Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 202/01Usnesení ÚS ze dne 28.11.2002

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajKlokočka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
Věcný rejstříkvlastnické právo/přechod/převod
družstvo/transformace
EcliECLI:CZ:US:2002:1.US.202.01
Datum podání30.03.2001
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

72/1994 Sb., § 23 odst.3, § 23 odst.2


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 202/01 ze dne 28. 11. 2002

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

I. ÚS 202/01

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Miloše Holečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky J. T., zastoupené JUDr. J. J., advokátem, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2117/2000, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 6. 2000, sp. zn. 39 Co 20/2000, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 12. 10. 1999, sp. zn. 7 C 461/98, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností se stěžovatelka s odvoláním na tvrzené porušení čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod domáhala zrušení rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2117/2000, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 6. 2000, sp. zn. 39 Co 20/2000, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 12. 10. 1999, sp. zn. 7 C 461/98. Naposled citovaným rozhodnutím byla zamítnuta žaloba stěžovatelky, aby žalovanému v daném právním sporu - L. byla uložena povinnost vymezit jednotku - specifikovanou jako garáž v P., ul. J., ve smyslu ust. § 5 zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům (dále jen "zákon č. 72/1994 Sb.), a povinnost uzavřít se stěžovatelkou smlouvu podle tohoto zákona o převodu vlastnictví k uvedené garáži. Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Dovolání stěžovatelky bylo shora označeným rozsudkem Nejvyššího soudu zamítnuto.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že je od 17. 12. 1951 členkou uvedeného bytového družstva, které v souladu se zákonem č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech (dále jen "zákon č. 42/1992 Sb."), jakož i zákonem č. 72/1994 Sb. požádala o převod předmětné garáže (k níž jí vzniklo rozhodnutím Obvodního národního výboru v Praze 5 z roku 1981 užívací právo) do jejího vlastnictví, v čemž jí nebylo vyhověno. Žaloba stěžovatelky v dané věci byla, jak výše uvedeno, zamítnuta. Stěžovatelka dále podrobně popisuje skutkový vývoj zkoumaného případu včetně k němu se vztahující legislativní úpravy a obsáhle argumentuje ve prospěch svého názoru, odlišného od závěrů obecných soudů. Podle stěžovatelky je nárok družstevníka v těchto věcech právem s "hlubokým majetkovým obsahem", který lze postavit naroveň majetkovému právu restituentů (zde odkázala na nález Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 216/99). Z ust. § 23 zákona č. 72/1994 Sb. prý zcela jasně vyplývá, že nárok na vydání bytu nebo nebytového prostoru vzniká, jako je tomu u jiných restitučních zákonů, již dnem podání výzvy družstevníkem, který má předmětný prostor ve svém nájmu. Stěžovatelka je toho názoru, že soud zaměnil kategorie "zákonný nárok" a "nárok uplatněný u soudu", přičemž je prý irelevantní, že dne 1. 1. 1991 uzavřela s družstvem smlouvu o nájmu předmětné garáže na dobu určitou do 31. 12. 1995. Z logického, jazykového i systémového výkladu citovaného ustanovení zákona č. 72/1994 Sb., podle stěžovatelky vyplývá, že nárok vzniká dnem podání výzev a nikoliv až dnem podpisu smlouvy o převodu, jejíž uzavření mohou družstva různě odkládat nebo prodlužovat.

Nejvyšší soud ČR jakož i Obvodní soud pro Prahu 5 ve svých vyjádřeních k ústavní stížnosti pouze odkázaly na odůvodnění svých rozhodnutí. Městský soud v Praze se k ústavní stížnosti nijak nevyjádřil (doručení vykázáno 25. 5. 2001).

II.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, že není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo provádět dohled nad jejich rozhodovací činností, do které je povinen zasáhnout pouze tehdy, pokud dojde k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele. Z napadených soudních rozhodnutí a z příslušného spisového materiálu (spis Obvodního soudu pro Prahu 5, sp. zn. 7 C 461/98), který si Ústavní soud pro komplexní posouzení zkoumaného případu vyžádal, vyplývá, že soud prvního stupně žalobě nevyhověl, jelikož stěžovatelce k předmětné garáži v době podání žaloby (tj. 25. 9. 1997) již nesvědčilo nájemní právo. Soud totiž zjistil, že nájem byl ujednán na dobu určitou a skončil dne 31. 12. 1995 (resp. 31. 12. 1996, jelikož žalovaný nepodal žalobu na vyklizení garáže do 31. 1. 1996 - tato žaloba byla podána až dne 30. 1. 1997). Odvolací soud rovněž jako soud prvního stupně konstatoval, že zákon stanovuje možnost uzavření smlouvy o převodu vlastnictví družstevního bytu či nebytového prostoru jen tomu, kdo je členem družstva a zároveň nájemcem těchto prostorů. Ze zákona nelze dovodit, že by mohly být převáděny byty nebo nebytové prostory osobám, které uvedené podmínky nesplňují, byť v době podání výzvy je splňovaly. Rozhodným okamžikem je totiž okamžik uzavření smlouvy. Podle odvolacího soudu navíc nájemní právo stěžovatelky ke garáži zaniklo již k 31. 12. 1995, nikoliv až 31. 12. 1996, jak dovodil soud prvního stupně, což však na podstatě právních závěrů nic nemění.

Odvolací soud dále vyslovil přípustnost dovolání pro řešení otázky, na níž své rozhodnutí založil, a to zda podmínka trvání nájmu nebytového prostoru žadatele o převod vlastnictví musí být splněna k okamžiku uzavření dohody o převodu vlastnictví tohoto nebytového prostoru. Na tuto otázku odpověděl Nejvyšší soud kladně, když konstatoval, že nutno důsledně vyjít z ust. § 23 odst. 2, 3 zákona č. 72/1994 Sb., ze kterého vyplývá, že smlouva se uzavírá pouze mezi subjekty, mezi kterými existuje právní vztah nájmu. Dovolací soud doplnil, že stěžovatelka sice v daném případě vyzvala družstvo včas, ovšem poté byla po celou dobu trvání nájmu nečinná, i když si byla vědoma toho, že nájem skončí dne 31. 12. 1995, a žalobu k soudu v dané věci podala teprve tehdy, když naopak bytové družstvo podalo žalobu na vyklizení předmětné garáže.

Z uvedeného je zjevné, že ústavní stížnost spočívá v pouhé polemice stěžovatelky s uvedenými právními závěry obecných soudů. V napadených rozhodnutích se obecné soudy všemi zásadními aspekty zkoumaného případu podrobně zabývaly a dostatečně zdůvodnily své závěry. Námitka stěžovatelky ohledně porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod tak nemůže obstát. Soudní řízení proběhlo postupem odpovídajícím principům zakotveným v hlavě páté Listiny a rozsudek je třeba považovat za výsledek nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy České republiky), jemuž z hlediska ochrany ústavnosti nelze nic vytknout. Stěžovatelka sice zastává v dané věci opačný právní názor, to však kasaci rozsudku Nejvyššího soudu, který je oprávněn sjednocovat judikaturu obecných soudů, resp. rozsudků Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5 neodůvodňuje. Odlišný právní názor nepředstavuje sám o sobě porušení práva na soudní ochranu, stejně jako rozsah práva na spravedlivý proces nelze vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení. Zásady spravedlivého procesu třeba chápat tak, že v souladu s obecným procesním předpisem musí být v řízení před obecným soudem účastníku zejména zaručeno, že jeho věc bude projednána veřejně, v jeho přítomnosti tak, aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Tyto principy nebyly v projednávané věci porušeny a ústavní stížnost tak v zásadě staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecných soudů, která mu však, jak již shora naznačeno, nepřísluší a příslušet nemůže.

Pokud jde o poukaz na čl. 11 Listiny základních práv a svobod, zde postačí pro stručnost odkázat na obdobnou judikaturu Ústavního soudu v restitučních věcech, kdy opakovaně zdůraznil, že uvedený článek chrání vlastnické právo již existující, konstituované a nikoliv pouhý tvrzený nárok na ně.

Jelikož napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení žádných ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky, ať již jí tvrzených, nebo jiných, byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný v souladu s ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 28. listopadu 2002

Prof.JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.

předseda I. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru