Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 2013/11 #1Usnesení ÚS ze dne 02.11.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Brno
SOUD - VS Olomouc
SOUD - NS
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu /sprave... více
Věcný rejstříkDokazování
důkaz/volné hodnocení
In dubio pro reo
trestný čin/ublížení na zdraví
EcliECLI:CZ:US:2011:1.US.2013.11.1
Datum podání08.07.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 235 odst.1

141/1961 Sb., § 2 odst.2, § 2 odst.5, § 2 odst.6

40/2009 Sb., § 145, § 358 odst.1


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 2013/11 ze dne 2. 11. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele J. V., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Šrámkem, advokátem se sídlem Riegrova 6, Olomouc, proti rozsudku Krajského soud v Brně ze dne 30. 9. 2010, č. j. 40 T 10/2010-637, ve výroku o vině, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 12. 2010, č. j. 3 To 118/2010-754, ve výroku o trestu, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2011, sp. zn. 6 Tdo 400/2011, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní soud zjistil ze soudního spisu následující.

Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 30. 9. 2010, sp. zn. 40 T 10/2010, byl stěžovatel uznán vinným [v bodě 1)] zločinem těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1, 2 písm. g), odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen "tr. zákoník") a přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, a [v bodě 2)] trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zák."), kterých se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že

"1) v přesně nezjištěnou dobu od 30. 8. 2009 do 2. 9. 2009 u Hlavního nádraží ČD v P., v odbavovací hale, jejím okolí a jinde, fyzicky napadl poškozenou V. Š. a to tak, že ji opakovaně kopal a bil pěstmi po celém těle, zejména však do mozkové části hlavy, škrtil ji, udeřil ji nezjištěným předmětem do levé ruky, čímž jí způsobil mnohočetné krevní výrony, zhmoždění a oděrky po celém těle a dále prokrvácení měkkých pokrývek lebních v čelní, temenní a zvláště temenně týlní krajině, plošný výron pod tvrdou plenu mozkovou v oblasti vyklenutí levé mozkové polokoule, pravého týlního laloku mozku a také na spodních plochách obou čelních laloků, těžký otok mozku s vyznačením otlakových kuželů, tříštivou zlomeninu dolní části levé pažní kosti se vzájemným posunem úlomků a zlomeninu horní části levé kosti loketní, když v důsledku uvedených zranění poškozená dne 13. 9. 2009 zemřela, přičemž bezprostřední příčinou smrti byl otok mozku při krvácení pod tvrdou plenu mozkovou, a obviněný si s ohledem na charakter útoku na poškozenou musel být vědom toho, že jeho jednání bezprostředně směřuje ke způsobení těžké újmy na zdraví, a uvedeného jednání se dopustil i přesto, že byl již rozsudkem Okresního soudu v Prostějově sp. zn. 3 T 59/2003, ze dne 10. 2. 2004 odsouzen pro trestný čin ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 trestního zákona, ve znění zákona č. 140/1961 Sb., k trestu odnětí svobody v trvání 2,5 roku se zařazením pro výkon trestu do věznice s ostrahou, který vykonal dne 9. 11. 2006,

2) v přesně nezjištěnou dobu, od dubna 2009 do 13. 9. 2009, na k.ú. města P. a jinde, poškozenou V. Š., bitím a pod pohrůžkou bití opakovaně nutil k tomu, aby žebrala od lidí peníze a tyto mu vydala, přičemž dlouhodobým opakovaným bitím pěstmi a kopáním do celého těla a zejména do hlavy u ní vyvolal další strach a obavy o život a zdraví, takže jeho ponižující příkazy nadále plnila.".

Za tuto trestnou činnost byl stěžovatel podle § 145 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtrnácti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 99 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku bylo stěžovateli uloženo ochranné protialkoholní léčení v ústavní formě. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byl stěžovatel zavázán k povinnosti zaplatit poškozené České průmyslové a zdravotní pojišťovně škodu ve výši 3.496,- Kč.

Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 13. 12. 2010, sp. zn. 3 To 118/2010, podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. stěžovatele za zločin těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1, 2 písm. g), odst. 3 tr. zákoníku, přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku a trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák. - ohledně nichž zůstal výrok o vině v napadeném rozsudku nezměněn - jakož i za sbíhající se přečin úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 14. 9. 2010, sp. zn. 2 T 106/2010, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 7 To 519/2010, odsoudil podle § 145 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtrnácti let a šesti měsíců, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 43 odst. 2 věta druhá tr. zákoníku současně zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 14. 9. 2010, sp. zn. 2 T 106/2010, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 7 To 519/2010, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Jinak zůstal napadený rozsudek nalézacího soudu nezměněn.

Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele dle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiného než zákonného důvodu uvedeného v § 265b) tr. ř.

II.

Stěžovatel ústavní stížností navrhuje zrušit rozhodnutí obecných soudů (citovaná v záhlaví tohoto usnesení) s tím, že jimi bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces (dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod).

Stěžovatel v podstatě namítá, že obecné soudy nedodržely zásadu volného hodnocení důkazů a zásadu "v pochybnostech pro obžalovaného" a nesprávně vyhodnotily lživé a nevěrohodné svědecké výpovědi; naopak v celém průběhu řízení odmítaly provést důkazy, které navrhovala obhajoba. Obecné soudy se ztotožnily s argumentací obžaloby, což "vyvstává zejména při komentování zcela zjevných rozporů týkajících se příčin zranění, které mělo za následek smrt, tak i času vzniku zranění a stanovení odpovědnosti za vznik zranění"; v tomto směru nemohla ani znalkyně uvést žádný přesvědčivý argument, který by stěžovatele bez pochybností usvědčil. Nejvyšší soud se dle stěžovatele argumentací uvedenou v dovolání nezabýval. V ostatním stěžovatel odkázal na znění svého dovolání.

III.

Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.

Ústavní soud v prvé řadě dovozuje, že ústavní stížnost je koncipována v naprosté většině toliko zcela obecně.

Stěžovatel (kupříkladu) namítá nedodržení zásad volného hodnocení důkazů, aniž by však konkrétněji uvedl, v čem byla tato zásada porušena. Totéž platí ohledně pouhého tvrzení (tedy bez argumentace) o nesprávném hodnocení důkazů ze strany soudů. Stěžovatel tvrdí, že soudy uvěřily lživé a nevěrohodné svědecké výpovědi, aniž by vůbec uvedl, o jakou svědeckou výpověď se jedná, tím méně pak argumentuje, proč by mělo jít o výpověď nevěrohodnou a lživou. Rovněž tvrdí, že soudy odmítly provést důkazy navržené obhajobou, aniž by však současně konkretizoval, které důkazní návrhy měla obhajoba předložit a které z nich soudy odmítly provést.

Ústavní soud ve své judikatuře již mnohokrát konstatoval, že není superrevizní instancí, jejímž úkolem by bylo perfektcionalisticky a detailně cizelovat celý spis a hledat v něm každou možnou stopu té které stěžovatelem předložené nedostatečně určité námitky. Ostatně, to by odporovalo i principu povinného advokátního zastoupení stěžovatele v řízení o ústavní stížnosti (srov. § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu č. 182/1993 Sb.).

Za další, nelze přehlédnout, že ústavní stížnost neobsahuje žádnou argumentaci; například namítá "nesprávné" vyhodnocení důkazů apod. To pak graduje tím, že stěžovatel bez dalšího odkazuje na "znění dovolání"; dovolací soud však není omezen toliko na ochranu ústavnosti, což logicky může vytvořit širší prostor přezkumu před dovolacím soudem než před Ústavním soudem. To pak obecně determinuje i obsah podávaných dovolání, jejichž námitky se nemusí omezovat na tvrzené porušení základních práv a svobod, byť i jejich ochrana je povinností všech soudů podle čl. 4 Ústavy. Ústavní stížnost tím opomíjí, že Ústavní soud není a ani být nemůže další instancí v rámci obecného soudnictví; Ústavní soud je - v souladu s čl. 83 Ústavy - orgánem ochrany toliko ústavnosti, nikoli zákonnosti běžné.

Již z uvedených důvodů, tedy pro svou obecnost a pro nedostatek argumentace ústavně právní, je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.

IV.

Nad rámec uvedených důvodů je namístě dodat následující.

Stěžovatel směřuje své námitky do skutkové roviny dané věci.

Tu Ústavní soud - jak již uvedl - konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad jejich rozhodovací činností. K takovému dozoru či kontrole je oprávněn pouze tehdy, jestliže obecné soudy svými rozhodnutími porušily ústavně zaručená základní práva či svobody fyzické nebo právnické osoby (srov. čl. 87 odst. 1 písm. d/ Ústavy, § 72 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).

Co do skutkové roviny (trestního) řízení, platí jako obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů; soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu. Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) odpovídá požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně (logicky) odůvodněny.

V mezích takto limitovaného přezkumu skutkové roviny věci Ústavní soud v postupu obecných soudů porušení ústavních práv či svobod stěžovatele neshledal.

Z hlediska ústavněprávního je třeba uvést, že obecné soudy - co do závěru o spáchání shora uvedených trestných činů stěžovatelem - opřely svá rozhodnutí o adekvátní důkazy, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí ve smyslu § 2 odst. 5 trestního řádu. Úvahy, jimiž se řídily při jejich hodnocení, vyložily dostatečně zevrubně, tedy i v podobě, jež poskytuje potřebný podklad pro kontrolu správnosti na nich založených skutkových závěrů. Jejich reflexí dospěly k přiléhavému úsudku o spáchání předmětných skutků stěžovatelem, prostého zjevného faktického omylu či excesu logického. Současně se uspokojivě vypořádaly s námitkami předkládanými obhajobou v rámci celého trestního řízení a s jejími návrhy na doplnění dokazování. I kdyby však byly napadené skutkové závěry z hlediska jejich správnosti kritizovatelné, ústavněprávní reflex má jen extrémní vybočení ze zákonného rámce provádění a hodnocení důkazů. To však v dané věci zjištěno nebylo.

Za tohoto stavu nelze soudům - i pokud jde o právní posouzení věci (resp. jejích jednotlivých částí) - nic podstatného vytknout. Jejich rozhodnutí postrádají prvky svévole a mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, jež z něho soudy vyvodily, nelze spatřovat ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu.

V.

V konkrétnostech lze ještě dodat následující.

Stěžovatel namítl, že soudy uvěřily "zjevně lživé a nevěrohodné svědecké výpovědi". Tím měl - snad - na mysli svědeckou výpověď L. B., kterou především v dovolání rozporoval. Obecné soudy však dostatečně vysvětlily, že z její výpovědi vycházely jen v těch částech, jež jsou zřejmé a potvrzované některými z dalších důkazů v této věci provedených (srov. např. str. 8 napadeného rozsudku odvolacího soudu či str. 15, 16 napadeného rozsudku nalézacího soudu).

Stěžovatel dále brojil proti údajnému porušení zásady "v pochybnostech ve prospěch obviněného". Princip in dubio pro reo však znamená, že zůstanou-li po pečlivém provedení a zhodnocení všech reálně dostupných důkazů důvodné pochybnosti o vině obviněného, je nutno rozhodnout v jeho prospěch. V nyní posuzované věci však důvodné pochybnosti o vině stěžovatele nezůstaly, takže poukaz stěžovatele na tento princip případný není.

Stěžovatel rovněž namítl, že nebylo vyhověno jeho důkazním návrhům. Tu však opomíjí, že obecné soudy nevyhovění těmto důkazním návrhům racionálně obhajitelně odůvodnily (srov. např. str. 7 dole napadeného rozsudku odvolacího soudu). Jde o odůvodnění, které je dostatečně přesvědčivé.

Stěžovatel konečně - toliko neurčitě - namítá "zcela zjevné rozpory týkající se příčin zranění, které mělo za následek smrt, tak i čas vzniku zranění a stanovení odpovědnosti za vznik zranění". Tu však postačí (pro stručnost) poukázat například na příslušnou pasáž napadeného usnesení dovolacího soudu (předposlední strana), který přesvědčivě argumentoval takto: "příčinou následku je každý jev, bez kterého by jiný jev nenastal, resp. nenastal způsobem, jaký nastal. Příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí další skutečnost, jež spolupůsobí při vzniku následku, avšak jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nedošlo. V kontextu těchto obecných zásad je evidentní, že základní a rozhodující příčinou smrtelného následku bylo opakované intenzivní a brutální fyzické násilí ze strany obviněného směřující proti mozkové části hlavy poškozené, když samotná zvýšená krvácivost nebo dokonce počínající cirhóza jater by obviněné zajisté otok mozku při krvácení pod tvrdou plenu mozkovou nepřivodily. Násilné jednání obviněného bylo takového charakteru, že nepochybně bylo způsobilé přivodit smrtelné zranění i u zcela zdravého člověka. Obviněný přitom věděl o nadměrném požívání alkoholických nápojů obviněnou a měl a mohl vědět též o tom, že takováto skutečnost se může negativně projevit na jejím zdravotním stavu. Proto i v případě, že by skutečně vedle jednání obviněného byl další vedlejší příčinou smrtelného následku zdravotní stav obviněné požíváním alkoholu způsobený, byl by takovýto průběh příčinné souvislosti pokryt nedbalostním zaviněním na straně dovolatele. Ke způsobení smrti jako okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby ve smyslu § 145 odst. 3 tr. zákoníku se přitom vyžaduje právě zavinění z nedbalosti s ohledem na ustanovení § 17 písm. a) tr. zákoníku.".

VI.

Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatele napadenými rozhodnutími zjevně porušeny nebyly.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. listopadu 2011

Ivana Janů, v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru