Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 2026/20 #1Usnesení ÚS ze dne 09.02.2021

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Zlín
Soudce zpravodajSládeček Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /bagatelní věci
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spra... více
Věcný rejstříkNáklady řízení
Bezdůvodné obohacení
úrok z prodlení
legitimace/pasivní
EcliECLI:CZ:US:2021:1.US.2026.20.1
Datum podání17.07.2020
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

89/2012 Sb., § 2991 odst.1, § 2991 odst.2

99/1963 Sb., § 202 odst.2, § 142, § 150


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 2026/20 ze dne 9. 2. 2021

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Kateřiny Zapletalové a Jaroslava Zapletala, oba zastoupeni JUDr. Marií Šupkovou, advokátkou se sídlem Hradební 1294, Uherské Hradiště, proti rozsudku Okresního soudu ve Zlíně č. j. 11 C 35/2020-74 ze dne 29. 5. 2020, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelé se, s odvoláním na porušení čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhají zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí.

Z obsahu napadeného rozsudku a ústavní stížnosti se podává, že stěžovatelé se v řízení o vydání bezdůvodného obohacení ve výši 90 000 Kč s příslušenstvím domáhali po realitní společnosti vrácení částky 90 000 Kč, kterou od nich přijala na svůj účet jako blokovací depozitum na nemovitost, o kterou stěžovatelé projevili zájem, neboť k uzavření kupní smlouvy posléze nedošlo. Po částečném zpětvzetí žaloby z důvodu vrácení částky 90 000 Kč předmětem řízení zůstal jen nárok na zaplacení úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z žalované částky za dobu od 1. 1. 2020 do zaplacení a související náklady řízení. Okresní soud ve Zlíně ve zbytku nárok zamítl, a to pro tvrzený nedostatek pasivní legitimace na straně žalované realitní společnosti a uložil každému ze stěžovatelů zaplatit žalované náklady řízení ve výši 35 211 Kč, a to do 3 dnů od právní moct rozsudku.

Stěžovatelé s právními závěry soudu ohledně nedostatku pasivní legitimace na straně žalované nesouhlasí. Namítají, že žalovaná s nimi po celou dobu jednala svým jménem, nikdy jménem prodávajícího, nikdy jim nesdělila, že by k vrácení depozita byla potřebná žádost adresovaná prodávajícímu a jeho pokyn jako podmínka tohoto vrácení.

Dále namítají, že rozhodnutí o náhradě nákladů řízení postrádá řádné odůvodnění a konkretizaci jednotlivých úkonů, jako účelně vynaložených nákladů žalované strany. O povinnosti stěžovatelů bylo rozhodnuto bez přihlédnutí ke specifickým okolnostem daného případu, které mohly mít vliv na jejich výši - mj. chování žalované před podáním žaloby. Vyúčtované náklady řízení soud uložil zaplatit každému ze stěžovatelů v plné výši, i když je měl mezi stěžovatele rozdělit rovným dílem, nebo měla být povinnost uložena stěžovatelům jako manželům společně a nerozdílně, čímž žalované straně přiznal náhradu nákladů řízení dvakrát. Stěžovatelé poukazují i na možnost aplikace ust. § 150 o. s. ř.

Vzhledem k tomu, že vyžádané vyjádření soudu k ústavní stížnosti neobsahovalo argumentaci, která by mohla osvětlit věc jinak, než v napadeném rozhodnutí, nezasílal Ústavní soud vyjádření soudu stěžovatelům k replice.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelů, obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí i soudního spisu a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, přísluší nezávislým civilním soudům. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy).

Ve vztahu k výroku soudu o zamítnutí nároku na příslušenství pak Ústavní soud uvádí, že jde o částku bagatelní, která podle konstantní judikatury Ústavního soudu zpravidla není schopna představovat reálné porušení základních práv či svobod. Řízení o ústavní stížnosti v případech, kde se jedná o takové malé částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásah do základních práv a svobod. Lze odkázat i na klasickou zásadu římského práva minima non curat praetor, jejímž smyslem je zabránit tomu, aby byly vrcholné ústavní orgány odváděny od plnění skutečně závažných úkolů, k jejichž řešení jsou ústavně určeny (srov. též např. usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04, IV. ÚS 101/01, IV. ÚS 2294/13 a nález sp. zn. III. ÚS 404/04).

Ústavní soud tedy pouze konstatuje, že rozhodnutí okresního soudu, který v odůvodnění rozhodnutí své závěry o nedostatku pasivní legitimace žalované řádně odůvodnil, přičemž poukázal i na to, že vůči pasivně legitimovanému subjektu, jímž však není žalovaná, by byl důvodný pouze úrok za dobu od 12. 5. 2020 do 14. 5. 2020, resp. do 27. 5. 2020, není z ústavního hlediska co vytknout.

Shora předeslané zásady přezkumu Ústavního soudu se ještě markantněji promítají do rozhodování o nákladech řízení, neboť otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, nelze z hlediska kritérií spravedlivého (řádného) procesu klást na stejnou úroveň, jako na proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02, III. ÚS 106/11, III. ÚS 255/05, I. ÚS 195/13 a další). Z judikatury Ústavního soudu dále vyplývá, že rozhodování o nákladech soudního řízení je výhradně doménou civilních soudů. Ústavní soud tak dal opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před ostatními soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně.

Z těchto principů Ústavní soud vyšel i při posouzení námitek stěžovatelů týkajících se nákladů řízení, jejichž podstatu představuje polemika s názorem soudu o způsobu jejich určení a výše, kdy se domáhají přehodnocení jeho závěrů Ústavním soudem způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jejich právního názoru.

Ústavní soud ověřil, že okresní soud v odůvodnění rozhodnutí srozumitelně objasnil svůj náhled na postavení stěžovatelů jako solidárních věřitelů a samostatných společníků, o jejichž povinnosti k úhradě nákladů je třeba rozhodnout samostatně podle ust. § 142 odst. 1, 2 a 3 o. s. ř. Jak bylo zmíněno, nemá-li se Ústavní soud stavět do pozice, jež mu Ústavou nebyla svěřena, nemůže plnit funkci další opravné instance pro rozhodování o nákladech řízení a přehodnocovat nákladové výroky, či dokonce přepočítával počet právních úkonů, a to i kdyby jim prizmatem tzv. podústavního práva mohlo být co vytknout, neboť kategorie správnosti nepředstavuje referenční kritérium důvodnosti ústavní stížnosti. Skutečnost, že civilní soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelé neztotožňují, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.

Pokud jde o aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř., Ústavní soud uvádí, že ve své judikatuře nesčetněkrát uvedl, že otázka aplikace tohoto ustanovení spadá výhradně do pravomoci civilních soudů. Záleží proto na úvaze samotného soudu, který nejlépe zná konkrétní okolnosti toho kterého případu, a proto je především jeho věcí, aby uvážil, zda dané ustanovení, jímž je umožněno rozhodnout o náhradě nákladů řízení jinak, než by odpovídalo výsledku sporu, aplikuje či nikoliv (sp. zn. IV. ÚS 37/02, II. ÚS 2513/14). Ústavní soud proto zásadně není povolán k tomu, aby posuzoval, zda byly v tom kterém případě dány důvody hodné zvláštního zřetele pro použití ustanovení § 150 o. s. ř. (sp. zn. I. ÚS 389/05, I. ÚS 457/05).

Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Skutečnost, že civilní soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelé neztotožňují, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.

Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. února 2021

JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru