Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 204/01Usnesení ÚS ze dne 17.10.2002

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost - § 43/1/e)
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
Věcný rejstříkprávní úkon/neplatný
osoba/oprávněná
EcliECLI:CZ:US:2002:1.US.204.01
Datum podání03.04.2001
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

40/1964 Sb., § 39

403/1990 Sb., § 10

87/1991 Sb., čl.


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 204/01 ze dne 17. 10. 2002

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne o ústavní stížnosti stěžovatelky B., a.s., zastoupené advokátem JUDr. V. D., proti rozsudku Okresního soudu v Nymburce ze dne 25.1.2000, sp.zn. 5 C 707/98, a proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7.2.2001, sp. zn. 26 Co 642/2000, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Okresní soud v Nymburce zamítl v záhlaví citovaným rozsudkem návrh stěžovatelky, kterým se domáhala, aby jednak PhDr. H. J. a jednak PhDr. H. J. společně s RNDr. J. J., byli uznáni povinnými vyklidit a odevzdat nemovitosti specifikované ve výroku I. tohoto rozsudku. V záhlaví citovaným rozsudkem potvrdil uvedený rozsudek Krajský soud v Praze.

Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení obou napadených rozsudků a v podstatě tvrdí, že porušují čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a ust. čl. 90 Ústavy ČR, neboť jejich závěry jsou v extrémním nesouladu se zjištěnými skutkovými okolnostmi.

Zároveň s touto ústavní stížností podala stěžovatelka i dovolání, které Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 30.5.2002, č.j. 28 Cdo 1177/2001-140, zamítl.

Ještě předtím, než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou věci, je vždy povinen přezkoumat procesní náležitosti a předpoklady ústavní stížnosti. Z toho vyplývá, že pouze v případě, když návrh všechny zákonem stanovené formální náležitosti a předpoklady splňuje, se jím může zabývat také věcně.

Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, jestliže navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb, o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná. Princip subsidiarity ústavní stížnosti totiž vychází z toho, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani soustavy orgánů veřejné správy. Jeho úkolem je ve smyslu čl. 83 Ústavy ČR ochrana ústavnosti a do činnosti jiných orgánů veřejné moci mu proto přísluší zasahovat toliko v případě, že v jejich rozhodování shledá protiústavní porušení některých základních práv nebo svobod stěžovatele. To znamená, že se Ústavní soud ve své činnosti musí řídit principem minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci a že jeho zásah připadá zásadně v úvahu pouze tehdy, jestliže náprava tvrzené protiústavnosti v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci již není možná.

Z těchto obecnějších hledisek vycházel Ústavní soud i v souzené věci. Ústavní soud v této souvislosti opakovaně uvádí, že za procesní prostředek k ochraně práva je nutno považovat pouze takový procesní postup, vedoucí k přezkoumání rozhodnutí orgánu veřejné moci, který je v procesní dispozici účastníka řízení a je nezávislý na rozhodnutí příslušného orgánu. Ústavní soud již v několika případech vyslovil i právní názor, že v případech, kdy je dovolání přípustné, považuje se rozhodnutí o něm za rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (srov. např. usnesení sp.zn. I. ÚS 129/97 uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení, svazek č.8 pod č. 14). Tento závěr plyne i z ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. ve znění platném před jeho novelizací provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. z účinností k 1.1.2001, podle kterého lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu pouze v případech, kdy to zákon připouští. O takový případ se jedná i tehdy, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, byť návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání odvolací soud před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, nevyhověl (srov. ust. § 239 odst. 1 a 2 o.s.ř. ve znění před citovanou novelizací).

Protože Nejvyšší soud v této věci shledal přípustnost dovolání, bylo rozhodnutí o něm rozhodnutím o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva stěžovatele připouštěl. Proto Ústavní soud dovozuje, že pokud stěžovatel podal ústavní stížnost, která směřuje toliko proti v záhlaví citovanému rozsudku Krajského soudu v Praze (a proti předchozímu rozhodnutí Okresního soudu v Nymburce), objektivně nevyčerpal všechny procesní prostředky, jež mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.

Za tohoto právního stavu je podaná ústavní stížnost nepřípustná (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů).

Proto Ústavní soud ústavní stížnost - jako návrh nepřípustný - odmítl [ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. října 2002

JUDr. Vojen Guttler

soudce zpravodaj

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru