Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 2021/14 #1Usnesení ÚS ze dne 05.08.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Praha
Soudce zpravodajŠimáčková Kateřina
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
Věcný rejstříkDokazování
důkaz/volné hodnocení
procesní postup
EcliECLI:CZ:US:2015:1.US.2021.14.1
Datum podání12.06.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 258, § 2 odst.6, § 2 odst.5


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 2021/14 ze dne 5. 8. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele E. Y., právně zastoupeného JUDr. Ing. Václavem Školoutem, advokátem se sídlem Na Příkopě 22, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8. 4. 2014 č. j. 4 Tdo 412/2014-28 a proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 10. 2013 č. j. 13 To 332/2013-572, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Ve včasné a řádně podané ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 12. 6. 2014, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů v celém rozsahu z důvodu porušení jeho základních, ústavně zaručených práv na soudní ochranu a na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na presumpci neviny dle čl. 40 odst. 2 Listiny.

2. Porušení uvedených základních práv stěžovatel spatřuje již v samotném průběhu a trvání trestního řízení, v jehož rámci po vydání zprošťujících rozsudků Okresního soudu Praha-západ (dále jen "nalézací soud") státní zástupce opakovaně podával nedůvodná a vágní odvolání, která Krajský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") nepodrobil pečlivému zkoumání a rozhodoval podle stěžovatele tak, že na nalézací soud opakovaně vyvíjel tlak, aby rozhodl o odsouzení stěžovatele a další spoluobviněné osoby (dále jen "vedlejší účastník"). Porušení práva na spravedlivý proces stěžovatel taktéž spatřuje v délce řízení, které bylo vzhledem k opakovaným odvoláním ze strany státního zástupce oddáleno o čtyři roky. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti obsáhle rekapituluje a reinterpretuje průběh řízení a skutkový stav a tvrdí, že na základě provedených důkazů není možné bez pochybností uzavřít, že se stal skutek, pro který byl stíhán. Naopak provedené důkazy podle něj svědčí o tom, že nespáchal trestný čin, pro který byl pravomocně odsouzen, jelikož nepřímé důkazy, o které obecné soudy opřely závěr o vině stěžovatele, a to ani jednotlivě ani v jejich souhrnu, nemohou prokázat jeho zavinění ve formě úmyslu spáchat trestný čin vydírání dle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) trestního zákona. Odsouzení stěžovatel hodnotí jako záměr někoho potrestat za jednání dvou neztotožněných pachatelů a poukazuje na negativní dopady, které pro něj napadená rozhodnutí mají, a to riziko zrušení povolení k dlouhodobému pobytu, které mu bylo jako cizinci uděleno.

3. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývají následující skutečnosti. Rozsudkem nalézacího soudu ze dne 2. 7. 2013 č. j. 14 T 140/2009-533 byli stěžovatel a vedlejší účastník uznáni vinnými ze spáchání trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) trestního zákona č. 140/1961 Sb., za což byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let s podmíněným odkladem na dobu tří let.

4. Dne 29. 10. 2013 Krajský soud v Praze jako odvolací soud odvolání stěžovatele i státní zástupkyně proti rozsudku nalézacího soudu ze dne 2. 7. 2013 napadeným usnesením zamítl podle § 256 trestního řádu jako nedůvodné.

5. Dne 8. 4. 2014 Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") dovolání obviněného proti usnesení odvolacího soudu ze dne 29. 10. 2013, opírající se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, usnesením č. j. 4 Tdo 412/2014-28 odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné.

6. Pro posouzení důvodnosti ústavní stížnosti je zapotřebí zmínit, že nalézací soud před vydáním posledního rozhodnutí rozhodoval již několikrát, a to tak, že stěžovatele třikrát po sobě rozsudky z 21. 12. 2009, 24. 6. 2010 a 20. 1. 2011 zprostil obžaloby, přičemž tyto rozsudky k odvolání státního zástupce zrušil odvolací soud pro porušení povinnosti hodnotit důkazy v souladu s § 2 odst. 6 trestního řádu. Pro nesprávné hodnocení důkazů odvolací soud dne 10. 7. 2012 zrušil i další rozsudek nalézacího soudu ze dne 22. 12. 2011, kterým byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu vydírání, a zároveň rozhodl, že ve věci rozhodne jiný senát. Již v jiném složení senátu rozhodl nalézací soud dne 12. 12. 2012 tak, že stěžovatele zprostil obžaloby. I tento rozsudek byl odvolacím soudem dne 21. 5. 2013 zrušen pro pochybení při hodnocení důkazů. Následně došlo k vydání výše citovaného odsuzujícího rozsudku, který byl následně potvrzen odvolacím i dovolacím soudem.

II.

7. Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.

8. Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

9. Nad rámec uvedeného Ústavní soud sděluje, že podle článku 83 Ústavy České republiky je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení a v rozhodnutí v něm vydaným nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

10. K namítaným nedostatkům při dokazování Ústavní soud zvláště připomíná, že plně respektuje princip nezávislosti nalézacího, resp. odvolacího soudu (čl. 82 Ústavy), kterých úkolem je hodnotit úplnost, věrohodnost a pravdivost důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 trestního řádu, a proto může posoudit toliko soulad stěžovatelem namítaného postupu obecných soudů, kterým dospěl k skutkovým zjištěním, s ústavními principy spravedlivého procesu.

11. Porušení svých ústavně zaručených práv stěžovatel spatřuje především v tom, že se státní zástupce a odvolací soud ode dne 21. 12. 2009, po tom, co byly vykonány veškeré důkazy a slyšené všechny argumenty, a kdy byl vyhlášen první zprošťující rozsudek, setrvačně odmítali zprošťující rozsudky vydávané oběma senáty nalézacího soudu po provedeném hlavním líčení a opakovaně usilovali o dosažení odsouzení stěžovatele nalézacím soudem. Pravomocným rozhodnutím obecných soudů stěžovatel vytýká, že se nevyrovnaly s jeho obhajobou, nesprávně ustanovily skutkový stav věci a provedené důkazy hodnotily neobjektivně v jeho neprospěch v rozporu se zásadou in dubio pro reo. Dle stěžovatele provedené důkazy nemohou spolehlivě a bez důvodných pochybností prokázat zavinění ve formě úmyslu, které je nezbytné pro jeho odsouzení pro trestný čin vydírání.

12. K otázce ústavní konformity postupu odvolacího soudu při zrušení zprošťujícího rozsudku nalézacího soudu a vrácení věci nalézacímu soudu k dalšímu řízení se Ústavní soud obšírně vyjádřil v nálezu ze dne 1. 4. 2015 sp. zn. I. ÚS 2726/14, kde konstatoval, že "[v] trestním řízení je možné nepravomocné zprošťující rozhodnutí soudu prvního stupně zvrátit i v neprospěch obviněného, a to rozhodnutím soudu druhé instance na základě podaného odvolání ze strany orgánu veřejné žaloby. V České republice ustanovení § 258 odst. 1 trestního řádu umožňuje odvolacímu soudu zrušit i zprošťující rozsudek pro skutkové vady, a to jednak tehdy, když jsou skutková zjištění nejasná nebo neúplná, nebo se soud nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí [§ 258 odst. 1 písm. b) trestního řádu], a taktéž tehdy, vzniknou-li pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a k objasnění je třeba důkazy opakovat nebo provádět důkazy další, čímž by ale odvolací soud nahrazoval roli soudu prvního stupně [písm. c)]. ... V situaci, kdy byly prvostupňovým soudem v hlavním líčení provedeny všechny důkazy v souladu se zásadami přímosti a bezprostřednosti a následně byly vyhodnoceny samostatně i v souhrnu v odůvodnění zprošťujícího rozsudku může odvolací soud zprošťující rozsudek zrušit jenom v případech, kdy jsou přijaté skutkové závěry a na nich založené právní posouzení v nesouladu s výslednou důkazní situací a nemají v ní oporu. Je nedostatečné, pokud má odvolací soud na dílčí skutkové otázky (typicky pravdivost, spolehlivost či věrohodnost důkazů) jiný názor a při vlastním posouzení skutkového stavu dospěje k závěru o vině obžalovaného. Zasáhnout může pouze tehdy, když závěr soudu prvního stupně nemůže pro svou vadnost obstát. ... Odvolací soud při vrácení věci soudu prvního stupně může poukázat na okolnosti významné pro správné rozhodnutí a upozornit ho, čím se znovu zabývat, a které skutečnosti vzít v potaz. Nesmí mu však udělovat závazné pokyny, k jakým závěrům má dospět při hodnocení jednotlivých důkazů, a tak v rozporu se zákonem předjímat výsledek řízení."

13. Ústavní soud v nyní posuzované věci shledává, že rozhodnutí nalézacího soudu - jak několik zprošťujících rozsudků, tak i odsuzujícího rozsudku, a to vydaných oběma senáty nalézacího soudu - byla několikrát zrušena odvolacím soudem právě pro porušení § 2 odst. 6 trestního řádu. Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu však nijako nevyplývá, že by jeho účelem bylo "donutit" nalézací soud k osvojení si vlastního výkladu celkové důkazní situace, nýbrž je opakovaně konstatované porušení povinnosti důkladně hodnotit veškeré provedené důkazy způsobem předpokládaným v § 6 odst. 2 trestního řádu, i s tím, že odvolací soud zcela konkrétně uvádí, v čem došlo k pochybení - jmenuje okolnosti a skutečnosti důležité pro rozhodnutí, které nebyly při dokazování ozřejměné, dále uvádí, které důkazy soud opomenul vyhodnotit nejenom izolovaně, ale taktéž ve vzájemných souvislostech, či které důkazy zcela pominul zohlednit. Stejně konkrétní byly i výtky vůči prvnímu odsuzujícímu rozsudku nalézacího soudu, který odvolací soud zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení s poukazem na nejasnost a neúplnost skutkových zjištění, absenci vysvětlení důvodů, proč některým důkazům uvěřil a jiným nikoliv, nevypořádání se s argumenty obhajoby ohledně podílu spoluobžalovaných na trestném činu i subjektivní stránky. Odvolací soud byl při opakovaném rušení rozsudků nalézacího soudu tedy motivován snahou o dosažení věcně správného rozhodnutí, než že by se snažil o odsouzení za každou cenu, jak se domnívá stěžovatel. Ústavní soud souhlasí se stěžovatelem, že postup, při kterém jsou vícekrát zrušeny rozsudky nalézacího soudu, nesvědčí o důkladnosti a efektivnosti při posuzování věci a ve svém výsledku vede k nepřiměřeně dlouhé době, během které je stěžovatel vystavován negativním účinkům trestního stíhání. Na druhé straně se však se stěžovatelem neztotožňuje v tom, že by mělo jít o pochybení obecných soudů dosahující intenzity zásahu do základních práv a svobod stěžovatele. Odvolací soud při zrušení rozsudků nalézacího soudu postupoval v souladu s trestním řádem, přičemž nic nenasvědčuje tomu, že by jeho rozhodnutí byla svévolná, neodůvodněná a nepřezkoumatelná.

14. Odvolací soud při vrácení věci poukázal na okolnosti významné pro správné rozhodnutí a konkrétně upozornil nalézací soud, čím se má znovu zabývat, a které skutečnosti má vzít v potaz. Neuděloval mu žádné závazné pokyny, k jakým závěrům má dospět při hodnocení jednotlivých důkazů, ani v rozporu se zákonem nepředjímal výsledek řízení. Nad to je možné konstatovat, že stěžovatelem nezaviněné neúměrně dlouhé trvání řízení před soudem, zapříčiněné potřebou vícekrát napravovat nedostatky při zjišťování skutkového stavu na úrovni nalézacího soudu, obecné soudy dostatečně zohlednily při ukládání trestu, který byl vyměřen na spodní hranici trestní sazby a podmíněně odložen i přes skutečnost, že jde o pro společnost nebezpečný trestný čin, za nějž pro účinnou ochranu společnosti bývá zpravidla ukládán nepodmíněný trest odnětí svobody.

15. Ohledně konkrétních výtek co do hodnocení jednotlivých důkazů, a též posouzení naplnění subjektivní stránky trestného činu vydírání, Ústavní soud shledává, že v podstatě jde o rekapitulaci argumentů obhajoby v řízení před odvolacím i dovolacím soudem, se kterými se tyto v ústavní stížností napadených rozhodnutích již dostatečně vypořádaly. Ústavní soud v souhrnu nezjistil, že by závěry plynoucí z provedených důkazů v nich neměly oporu, byly zcela nelogické či účelově vyložené, nebo se zakládaly na neexistujících či procesně nepoužitelných důkazech, a tedy nebyly naplněny podmínky opravňující jeho kasační zásah z důvodu protiústavnosti postupu a rozhodnutí obecných soudů.

16. Po celkovém posouzení věci proto Ústavní soud dospěl k názoru, že nalézací, odvolací i dovolací soud ve vztahu ke stěžovateli postupovaly v souladu s ústavními principy spravedlivého procesu a že řízení vedoucí k jeho pravomocnému odsouzení lze označit za řízení spravedlivé ve smyslu části páté Listiny.

17. Na základě výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný v souladu s § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. srpna 2015

Ludvík David, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru