ustanoví obec, město nebo městskou část, v jejímž

obvodu měl účastník poslední známé bydliště. Jde o volnou úvahu

soudu, v níž není omezen. Není rozhodující, že právní předpisy

neukládají výslovně městům a obcím povinnost převzít funkci

opatrovníka. Výkon opatrovnictví není výkonem státní správy podle

§ 13 zák. č. 367/1990 Sb., a to ani v rozsahu vymezeném zvláštními

zákony (přenesená působnost podle § 21 cit. zákona). Jde o další

samostatnou činnost obcí a z okruhu jejich působnosti uvedeného

příkladmo v § 14 cit. zák. nelze výkon opatrovnictví vyloučit".

Vrchní soud proto dospěl k závěru, že se nejedná o zřízení

opatrovníka podle § 27 odst. 2 o.z. (nejedná se o právní služby

pro 2. vedlejšího účastníka), ale podle § 29 odst. 2 o.s.ř. pouze

pro jediné řízení.

Proti uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Praze podala

stěžovatelka ústavní stížnost. V ní poukázala zejména na to, že

postavení ustanoveného opatrovníka osobě, jejíž pobyt není znám,

nelze zahrnout pod ustanovení § 14 tehdy platného zákona č.

367/1990 Sb., o obcích (dále jen "zákon o obcích"), tj. pod

samostatnou působnost obce. V demonstrativním výčtu skutečností,

které náleží do této samostatné působnosti obce, není podle

stěžovatelky "ani jediná, pod kterou by byť analogicky bylo možné

podřadit povinnost 'domovské obce'poskytovat právní služby svým

občanům, ... ostatně přistoupila-li by stěžovatelka na argumentaci

Vrchního soudu v Praze, pak by pod příkladný výčet součástí

samostatné působnosti obcí mohlo být zahrnuto např. též bezplatné

právní zastupování u soudů všech stupňů".

Stěžovatelka dále uvedla, že soud může ustanovit opatrovníka

tomu, jehož pobyt není znám podle ustanovení § 29 odst. 2 o.s.ř.

(v tehdejším znění), "ovšem pouze za předpokladu, že osoba

ustanovená opatrovníkem s převzetím této funkce souhlasí, že je

svolná a ochotná takovouto funkci skutečně zastávat". Stěžovatelka

je toho názoru, že jí žádný zákon neukládá výkon funkce

opatrovníka, a proto považuje napadené usnesení vrchního soudu za

rozhodnutí, které je v rozporu s ustanovením čl. 2 odst. 4 Ústavy

ČR a ustanovení čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod

(dále jen "Listiny"), podle nichž nikdo nesmí být nucen činit, co

zákon neukládá.

Stěžovatelka proto navrhla, aby Ústavní soud rozhodl

nálezem, že usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 2. 2000,

č.j. 9 Cmo 1/2000-19, v právní věci žalobkyně Česká spořitelna,

a.s., proti žalovanému č. 1 Š. M. a žalovanému č. 2 V. K.,

o ustanovení opatrovníka žalovanému č. 2, není v souladu s čl. 2

odst. 4 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod

a že se zrušuje. Stěžovatelka prohlásila, že s upuštěním od

ústního jednání před Ústavním soudem souhlasí.

Ústavní soud shledal, že včas podaná ústavní stížnost

splňuje všechny zákonné náležitosti a že proto nic nebrání

projednání a rozhodnutí ve věci samé.

K ústavní stížnosti se vyjádřili účastník řízení - Vrchní

soud v Praze a dále Krajský obchodní soud v Praze. Vedlejší

účastník - Česká spořitelna, a.s., (poznámka: v důsledku

organizačních změn v působnosti organizačních složek České

spořitelny, a.s., ve středočeském regionu od 1. 8. 1999, kdy došlo

ke sloučení okresní pobočky v Benešově s okresní pobočkou

v Příbrami, náležejí do působnosti posléze uvedené spořitelny

všechny věci, které byly před 1. 8. 1999 v působnosti okresní

pobočky v Příbrami a okresní pobočky v Benešově) se postavení 1.

vedlejšího účastníka v řízení před Ústavním soudem vzdala.

V. K. jako 2. vedlejší účastník - aniž (přes upozornění

Ústavním soudem) splnil povinnost podle ustanovení § 30 odst. 1

zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších

předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), být zastoupen

advokátem - ve svém vyjádření poukázal na to, že od ledna 1998 do

března 1999 pobýval u své bývalé manželky v Benešově, následně pak

opět v bydlišti, v němž má trvalý pobyt a po celou dobu pracoval

a pracuje u Českých drah v železniční stanici Praha - Vršovice.

Proto nezná důvod toho, aby mu Městská část Praha 6 byla

ustanovena opatrovníkem, neboť dlužnou částku vůči České

spořitelně, a.s., uznává. V. K. využil svého práva a prohlásil, že

se účasti na jednání před Ústavním soudem vzdává.

Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření poukazuje na potíže

v rozhodování obecných soudů o pohledávkách věřitelů. Uvádí, že

často nelze písemnost doručit i třem ze čtyř žalovaných

a upozorňuje, že obecné soudy se dotazují Centrální evidence

obyvatel, Policie ČR, Vězeňské služby ČR a případně obecního úřadu

v místě uvedeném v žalobě. Podle vyjádření vrchního soudu nelze od

soudu vyžadovat, aby prováděl náročnější a rozsáhlejší pátrání.

Přerušení řízení podle ustanovení § 109 odst. 2 o.s.ř.

(v tehdejším znění) by pak znamenalo odklad projednávaní věci na

neúměrně dlouhou dobu a bylo by třeba pátrání po adrese účastníka

několikrát opakovat. Jediným vhodným řešením je tedy ustanovení

opatrovníka. Vrchní soud uvádí, že příbuzní účastníka striktně

odmítají být opatrovníky a k tomu předkládají i lékařská

potvrzení. Není příliš vhodné ustanovovat za opatrovníky soudní

úředníky nebo justiční čekatele, neboť jde o osoby působící

u soudu, který ve věci rozhoduje. Za této situace, kdy jiné vhodné

osoby nezbývají, ustanoví soud opatrovníkem většinou obec, město

nebo městskou část, v níž měl účastník poslední známé bydliště.

Vrchní soud v Praze dále konstatuje, že právní předpisy

výslovně neukládají obcím a městům povinnost vykonávat funkci

opatrovníka zletilých a svéprávných osob, ale ani takovou možnost

nevylučují. Ustanovení § 27 odst. 3 o.z. týkající se zastupování

nezletilých osob nebo osob zbavených způsobilosti k právním úkonům

výslovně umožňuje soudu stanovit opatrovníkem "orgán místní

správy", takže není správné tvrzení, že obcím není zákonem uložena

žádná podobná povinnost. Vrchní soud v Praze nesdílí názor

stěžovatelky, že opatrovnictvím se poskytuje bezplatné právní

zastupování občanů, neboť se ve skutečnosti jedná o přijímání

písemnosti pro účastníka a o účast na jednání před soudem, při

kterém je zpravidla ve věci rozhodnuto. Odvolací soud dále

konstatuje, že "zákon nepředpokládá, že by se soud musel předem

vybraného opatrovníka dotazovat, zda převezme tuto funkci. Ani

v dlouholeté soudní praxi se takto nepostupuje. V případech, kdy

soud není povinen před vydáním procesního usnesení s účastníky

nebo jejich zástupci jednat nebo je vyslechnout, nemůže dojít

k porušení jejich práva na spravedlivý proces, ani k porušení

jejich jiných ústavou chráněných práv a zájmů".

Vrchní soud v Praze v závěru svého vyjádření uvedl, že problém

obsažený v ústavní stížnosti je zásadní povahy a vytyčuje otázky,

kterými by bylo žádoucí se zabývat.

Vrchní soud v Praze zastává názor, že postupem obou obecných

soudů nebyla porušena Ústava ani jiný zákon a sdělil, že

s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem souhlasí.

Krajský obchodní soud v Praze ve svém vyjádření uvedl, že

opatrovník byl 2. vedlejšímu účastníkovi ustanoven proto, že se

soudu nepodařilo zjistit jeho pobyt. Soud prvého stupně dále

konstatuje, že právní předpisy neřeší, kdo má být ustanoven

opatrovníkem a nepochybným je, že dostatečně nestranným subjektem

je obec, která má i určitý profesionální aparát. Krajský soud

odkazuje na ustanovení § 7 zákona o obcích, který vymezuje

občanství obce a na § 14 zákona o obcích, jež uvádí, co náleží do

samostatné působnosti obce. Krajský soud uznává, že v citovaném

zákoně není stanovena povinnost obce převzít funkci opatrovníka,

je však - v souladu s ustanovením § 14 odst. 2 zákona o obcích

- nepochybným úkolem obce pečovat o občany v jejím obvodu. Pokud

by funkci opatrovníka nezastávala obec, soud "nemá" jiný subjekt,

který by touto funkcí pověřil a v soudním řízení by nebylo možné

pokračovat. Krajský obchodní soud v Praze na ústním jednání před

Ústavním soudem netrvá.

Ústavní stížnost je důvodná.

Ústavní soud v prvé řadě souhlasí s konstatováním Vrchního

soudu v Praze o nutnosti legislativního řešení problematiky

plynoucí z ustanovení § 29 odst. 2 o.s.ř. (dnes § 29 odst. 3) pro

výkon funkce opatrovníka. Ústavní soud současně uvádí, že

ustanovení opatrovníka podle § 29 a násl. o.s.ř. náleží do rubriky

"Zástupci účastníků" a pro tento druh zastoupení platí ustanovení

§ 31 o.s.ř., podle kterého ustanovený zástupce má stejné postavení

jako zástupce na základě procesní plné moci. Může jim být

ustanoven i advokát, což plyne jednoznačně z ustanovení § 31 odst.

2 o.s.ř. Opatrovník má důsledně hájit zájmy a základní práva

nepřítomného účastníka řízení před obecnými soudy, což představuje

mimo jiné studium spisu, podávání vyjádření a vedení celého sporu

za nepřítomného tak, jak by takovou povinnost byl nucen plnit

každý zástupce.

Ústavní soud se však domnívá, že nelze souhlasit se závěry

Vrchního soudu v Praze, že u obcí a měst náleží výkon opatrovnické

funkce osob neznámého pobytu do jejich samostatné působnosti

(samosprávné činnosti) podle ustanovení § 13 a § 14 zákona

o obcích. Ustanovení čl. 100 odst. 1 Ústavy ČR vymezuje právo na

samosprávu územně samosprávného celku jako územního společenství

občanů. Podle ustanovení § 13 odst. 1 zákona o obcích obec

spravuje své záležitosti (tj. záležitosti územního společenství

občanů) samostatně. Ústavní soud má za to, že výkon funkce

opatrovníka ve vztahu k občanu obce do takové samostatné

působnosti (tj. do - veřejných - samosprávných záležitostí

územního společenství občanů) nenáleží a opatrovníka proto

s odkazem na výkon samostatné působnosti podle ustanovení § 14

zákona o obcích ustanovit nelze.

Ve vztahu k souzené věci proto Ústavní soud vychází z toho,

že v souladu s ustanovením § 29 o.z. soud může mimo jiné ustanovit

opatrovníka také tomu, jehož pobyt není znám, jestliže je to třeba

k ochraně jeho zájmů. Podmínkou je, aby pobyt osoby, které byl

opatrovník ustanoven, nebyl znám a ustanovení opatrovníka bylo

třeba k ochraně jejích zájmů. O neznámý pobyt určité osoby však

podle ustálené soudní praxe nejde tam, kde je tato osoba

nepřítomna jen po určitou omezenou, kratší dobu, a to i když běhen

této omezené kratší doby není adresa této osoby přesně známa

(srov. Jehlička, O. - Švestka, J. a kol.: Občanský zákoník.

Komentář. 4. vydání. Praha, C.H. Beck 1997, str. 109). V souzené

věci se dále nejedná o zvláštní případy zákonného zastoupení podle

ustanovení § 27 odst. 3 o.z., u nichž zákonodárce soudní

ustanovení obce/města opatrovníkem výslovně - ve vazbě na odst.

2 tohoto ustanovení - upravuje (srov. cit. Komentář, str. 106, též

Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu ČR

- R 18/93, tamtéž, str. 107).

Ustanovení opatrovníka podle § 29 o.s.ř. je úkonem na základě

rozhodnutí soudu. Pokud s ním takto ustanovený opatrovník (tj.

také obec) nesouhlasí, může se proti takovému rozhodnutí odvolat

a jako odvolací důvod například uvést, že nebyly splněny podmínky

zmíněné výše u § 29 o.z., tj. že soud dostatečně spolehlivě

neprokázal, že pobyt zastupované osoby nebyl znám.

V souzené věci Ústavní soud konstatuje, že podle obsahu

spisu Krajský obchodní soud v Praze sice žádal o sdělení místa

pobytu žalovaného (2. vedlejšího účastníka) Ministerstvo vnitra ČR

a Vězeňskou službu ČR, avšak od 16. 4. 1999 až do 20. 8. 1999

- kdy bylo vydáno jeho usnesení, č.j. 34 Cm 495/98-13,

o ustanovení stěžovatelky opatrovníkem - 2. vedlejšího účastníka

nekontaktoval ani si jinak neověřil jeho možný pobyt v místě

trvalého bydliště. Z obsahu spisu vyplývá, že stejně tak

vyhledávací povinnost neplnil ani odvolací soud.

Proto Ústavní soud došel k závěru, že napadeným usnesením

Vrchního soudu v Praze došlo k porušení ustanovení čl. 2 odst. 3,

čl. 4 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny.

Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnosti zcela

vyhověl a usnesení Vrchníhosoudu v Praze ze dne 21. 2. 2000,

č.j. 9 Cmo 1/2000-19, zrušil.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 25. října 2001

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru