Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 2013/19 #1Usnesení ÚS ze dne 25.03.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NSS
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajTomková Milada
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/ukládání daní a poplatků
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na soudní přezk... více
Věcný rejstříkDokazování
daň/daňová povinnost
Správní soudnictví
Daňové řízení
EcliECLI:CZ:US:2020:1.US.2013.19.1
Datum podání19.06.2019
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11 odst.5, čl. 36 odst.1, čl. 36 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

150/2002 Sb., § 52

235/2004 Sb., § 26 odst.3, § 13 odst.2

337/1992 Sb., § 43 odst.1


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 2013/19 ze dne 25. 3. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Tomáše Lichovníka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti obchodní korporace TSR Czech Republic s.r.o., sídlem Sokolovská 192/79, Praha 8 - Karlín, zastoupené JUDr. Jiřím Jarošem, Ph. D., advokátem, sídlem Na Pankráci 449/11, Praha 4 - Nusle, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. března 2019, č. j. 8 Afs 122/2016-100 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. března 2016, č. j. 9 Af 61/2012-168, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatelce nebyl Finančním úřadem pro Prahu 8 (dále jen "správce daně"), jakož i Finančním ředitelstvím pro hl. m. Prahu (dále jen "finanční ředitelství") jakožto odvolacím orgánem částečně uznán odpočet na daň z přidané hodnoty za zdaňovací období březen 2010, konkrétně odpočet ve vztahu k dodávkám měděných a niklových katod od společnosti Tochajda a měděného a mosazného odpadu od společnosti Burestal.

2. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem žalobu proti rozhodnutí finančního ředitelství jako nedůvodnou zamítl. Městský soud se ztotožnil se závěry finančního ředitelství, které nárok na odpočet za dodávky od společnosti Tochajda neuznalo proto, že dodávky považovalo za součást obchodního řetězce stiženého podvodem na dani z přidané hodnoty, kterého se stěžovatelka dle orgánů daňové správy účastnila, a za dodávky od společnosti Burestal proto, že stěžovatelka neprokázala, že právě tato společnost jí skutečně dodala měděný a mosazný odpad.

3. Nejvyšší správní soud pak kasační stížnost stěžovatelky ústavní stížností napadeným rozsudkem jako nedůvodnou zamítl.

II. Argumentace stěžovatelky

4. Stěžovatelka tvrdí, že napadená rozhodnutí, jakož i jim předcházející rozhodnutí orgánů daňové správy o odepření jejího nároku na odpočet daně, jsou nesprávná a nezákonná, přičemž má za to, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení jejích ústavních práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), které garantují právo na soudní ochranu a spravedlivý proces, jakož i porušení čl. 11 Listiny a článku 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, které garantují právo na ochranu vlastnictví.

5. Stěžovatelka podrobně rekapituluje průběh správního řízení před orgány daňové správy. Uvádí, že předmětem sporu je otázka totožnosti subjektu uskutečňujícího zdanitelné plnění v případech dodávek od společnosti Burestal a otázka oprávněnosti odmítnutí nároku na odpočet DPH z důvodu "účasti v případném podvodném jednání" v případech dodávek od společnosti Tochajda.

6. Stěžovatelka rekapituluje závěry soudů a uvádí, proč je považuje za nesprávné. Podle ní městský soud převzal nesprávné závěry orgánů daňové správy a dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním a nesprávným právním závěrům, což nezohlednil ani Nejvyšší správní soud. Stěžovatelka dále tvrdí, že Nejvyšší správní soud "nesprávně posoudil přípustnost dovolání" (sic!). Napadená rozhodnutí nejsou dle stěžovatelky řádně odůvodněná a přezkoumatelná a trpí zřejmým prvkem libovůle. Podle stěžovatelky se soudy odchýlily od ustálené judikatury, aniž by pro takový postup vyložily důvody. Stěžovatelka pak předkládá svou verzi skutkového stavu a na něj navazujících právních závěrů.

7. Stěžovatelka porušení svých ústavních práv spatřuje v tom, že právní závěry soudů jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, nemají v nich podklad a představují zcela zjevnou svévoli soudů. Obecné soudy nesprávně aplikovaly ustanovení relevantních právních předpisů, z nichž vyplývá právo stěžovatelky na uznání daňového odpočtu, a před právem stěžovatelky na odpočet DPH upřednostnily zájem státu na zabezpečení úhrady této daně.

8. Obecné soudy při hodnocení nároku stěžovatelky dle platných právních přepisů zcela odhlédly od reálných společenských vztahů a obchodní praxe v obchodním odvětví a dopustily se přepjatého právního formalismu.

9. Konečně stěžovatelka namítá vadu opomenutého důkazu, a to neprovedení důkazu čestným prohlášením jednatelky společnosti Burestal.

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

11. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

12. Ústavní soud musí zopakovat, že je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně na přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí jej završujícím nebyla porušena ústavní práva účastníka řízení a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

13. Námitky stěžovatelky mají charakter polemiky s výkladem podústavního práva zastávaného správními soudy (resp. orgány daňové správy), resp. polemiky se způsobem hodnocení důkazů a zjišťováním skutkového stavu. Tato polemika je však vedena v rovině práva podústavního a na jejím základě Ústavní soud nemůže podrobit napadená rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu. Tato role Ústavnímu soudu nepřísluší [viz např. nález ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683), nález ze dne 25. 9. 2014 sp. zn. I. ÚS 3216/13 (N 176/74 SbNU 529) nebo usnesení ze dne 15. 3. 2016 sp. zn. I. ÚS 247/16].

14. Ústavní soud konstantně uvádí, že není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v § 12 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní. Při výkonu této pravomoci je i Nejvyšší správní soud povinen interpretovat a aplikovat jednotlivá ustanovení podústavního práva v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. nález sp. zn. II. ÚS 369/01 ze dne 18. 12. 2002 (N 156/28 SbNU 401)], přičemž ingerence Ústavního soudu je namístě tehdy, jestliže by aplikace podústavního práva byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z pravidel zakotvených v hlavě páté Listiny, a tudíž by ji bylo možno kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod [srov. nález sp. zn. III. ÚS 173/02 ze dne 10. 10. 2002 (N 127/28 SbNU 95), nález sp. zn. IV. ÚS 239/03 ze dne 6. 11. 2003 (N 129/31 SbNU 159) a další].

15. Ústavní soud konečně připomíná, že provádění a hodnocení důkazů je v kompetenci obecných soudů, přičemž jejich závěry nepřísluší Ústavnímu soudu, až na specifické výjimky zjevných excesů či omylů, přehodnocovat, nemá-li se situovat do pozice další skutkové instance. Ústavní soud tak může zasáhnout tehdy, pokud z odůvodnění napadených rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. v případě, kdy jsou skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [např. nález sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255) či nález sp. zn. II. ÚS 182/02 ze dne 11. 11. 2003 (N 130/31 SbNU 165)].

16. Ústavní soud však v napadených rozhodnutích žádnou výše uvedenou vadu neshledal. Předně je nutno uvést, že argumentací stěžovatelky se dostatečně zabývaly jak městský soud, tak Nejvyšší správní soud. Z hlediska nároků kladených na odůvodnění nelze soudům ničeho vytknout, soudy se s argumentací stěžovatelky obsáhle vypořádaly, a jejich hodnocení neshledává Ústavní soud jakkoli ústavně problematickým.

17. Pokud jde o argument opomenutého důkazu, ani zde nemůže Ústavní soud stěžovatelce přisvědčit. Nejvyšší správní soud se s námitkou neprovedení důkazu čestným prohlášením jednatelky společnosti Burestal podrobně vypořádává (bod 100 - 109), přičemž uzavírá, že městský soud nebyl povinen důkaz provést. O opomenutý důkaz ve smyslu konstantní judikatury Ústavního soudu [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 413/02 ze dne 8. 1. 2003 (N 4/29 SbNU 25)] proto v nyní posuzovaném případě nejde, neboť bylo ze strany soudů dostatečně zdůvodněno, proč důkaz proveden nebyl. V tomto ohledu tedy Ústavní soud porušení práva na spravedlivý proces neshledal.

18. Ústavní soud uzavírá, že po zhodnocení argumentace obsažené v ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí, nemůže přisvědčit stěžovatelce, že by napadená rozhodnutí porušila její ústavně zaručená práva.

19. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. března 2020

Vladimír Sládeček v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru