Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 2003/10 #1Usnesení ÚS ze dne 06.12.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS České Budějovice
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu ... více
Věcný rejstříkodůvodnění
řízení/zastavení
Náklady řízení
legitimace/aktivní
EcliECLI:CZ:US:2010:1.US.2003.10.1
Datum podání12.07.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 11 odst.1, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 150, § 146 odst.2, § 157 odst.2, § 96


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 2003/10 ze dne 6. 12. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatelky L. B., zastoupené JUDr. Jiřím Pánkem, advokátem, se sídlem v Českých Budějovicích, Riegrova 2668/6c, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích, č. j. 7 Co 844/2010-127 ze dne 22. 4. 2010, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedeného rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích. Opírá ji zejména o následující důvody:

Usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 7 Co 844/2010-127 ze dne 22. 4. 2010 bylo usnesení Okresního soudu v Krumlově ze dne 17. 2. 2010, č. j. 15 EC 82/2009-120, ve výroku II změněno tak, že žalovaná (stěžovatelka) je povinna zaplatit žalobkyni (v řízení o ústavní stížnosti vedlejšímu účastníkovi - dále také "vedlejší účastník") na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 7.200,- Kč; dále byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 800,- Kč. V citovaném rozhodnutí rozhodl okresní soud tak, že řízení se zastavuje (výrok I) a že stěžovatelka je povinna zaplatit žalobkyni na nákladech řízení částku 2.662,- Kč.

Stěžovatelka má za to, že změnou provedenou městským soudem došlo k porušení jejich ústavně zaručených práv, a to práva na spravedlivý proces, garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a vlastnického práva, garantovaného čl. 11 odst. 1 Listiny.

Stěžovatelka k věci samé v podrobnostech uvádí, že již v řízení před obecnými soudy zastávala stanovisko, že vedlejší účastník nebyl aktivně legitimován. To zejména proto, že původní věřitel J. B., jenž pohledávku posléze postoupil vedlejšímu účastníkovi, stěžovatelku o postoupení pohledávky bez zbytečného odkladu neinformoval.

Stěžovatelka dále již v řízení před obecnými soudy zpochybňovala aktivní legitimaci vedlejšího účastníka samotným obsahem předmětné smlouvy o postoupení pohledávky k soudnímu vymáhání ze dne 23. 2. 2009; má za to, že tato smlouva je neplatná buď pro neurčitost (§ 37 odst. 1 OZ), event, pro rozpor se zákonem či pro jeho obcházení anebo pro rozpor s dobrými mravy podle ust. § 39 OZ. K tomu dodává, že věřitel J. B. svoje pohledávky postupuje často, vždy některé ze společností zastoupených advokátkou JUDr. L. B. (stejně jako v tomuto případě). Tyto společnosti pak žalují každou pohledávku samostatně, dokonce samostatně žalují i příslušenství k těmto pohledávkám. Tento postup vede k neúměrnému zvyšování nákladů řízení. V tomto směru stěžovatelka tvrdí, že vedlejší účastník při vymáhání pohledávky nezachoval potřebnou míru pečlivosti, jeho postup je v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení a ve svém důsledku překračuje hranici, kdy je možno hovořit o souladu s dobrými mravy. Důvodnost tohoto názoru prý vyplývá z judikatury Ústavního soudu, zejména z usnesení IV. ÚS 742/05 ze dne 12. 12. 2005 a IV. ÚS 520/06 ze dne 9. 10. 2006 (pozn.: pokud stěžovatelka v této souvislosti odkazuje v ústavní stížnosti také na usnesení IV. 724/05, pak se jedná o zjevnou chybu v psaní). Vzhledem k těmto skutečnostem má stěžovatelka za to, že by obecné soudy neměly vedlejšímu účastníkovi přiznávat náhradu nákladů řízení, a to i pro případ, že by byl v tomto soudním řízení aktivně legitimován.

Ze shora uvedených důvodů stěžovatelka v řízení před soudem prvního stupně nesouhlasila ani se zpětvzetím žaloby a se zastavením řízení spojeným s přiznáním náhrady nákladů řízení vedlejšímu účastníkovi. Přesto tento soud řízení zastavil, a to vzhledem k zaplacení částky 2.650,- Kč původnímu věřiteli J. B., prostřednictvím platby poštovní poukázkou. Stěžovatelka má za to, že zaplacení této částky uvedeného dne realizoval buď sám původní věřitel J. B. nebo vedlejší účastník zcela účelově, neboť je zřejmé, že tímto způsobem dosáhl na nákladech řízení daleko vyšší částky. I přes tuto skutečnost však stěžovatelka dále nepodnikala žádné procesní úkony proti zastavení řízení, neboť daná situace byla pro ni psychicky i finančně vyčerpávající.

V této souvislosti stojí - podle stěžovatelky - za pozornost i to, že přestože v minulosti dobrovolně splnila svoji povinnost k úhradě nákladů řízení ve vyměřené výši, podala jmenovaná právní zástupkyně JUDr. L. B. u Okresního soudu v Českém Krumlově vůči ní návrhy na nařízení exekuce s ustanovením různých exekutorů, s cílem profitovat na nákladech řízení na úkor stěžovatelky. V této věci již rozhodoval i Ústavní soud na základě ústavní stížnosti stěžovatelky nálezem sp. zn. I. ÚS 2930/09 ze dne 21. 1. 2010.

Stěžovatelka dodala - jak vyplývá z odůvodnění citovaného usnesení soudu prvního stupně (č. j. 15 EC 82/2009-120) - že tento soud shledal, že vedlejší účastník porušil zásadu hospodárnosti, podle které by měl uplatnit nároky ve všech věcech ze stejného základu jednou žalobou. V tomto rozhodnutí soud prvního stupně správně aplikoval i judikaturu Ústavního soudu ČR (nález IV. ÚS 742/05 a nález IV. ÚS 520/06 z 9. 10. 2006 - zjevně jde o usnesení IV. ÚS 742/05 ze dne 12. 12. 2005 a IV. ÚS 520/06 ze dne 9. 10. 2006, poznamenal Ústavní soud). Odvolací soud však tento názor soudu prvního stupně nesdílel, neboť podle jeho mínění bylo procesním právem vedlejšího účastníka uplatnit každou z pohledávek samostatné a neshledal že by v daném případě bylo namístě odměnu vedlejšího účastníka v řízení krátit způsobem, jak to učinil soud prvního stupně.

Stěžovatelka je přesvědčena, že odvolací soud v daném případě postupoval nesprávně, takže napadené usnesení o povinnosti stěžovatelky zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 7.200,- Kč a dále na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 800,- Kč, není v souladu se zákonem. Napadené rozhodnutí prý naopak svědčí o libovůli v rozhodování a je v rozporu se zákonem a s ústavním pořádkem ČR.

II.

Ústavní soud si vyžádal spis vedený Okresním soudem v Českém Krumlově pod sp. zn. 15 EC 82/2009. Zjistil, že jmenovaný soud svým usnesením z 17. 2. 2010, č. j. 15 EC 82/2009-120, zastavil řízení, v němž se vedlejší účastník PLAT-ROZ, s. r. o., domáhal proti stěžovatelce zaplacení částky 2.650,- Kč. Výrokem II stanovil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 2.662,40 Kč na náhradě nákladů řízení. Žaloba byla odůvodněná tím, že stěžovatelka nezaplatila za dodávku zboží. Původním věřitelem byl J. B., který pohledávku postoupil vedlejšímu účastníkovi k soudnímu vymáhání. Podáním došlým soudu 15. 1. 2010 vzal vedlejší účastník žalobu zpět a navrhl zastavit řízení s odůvodněním, že stěžovatelka celou žalovanou částku 2.650,- Kč dne 13. 1. 2010 dobrovolně zaplatila (srov. č.l. 96 - 98). Vedlejší účastník konečně navrhl, aby byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit náklady řízení podle § 146 odst. 2 věta druhá o. s. ř.

V citovaném usnesení okresního soudu se dále uvádí, že stěžovatelka se zpětvzetím podle § 96 odst. 3 nesouhlasila (srov. č.l. 107). Nesouhlas odůvodnila tím, že vedlejší účastník není ve sporu aktivně legitimován, neboť smlouva o postoupení pohledávky, kterou vedlejší účastník s původním věřitelem uzavřel, je neplatná. Vedlejšímu účastníkovi by také nemělo být přiznáno právo na náhradu nákladů řízení, neboť uplatňuje před soudem pohledávky, které jsou podávány jednotlivě, ačkoliv by mohly být podávány jednotnou žalobou; to je proti zásadě hospodárnosti řízení. V tomto směru se prý vyjádřil i Ustavní soud ve svém usnesení IV. ÚS 742/05 ze dne 12. 12. 2005 a IV. ÚS 520/06 ze dne 9. 10. 2006.

Okresní soud důvod nesouhlasu se zpětvzetím (žaloby) neshledal, neboť "žalovaná částka byla podle něho stěžovatelkou zaplacena a odpadl tak předmět sporu". Za tohoto stavu nelze již o předmětu řízení rozhodnout - uložit povinnost zaplatit ani žalobu zamítnout. Proto soud postupoval podle § 96 odst. 1, 2 o. s. ř. a řízení zastavil.

K rozhodnutí o nákladech řízení okresní soud na závěr odůvodnění uvedl: "Z rozhodovací činnosti soudu je známo, že žalobkyně vede u Okresního soudu Český Krumlov proti žalované, kromě projednávané věci, též řízení ve věcech sp. zn. 15 EC 81/2009, 15 EC 109/2009 a 15 EC 629/2009 ve kterých uplatňuje nárok z pohledávek uzavřených s věřitelem J. B. Pro tento stav lze použít nález Ústavního soudu IV. ÚS 742/05 a IV. US 520/06 z 9.10.2006, který sice ústavní stížnost odmítl, shledal však správným následující postup. Žalobkyně porušila zásadu hospodárnosti, podle které by měla uplatnit nároky ve věcech shora uvedených spisových značek vedených zdejším soudem ze stejného skutkového základu jednou žalobou, kterou by se domáhala celkem 10.180,- Kč. Pokud žalobkyně podala celkem čtyři žaloby se shodným skutkovým základem, snížil soud výši nákladů řízení na které má nárok v tomto řízení podle § 146 odst. 2 věta druhá o.s.ř. použitím § 150 o.s.ř. (...) Žalobci by (...) náleželo právo na náhradu nákladů řízení 10.240,- Kč. Pokud v projednávané věci žalobkyně uplatňuje nárok na 2.650,- Kč, jde o částku představující 26% na 10.180,- Kč a právě podíl 26% na celkové částce nákladů řízení, tj. 2.662,40 Kč žalobkyni náleží."

K odvolání vedlejšího účastníka (srov. č.l. 124) proti citovanému výroku II rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 22. dubna 2010, č. j. 7 Co 844/ 2010-127, následovně.

"Usnesení soudu prvního stupně se ve výroku v odstavci II. mění takto: [...] Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 7.200,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. L. B., advokátky v Brně. [...] Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 800,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. L. B., advokátky v Brně."

Krajský soud konstatoval, že soud prvního stupně při rozhodování o nákladech řízení použil ust. § 150 o. s. ř. Důvody zvláštního zřetele hodné ve smyslu tohoto ustanovení spatřoval soud prvního stupně v tom, že vedlejší účastník podal několik samostatných žalob proti stěžovatelce, ačkoli mohl podat jednu žalobu s vyčíslením celkové částky, která je žalobou uplatňována. Odvolací soud však nesdílel názor okresního soudu, že by měl být vedlejší účastník k takovému postupu nucen. Podle odvolacího soudu zde existují čtyři samostatné nároky ze čtyř samostatných smluv o postoupení pohledávek, uzavřených s věřitelem J. B. Odvolací soud tedy neshledal, že by se měl vedlejší účastník v uplatnění svých práv omezovat způsobem, jak to dovozuje soud prvního stupně. Není ani patrno, za jaké období - podle soudu prvního stupně - by měly být jednotlivé pohledávky sčítány. Jak vyplývá z jednotlivých spisových značek, bylo každé řízení zahájeno v jiném období a šlo o čtyři samostatné pohledávky. Za této situace dospěl odvolací soud k závěru, že je procesním právem vedlejšího účastníka uplatnit každou z pohledávek samostatně; v případě, že by byl prvostupňový soud shledal důvod ke spojení řízení, měl postupovat podle ustanovení § 112 o. s. ř. Ke spojení věcí však nedošlo a z rozhodnutí soudu prvního stupně není ani patrno, že by šlo o věci, které spolu skutkově souvisí. Odvolací soud - za této situace -neshledal, že by bylo namístě odměnu vedlejšího účastníka v řízení krátit způsobem, jak to učinil soud prvního stupně.

III.

Ústavní soud dopěl k následujícím závěrům.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není totiž součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k jejich přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. k posouzení otázky, zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly porušeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

Zde platí - ve smyslu výše řečeného - že ústavněprávní kontext se nemůže projevit jinak, než poměřením, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je v konkrétním případě předvídatelný a rozumný, koresponduje-li ustáleným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, či nepředstavuje-li výklad extrémní, resp. excesivní. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (§ 157 odst. 2 o. s. ř.).

Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že se ve své rozhodovací praxi k otázce náhrady nákladů řízení staví rezervovaně. Spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující závěr o porušení základních práv a svobod účastníka řízení [srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02 z 5. 8. 2002, (Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 27, str. 307) a usnesení sp. zn. III. ÚS 255/05 ze dne 13. 10. 2005 - nepublikované usnesení, dostupné na http://nalus.usoud.cz].

V nálezu sp. zn. III. ÚS 1817/07 ze dne 30. 4. 2008 (Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 49, str. 177 a násl.) však Ústavní soud zdůraznil, že z hlediska kritérií spravedlivého procesu otázka náhrady nákladů řízení může nabýt ústavněprávní dimenze, pokud v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení obecně závazného předpisu ze strany obecného soudu je obsažen prvek libovůle, svévole nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti. Podle právního názoru vysloveného v nálezu sp. zn. I. ÚS 1531/07 ze dne 12. 11. 2007 (Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 47, str. 461) otázka náhrady nákladů dosahuje ústavněprávní dimenze zejména tehdy, jestliže postup soudu vybočuje z pravidel upravujících toto řízení v důsledku závažného pochybení soudu. To pak platí i tehdy, stane-li se tak z důvodu nedostatečného seznámení se s obsahem příslušného spisového materiálu (nález sp. zn. III. ÚS 290/06 ze dne 28. 6. 2007. Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 45, str. 459); proto ani výrok založený na věcně nesprávných argumentech nemůže požadavkům spravedlivého procesu dostát.

Jinak řečeno, ač jde o rozhodování o nákladech řízení, považuje Ústavní soud - přes svoji deklarovanou zdrženlivost k této otázce - za nutné vyslovit, že právě taková rozhodnutí mají potenciál, jde-li o vadnost kvalifikovanou (viz výše), svým významem zasáhnout do sféry práva účastníka na efektivní soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. i do práva vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny.

Podle přesvědčení Ústavního soudu se však o takovou situaci v této konkrétní souzené věci nejedná.

Krajský soud totiž - změniv rozhodnutí prvostupňového soudu - své právní závěry akceptovatelným způsobem odůvodnil. Ve svém rozhodnutí - byť implicitně - vyzdvihl některé odlišné znaky, které vykazuje na rozdíl od citovaného případu, jímž se Ústavní soud zabýval pod sp. zn. IV. ÚS 520/06; tam se totiž jednalo o pohledávky, které si byly zejména časově, ale také věcně (svoji materiální povahou) blízké. Pokud nyní krajský soud dospěl k závěru, že tato diference (spolu s dalšími v jeho usnesení zmíněnými aspekty) činí právě projednávaný případ odlišným od výše uvedené věci, kterou se zabýval čtvrtý senát Ústavního soudu, nelze na tom spatřovat nic protiústavního Pokud pak stěžovatelka odkazuje i na usnesení sp. zn. IV. ÚS 742/05, pak toto rozhodnutí dopadá na věc stěžovatelky jen potud, že i tam byla mj. posuzována možnost aplikace § 150 o. s. ř.; jinak jsou si však obě věci vzdáleny.

Pro úplnost Ústavní soud připomíná, že se v dané věci mohl zabývat - vzhledem k procesnímu postupu stěžovatelky před obecnými soudy - toliko otázkou ústavnosti rozhodnutí krajského soudu o nákladech řízení, nikoli otázkami jinými.

Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva a svobody, jichž se stěžovatelka dovolává, napadeným rozhodnutím zjevně porušeny nebyly.

Proto Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. prosince 2010

Vojen Güttler, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru