Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 203/06Usnesení ÚS ze dne 21.08.2006

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces
Věcný rejstříklhůta
EcliECLI:CZ:US:2006:1.US.203.06
Datum podání07.04.2006
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

2/1993 Sb., čl. 38 odst.2

6/2002 Sb., § 174a


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 203/06 ze dne 21. 8. 2006

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti J. V., zastoupeného Mgr. Františkem Korbelem, Ph.D., advokátem v Táboře, Převrátilská 330, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci č.j. 3 UL 7/2006-8 ze dne 27. 2. 2006, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatel proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci č.j. 3 UL 7/2006-8 ze dne 27. 2. 2006, jímž byl zamítnut jeho návrh, aby byla Krajskému soudu v Brně ve věci 50 Cm 63/2004 určena lhůta k provedení úkonu - přerušení řízení a postoupení věci s jeho návrhem Ústavnímu soudu anebo k nařízení ústního jednání. Napadeným rozhodnutím došlo podle jeho názoru k porušení ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Porušení práva na spravedlivý proces a projednání věci v přiměřené lhůtě spatřuje stěžovatel v následujících skutečnostech:

Stěžovatel se návrhem ze dne 25. 1. 2006 domáhal určení lhůty k provedení procesního úkonu - přerušení řízení nebo nařízení ústního jednání ve věci vedené Krajským soudem v Brně pod sp. zn. 50 Cm 63/2004, neboť jeho předchozí stížnost na průtahy ze dne 24. 11. 2005 byla místopředsedou tohoto soudu označena za nedůvodnou. Vrchní soud v Olomouci napadeným usnesením návrh zamítl s tím, že ve věci k průtahům nedochází a nejprve musí být projednány věci, které Krajskému soudu v Brně napadly dříve.

Stěžovatel tvrdí, že v řízení vedeném Krajským soudem v Brně pod sp. zn. 50 Cm 63/2004 nebylo dosud nařízeno jednání a soud neučinil ani žádný úkon, který by případně směřoval k projednání žaloby bez jednání; podle vyjádření příslušné soudkyně nelze očekávat nařízení prvního jednání dříve než na konci roku 2006. Ani za této situace Vrchní soud v Olomouci ve věci žádné průtahy neshledal. Stěžovatel připomíná, že v souladu s ustálenou judikaturou nemohou jít objektivní potíže na straně soudu, či velký počet věcí k tíži účastníka řízení, který má právo na projednání své věci v přiměřené lhůtě a bez průtahů. Dále tvrdí, že je třeba odmítnout argument napadeného usnesení, že krajský soud s účastníky komunikoval a že ve věci postupoval ve lhůtách, které Vrchní soud v Olomouci shledal přiměřenými. Navrhl proto, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil. Současně navrhl, aby Ústavní soud uložil účastníkovi řízení (zřejmě Vrchnímu soudu v Olomouci - pozn. Ústavního soudu) povinnost nahradit mu náklady řízení před Ústavním soudem.

II.

K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spisy obecných soudů, a to spis sp. zn. 3 UL 7/2006 vedený u Vrchního soudu v Olomouci a spis sp. zn. 50 Cm 63/2004 vedený u Krajského soudu v Brně. Ze spisu Krajského soudu v Brně zjistil, že se stěžovatel žalobou ze dne 24. 8. 2004 domáhal určení neplatnosti smlouvy o zrušení akciové společnosti a určení neplatnosti usnesení valné hromady a současně navrhl, aby Krajský soud v Brně v této věci přerušil řízení a věc předložil Ústavnímu soudu spolu s návrhem na zrušení označených ustanovení obchodního zákoníku. Ze spisu vyplývá, že soud I. stupně v běžných lhůtách vykonal základní úkony, tj. výzvu k zaplacení soudního poplatku (č.l. 19, 20) a zaslání žaloby žalovanému k vyjádření se stanovenou lhůtou (č.l. 22). Dále krajský soud zaslal vyjádření žalovaného stěžovateli s dotazem, zda vzhledem k obsahu vyjádření trvá na žalobě (č.l. 29). Stěžovatel souhlasil s vyjádřením žalovaného, že žaloba je sice nepřípustná, avšak zdůrazňoval, že právě proto navrhl, aby bylo řízení přerušeno a věc postoupena Ústavnímu soudu, i když v jiném řízení se již Ústavní soud touto otázkou zabývá.

V této souzené věci (sp. zn. 50 Cm 63/2004) soud I. stupně dále zjišťoval, jaký je stav výše uvedeného řízení o další ústavní stížnosti stěžovatele (sp. zn. III. ÚS 527/04), a posléze toto rozhodnutí založil do spisu (č.l. 37, 38, 42-50). Ústavní soud v této souvislosti podotýká, že otázka, kterou měl stěžovatel na mysli, byla projednávána v jeho ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. III. ÚS 527/04; Ústavní soud usnesením ze dne 25. 5. 2005 ústavní stížnost i návrh na zrušení části obchodního zákoníku odmítl. Dále se soud I. stupně znovu dotázal stěžovatele, zda trvá - vzhledem k rozhodnutí Ústavního soudu o předchozí ústavní stížnosti - na podané žalobě (č.l. 52). Stěžovatel sdělil, že na podané žalobě trvá a podal elektronický návrh na určení lhůty k provedení úkonu - přerušení řízení a předložení věci Ústavnímu soudu nebo nařízení ústního jednání (č.l. 54-58). Písemná podoba tohoto návrhu byla předložena soudu dne 26. 1. 2006 (č.l. 61). Návrh byl zamítnut napadeným usnesením vrchního soudu. Vrchní soud v Olomouci nezjistil, že by v této věci docházelo u Krajského v Brně k průtahům v řízení. Věc napadla u Krajského soudu v Brně dne 24. 8. 2004 a až po výzvu soudu ze dne 2. 12. 2005 soud činil v této věci úkony směřující k meritornímu vyřízení věci (komunikoval s účastníky s cílem znát jejich procesní stanoviska i s ohledem na rozhodnutí Ústavního soudu, v souladu s ust. § 114a o.s.ř.) v lhůtách, které shledal Vrchní soud v Olomouci jako přiměřené. Pokud žalobce na poslední výzvu soudu ze dne 2. 12. 2005 reagoval podáním datovaným 19. 12. 2005 a následně podal návrh na určení lhůty dne 27. 12. 2005 (ke kterému však soud nemohl přihlédnout s ohledem na skutečnost, že nebyl v souladu s ustanovením § 42 odst. 3 o.s.ř., jako podání ve věci, doplněn ani jeho originálem, a ani podáním shodného znění), resp. dne 26. 1. 2006, nelze ani tento časový úsek hodnotit jako prodlení soudu s vyřízením věci. Soud považuje za zcela správný závěr rozhodujícího soudce, že nejprve musí být vyřízeny věci, které byly předloženy Krajskému soudu v Brně před datem napadnutí výše uvedené věci. Upřednostněním věci navrhovatele by totiž došlo k porušení práva na rozhodnutí v přiměřeném čase u těch účastníků řízení, jejichž věci byly předloženy odvolacímu soudu dříve, než věc navrhovatele.

III.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem České republiky. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podstatou ústavní stížnosti jsou námitky, směřující vůči postupu soudu prvého stupně, resp. proti tvrzeným průtahům v řízení, vedeném u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 50 Cm 63/2004. Stěžovatel napadá usnesení Vrchního soudu v Olomouci, kterým byl zamítnut jeho návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu v předmětné věci. V ústavní stížnosti polemizuje se závěry tam uvedenými.

K průtahům v řízení před obecnými soudy se Ústavní soud vyslovil již v řadě svých rozhodnutí (srov. IV. ÚS 50/03, III. ÚS 308/03, II. ÚS 109/99, I. ÚS 600/03, II. ÚS 408/03, IV. 543/03), podle nichž je povinností státu, aby organizoval své soudnictví tak, aby principy soudnictví, zakotvené v Listině a Úmluvě, byly respektovány, přičemž případné nedostatky v tomto směru nemohou jít k tíži občanů, kteří od soudu právem očekávají ochranu svých práv v přiměřené době (srov. např. již nález sp. zn. IV. ÚS 55/94, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 2, nález č. 42). Průtahy v řízení představují tzv. jiný zásah do základních práv stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], zakotvených v čl. 38 odst. 2 Listiny i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy, jež garantují mj. právo každého, aby jeho věc byla projednána bez zbytečných průtahů, resp. v přiměřené době. Při posuzování přiměřenosti doby řízení je třeba vycházet z okolností konkrétního případu, zejména ze složitosti dané záležitosti a chování účastníků řízení (např. srov. sp. zn. II. ÚS 445/98, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 14, nález č. 73). Dobu projednání a rozhodnutí věci bez zbytečných průtahů tak nelze vyjádřit numericky, neboť přiměřenost doby řízení takto obecně určitelná není. Tento názor je v souladu i s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva k čl. 6 odst. 1 Úmluvy. I tento soud posuzuje ustáleně přiměřenost délky řízení podle skutkových okolností případu a se zřetelem k několika kritériím, mezi nimiž dominují složitost případu, chování stěžovatele, postup příslušných orgánů a stejně tak i význam předmětu řízení pro stěžovatele (Bořánková proti České republice, rozsudek ze 7. 1. 2003, § 53, Voleský proti České republice, 29. 6. 2004).

Pokud jde o konkrétní zkoumaný případ - posuzovaný v souladu se shora uvedenými obecnými zásadami a judikaturou - dospěl Ústavní soud k závěru, že k porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatele v této konkrétní věci nedošlo. Na druhé straně se však Ústavní soud - obecně vzato - neztotožňuje se závěry Vrchního soudu v Olomouci, které jsou shodné s názorem soudu prvního stupně, že nejdříve musí být soudem prvního stupně vyřízeny věci předcházející podání žaloby stěžovatele. V tomto směru odkazuje Ústavní soud na svou výše uvedenou konstantní judikaturu. Nutno však uvést, že i když závěry obsažené v citovaných nálezech Ústavního soudu samozřejmě platí, základní okolnosti zkoumaného případu jsou poněkud jiné. To je zřetelně patrno z následujícího textu tohoto usnesení.

Obecný soud totiž v předmětném období opakovaně s účastníky komunikoval. Vyzval účastníky k vyjádření ke stanovisku protistrany a vyzval stěžovatele k zaplacení soudního poplatku. O ukončení řízení před Ústavním soudem usnesením ze dne 25. 5. 2005 (které stěžovatel označil za zásadní pro ochranu svých práv ve vztahu k napadenému postupu žalované obchodní společnosti) vyrozuměla krajský soud právní zástupkyně žalované společnosti a předmětné usnesení do spisu v listopadu 2005 doplnila. O tom byl vyrozuměn, jak je ze spisu patrno, i stěžovatel. K uvedeným skutečnostem vrchní soud vedle numericky vyjádřené délky řízení přihlížel a usoudil, že přes drobné výhrady k jednotlivým krokům soudu, průtahy v řízení v posuzované věci konstatovat nelze.

S těmito závěry se lze, s odkazem na výše uvedené principy a s přihlédnutím k veškerým relevantním okolnostem zkoumaného případu (akcentování povinnosti soudu hodnotit konkrétní situaci), ztotožnit i z ústavněprávního hlediska. V uvedeném období soud prvého stupně průběžně zjišťoval stanoviska sporných stran. Krajskému soudu v Brně lze přitom jistě vytýkat, že mohl postupovat rychleji, resp. účelněji, byť je na místě připomenout, že ojedinělý průtah vzhledem k celkové délce je možné -is odkazem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva - tolerovat (srov. Krča proti České republice, 18. 3. 2003). V této souvislosti však nelze přehlédnout, že Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti není soudem nadřízeným soudům obecným a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani postupů orgánů veřejné moci. Není úkolem Ústavního soudu být jakousi superrevizní další instancí v systému všeobecných soudů, přezkoumávající veškerá možná či tvrzená pochybení v postupu či rozhodnutích těchto soudů v oblasti jednoduchého práva. Jeho povinností je reagovat pouze na zásahy orgánů veřejné moci svým charakterem nejzávažnější, jejichž intenzita je natolik vysoká, že dosahuje porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod konkrétního stěžovatele; (z hlediska zkoumaného případu např. tehdy, pokud by soud byl a zůstával skutečně po dlouhou dobu nečinný, či pokud by dokonce procesní úkony bezdůvodně oddaloval). K takové situaci však v dané věci - podle zjištění Ústavního soudu - nedošlo.

Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by v dané věci byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele, byla ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněná podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta. Ze stejného důvodu Ústavní soud nevyhověl návrhu stěžovatele na náhradu nákladů řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. srpna 2006

František Duchoň v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru