Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 2011/11 #1Usnesení ÚS ze dne 24.08.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Beroun
SOUD - KS Praha
SOUD - NS
Soudce zpravodajDuchoň František
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkObnova řízení
EcliECLI:CZ:US:2011:1.US.2011.11.1
Datum podání08.07.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 228 odst.1, § 233 odst.1, § 235e odst.1, § 43 odst.2, § 229, § 235 odst.1


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 2011/11 ze dne 24. 8. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele B. V., zastoupeného JUDr. Ladislavem Koženým, advokátem se sídlem Kolín IV., Sladkovského 13, proti usnesení Okresního soudu v Berouně ze dne 10. 6. 2009, čj. 5 C 134/2002 - 54, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. 1. 2010, čj. 24 Co 542/2009 - 94, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 5. 2011, čj. 28 Cdo 3572/2010 - 160, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví uvedených usnesení obecných soudů, vydaných v řízení o jeho návrhu na obnovu řízení, původně vedeného u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 9 C 657/1993, ve kterém neuspěl. Podle názoru stěžovatele všechny tři soudy, jako orgány veřejné moci, porušily jeho základní práva, a to podle čl. 4 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy ČR.

Z obsahu předložených listin Ústavní soud zjistil, že usnesením Okresního soudu v Berouně ze dne 10. 6. 2009, čj. 5 C 134/2002 - 54, byl zamítnut návrh stěžovatele na obnovu řízení, původně vedeného u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 9 C 657/1993. Okresní soud poukázal na ustanovení § 228 odst. 1, § 233 odst. 1 a § 235e odst. 1 OSŘ, upravující podmínky pro obnovu řízení a dospěl k závěru, že návrh byl stěžovatelem podán po uplynutí jak lhůty subjektivní, tak i objektivní. Usnesení, proti kterému jeho návrh směřuje, nabylo právní moci dne 6. 3. 1998. I když ze spisu nebylo zjištěno, kdy bylo stěžovateli doručeno, lhůta k podání návrhu na obnovu řízení uplynula nejpozději uplynutím lhůty 3 měsíců od právní moci rozhodnutí, tj. dnem 6. 6. 1998. Objektivní tříletá lhůta pak uplynula dne 6. března 2001. Soud se zabýval i otázkou, zda bylo rozhodnutí Okresního soudu v Kolíně o zastavení řízení, proti kterému návrh směřuje, rozhodnutím ve věci samé. Jednalo se totiž o usnesení o zastavení řízení z důvodů § 43 odst. 2 OSŘ, takže šlo o rozhodnutí procesní povahy, nikoliv rozhodnutí o meritu věci.

K odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze usnesení okresního soudu potvrdil. Shodně konstatoval, že rozhodnutí o zastavení řízení není rozhodnutím ve věci samé, i když se jedná o rozhodnutí, kterým se řízení končí. Pro žalobu na obnovu řízení je typické, že může směřovat jen proti pravomocnému rozhodnutí, kterým bylo řízení skončeno a kterým bylo současně rozhodnuto ve věci samé. Zákonný požadavek přípustnosti obnovy řízení podle § 228 odst. 1 OSŘ tedy nebyl ve věci naplněn.

Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl pro nepřípustnost. Poukázal na to, že ustanovení § 229 OSŘ podmiňuje přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, tím, že musí jít o rozhodnutí ve věci samé (viz usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 3065/2000). Rozhodnutí o povolení obnovy řízení je rozhodnutím výlučně procesní povahy, které je způsobilé založit účastníkovi jen právo procesní, totiž nové projednání věci podle § 235 odst. 1 OSŘ. Rozhodnutí o povolení obnovy řízení tedy neřeší věc samu, ale procesní otázku, zda věc sama bude v případném obnoveném řízení projednána znovu (viz usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 774/1997).

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Její podstata spočívá v polemice stěžovatele s právními závěry obecných soudů, a to ve shodném smyslu a rozsahu, jak své námitky uplatnil již v řízení před těmito soudy. Stěžovatel tak staví Ústavní soud do postavení další přezkumné instance v řízení před obecnými soudy. Toto postavení však Ústavnímu soudu nepřísluší (čl. 83 Ústavy ČR).

Posláním Ústavního soudu je tedy především zkoumat, zda napadeným rozhodnutím soudu nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních předpisech. Po přezkoumání ústavností předmětného řízení Ústavní soud zjistil, že obecné soudy se v dané věci nedopustily žádného pochybení. Důkladně se zabývaly otázkou, zda jsou v dané věci splněny podmínky pro obnovu řízení a stěžovateli podrobně vyložily, proč splněny nejsou. Zejména pak Nejvyšší soud jasně a srozumitelně vysvětlil procesní charakter celé věci. Ze strany obecných soudů tedy nedošlo k porušení žádných základních práv stěžovatele a v podrobnostech nelze než odkázat na odůvodnění stěžovatelem kritizovaných rozhodnutí. Ústavní soud tak neshledal nic, co by věc posouvalo do ústavněprávní roviny.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl I. senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. srpna 2011

Ivana Janů, v. r.

předsedkyně I. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru