Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 204/06Usnesení ÚS ze dne 02.06.2006

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajJanů Ivana
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces
Věcný rejstříklhůta
EcliECLI:CZ:US:2006:1.US.204.06
Datum podání07.04.2006
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

2/1993 Sb., čl. 38 odst.2

6/2002 Sb., § 174a


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 204/06 ze dne 2. 6. 2006

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. V., zastoupeného Mgr. Františkem Korbelem, Ph.D., advokátem se sídlem v Táboře, Převrátilská 330, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 2. 2006, č.j. 3 UL 8/2006-8, za účasti Vrchního soudu v Olomouci jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost seodmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 7. 4. 2006, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení, neboť se domnívá, že jím došlo k zásahu do jeho ústavně zaručeného práva na projednání věci bez zbytečných průtahů, když Krajský soud v Brně v jeho věci neučinil za osm měsíců od žaloby podané dne 20. 8. 2005 žádný procesní úkon. Stěžovatel se proto domáhal u Vrchního soudu v Olomouci návrhem ze dne 25. 1. 2006 ve smyslu § 174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (dále jen "zákon o soudech a soudcích") určení lhůty k provedení procesního úkonu (vydání rozhodnutí o poplatkové povinnosti) poté, co předseda Krajského soudu v Brně jeho předchozí stížnost na průtahy označil za nedůvodnou. Vrchní soud v Olomouci však napadeným usnesením návrh stěžovatele zamítl s tím, že výzva k uhrazení soudního poplatku není rozhodnutím o poplatkové povinnosti, neboť tato již stěžovateli ze zákona podáním žaloby vznikla, a soud v případě nesplnění této povinnosti pouze poskytuje dodatečnou lhůtu k úhradě soudního poplatku. Současně Vrchní soud v Olomouci v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že se ztotožňuje se závěrem soudce Krajského soudu v Brně pověřeného projednáním věci sp. zn. 50 Cm 150/2005, že nejprve musí být vyřízeny věci, které byly předloženy Krajskému soudu v Brně před datem napadení stěžovatelovy věci.

Stěžovatel tvrdí, že napadeným rozhodnutím byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Relevantní znění dotčených článků je následující.

Čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod zní: Každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům.

Čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod zní: Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu.

Po přezkoumání spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 50 Cm 150/2000, který si vyžádal, předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevně, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. V této fázi řízení se proto přezkum Ústavního soudu zpravidla omezí na podrobné seznámení se s obsahem napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údaji obsaženými v samotné ústavní stížnosti, vyžádání stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti, event. spisu či jiné dokumentace, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci, není pravidlem. Pokud na základě výše uvedeného postupu dospěje Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bez dalšího ji odmítne. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního. V dané věci Ústavní soud dospěl k závěru, že je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná, aniž by považoval za potřebné vyžádat si vyjádření účastníků řízení či vedlejšího účastníka k ústavní stížnosti, neboť již z obsahu vyžádaného soudního spisu bylo zřejmé, že k stěžovatelem tvrzenému porušení jeho ústavně zaručených práv namítaným postupem Vrchního soudu v Olomouci nedošlo.

V dané věci tedy Ústavní soud zkoumal, zda napadeným usnesením Vrchního soudu v Olomouci došlo k zásahu do práva stěžovatele na projednání věci bez zbytečných průtahů. Předmětem řízení před Vrchním soudem v Olomouci byl návrh stěžovatele dle § 174a zákona o soudech a soudcích, aby tento soud určil Krajskému soudu v Brně lhůtu tří dnů k rozhodnutí o poplatkové povinnosti ve věci vedené pod sp. zn. 50 Cm 150/2005. Vrchní soud v Olomouci, který napadeným usnesením tento návrh zamítl, stěžovateli vyložil, že mu poplatková povinnost vznikla již ze zákona podáním žaloby (§ 2 odst. 1 písm. a) a § 4 zák. č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích), a soud případnou výzvou (§ 9 zák. č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích) pouze poskytuje poplatníkovi dodatečnou lhůtu k úhradě soudního poplatku. Z tohoto důvodu, jak je patrno z odůvodnění napadeného usnesení, nemohlo být vyhověno návrhu stěžovatele na určení lhůty k rozhodnutí o poplatkové povinnosti, neboť poplatková povinnost již stěžovateli vznikla a nic stěžovateli nebrání, aby soudní poplatek zaplatil. Ústavní soud má za to, že tyto právní závěry Vrchního soudu v Olomouci nevybočují z mezí ústavnosti, ani nejsou v extrémním rozporu s vykonanými skutkovými zjištěními a neshledal tedy zákonný důvod k tomu, aby využil svých mimořádných pravomocí, označil napadené soudní rozhodnutí za odporující ústavně zaručeným právům a svým nálezem zasáhl do nezávislého rozhodování obecných soudů.

Ústavní soud neshledal ani pochybení v závěru Vrchního soudu v Olomouci, který nezjistil, že by v předmětné věci docházelo v době jeho rozhodování o návrhu stěžovatele dle § 174a o soudech a soudcích u Krajského soudu v Brně k průtahům v řízení. Ústavní soud se ztotožňuje s názorem Vrchního soudu v Olomouci, že pokud stěžovatel podal žalobu u Krajského soudu v Brně dne 23. 8. 2005 a dne 23. 12. 2005 podal návrh na určení lhůty ve smyslu § 174a zákona o soudech a soudcích, nelze shledat průtahy v tom, že Krajský soud v Brně v mezidobí neučinil žádný procesní úkon.

Ústavní soud v této souvislosti pokazuje na skutečnost, že ústavní stížnost stěžovatele nesměřovala proti jinému zásahu veřejné moci, který by spočíval v průtazích v řízení před Krajským soudem v Brně. Stěžovatel napadl pouze výrok usnesení Vrchního soudu a žádal jeho zrušení; tento výrok zněl: "Návrh navrhovatele ze dne 26.1.2006, aby byla Krajskému soudu v Brně ve věci 50 Cm 150/2005 určena lhůta 3 dnů k rozhodnutí o poplatkové povinnosti se zamítá." Proto Ústavní soud pouze přezkoumal napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci a nemohl se zabývat dalšími námitkami stěžovatele z důvodu subsidiarity ústavního přezkumu. Při formulaci petitu ústavní stížnosti je nutno vycházet z ustanovení § 82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu, což stěžovatel neučinil a rovněž tak nevyčerpal dostupné opravné prostředky před podáním ústavní stížnosti.

Jako obiter dictum Ústavní soud podotýká, že se neztotožňuje se závěry Vrchního soudu v Olomouci, které jsou shodné s názorem soudu prvního stupně, že nejdříve musí být soudem prvního stupně vyřízeny věci předcházející podání žaloby stěžovatele. V tomto směru odkazuje Ústavní soud na svou konstantní judikaturu, podle níž nelze průtahy v řízení ospravedlnit přetížeností soudů, neboť je věcí státu, aby organizoval své soudnictví tak, aby principy soudnictví, zakotvené v Listině základních práv a svobod a Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, byly respektovány a případné nedostatky v tomto směru nemohou jít k tíži občanů, kteří od soudu právem očekávají ochranu svých práv v přiměřené době (srov. IV. ÚS 55/94, publ. in Sbírka nálezů a usnesení ÚS sv. 2, č. 42, str. 39, IV. ÚS 466/97, ÚS, sv. 10, č. 38). Podle čl. 2 Ústavy České republiky je státní moc vykonávána i prostřednictvím orgánů moci soudní a vykonávají-li podle čl. 81 Ústavy ČR soudní moc jménem republiky nezávislé soudy, potom právu na projednání věci "bez zbytečných průtahů" odpovídá povinnost obecných soudů tuto stěžejní zásadu spravedlivého procesu naplňovat. Není-li stát v konkrétním sporu účastníků schopen zabezpečit řádný průběh soudního řízení, dochází v důsledku této jeho neschopnosti k faktickému odepření spravedlnosti.

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud v dané věci neshledal žádné porušení základních práv stěžovatele, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, ústavní stížnost stěžovatele podle § 43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněný odmítl. S ohledem na skutečnost, že Ústavní soud posoudil návrh stěžovatele jako zjevně neopodstatněný, nebyl dán důvod k tomu, aby bylo vydáno usnesení ve smyslu ustanovení § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. června 2006

František Duchoň

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru