Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 2002/15 #1Usnesení ÚS ze dne 15.12.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Ostrava
SOUD - VS Olomouc
SOUD - NS
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - KSZ Ostrava
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - VSZ Olomouc
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - NSZ
Soudce zpravodajUhlíř David
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
odůvodnění
interpretace
trestný čin/spolupachatelství/účastenství
EcliECLI:CZ:US:2015:1.US.2002.15.1
Datum podání07.07.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 265b, § 125, § 2 odst.5, § 2 odst.6


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 2002/15 ze dne 15. 12. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky S. H., zastoupené JUDr. Tomášem Štípkem, advokátem se sídlem v Ostravě, Stodolní 741/15, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. července 2014, č. j. 54 T 2/2014-2177, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. října 2014, č. j. 1 To 76/2014-2310, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2015, č. j. 11 Tdo 284/2015-54, za účasti Krajského soudu v Ostravě, Vrchního soudu v Olomouci a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení a Krajského státního zastupitelství v Ostravě, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Nejvyššího státního zastupitelství jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňuje podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.

2. Z připojených rozhodnutí vyplývá, že rozsudkem Krajského soudu Ostravě ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 54 T 2/2014, byla stěžovatelka (spolu se svým manželem spoluobviněným K. H.) uznána vinnou ze spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle ustanovení § 283 odst. 1, odst. 3 písm. b) a c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), za což byla podle § 283 odst. 3 trestního zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byla zařazena do věznice s ostrahou, a byl jí (i spoluobviněnému) uložen trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty.

3. K odvolání obou obviněných i státního zástupce byl rozsudek soudu prvého stupně rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 1 To 76/2014, částečně zrušen ve výroku o trestu propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty a stěžovatelce byl při nezměněném výroku o vině a trestu odnětí svobody uložen trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, který byl přesněji rozložen mezi oba obviněné. Soud jim dále uložil trest zabrání věci.

4. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2015, sp. zn. 11 Tdo 284/2015, podle § 265i odst. 1 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád") bylo dovolání stěžovatelky odmítnuto.

5. Stěžovatelka má za to, že napadenými rozhodnutími obecných soudů byla porušena její základní práva a svobody zaručená dle čl. 8 odst. 1, odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatelka polemizuje se skutkovými zjištěními obecných soudů předně v otázce svého zapojení do trestné činnosti páchané jejím manželem - spoluobviněným K. H. Tvrdí, že plnila pouze podružnou roli a byla odsouzena i za to, co nespáchala. Podle názoru stěžovatelky, se obecné soudy řádně nezabývaly ani právní kvalifikací skutku, neboť vyšly pouze z množství drogy pervitin, aniž by hodnotily další okolnosti případu, jako je počet odběratelů a časový rozsah trestné činnosti. Odůvodnění dovolacího soudu stěžovatelka považuje za velmi strohé.

6. Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu). Není však součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

7. Ústavní soud předesílá, že v § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu.

8. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí, přezkoumal postup obecných soudů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným.

9. Stěžovatelka v ústavní stížnosti pokračuje v polemice s obecnými soudy, když opakuje námitky uplatněné v odvolání. Podstata ústavní stížnosti spočívá ve snaze stěžovatelky zpochybnit provedené dokazování, způsob hodnocení důkazů a právní závěry z něj dovozené ze strany soudů. Stěžovatelka přitom nepřípustně očekává, že Ústavní soud závěry obecných soudů podrobí dalšímu instančnímu přezkumu.

10. Ústavní soud však není součástí soustavy orgánů činných v trestním řízení a nepřísluší mu, aby vystupoval v roli čtvrté přezkumné instance v trestním řízení a "hodnotil" hodnocení důkazů obecnými soudy. Ústavní soud není ostatním soudům nadřízen, a nemá tudíž provádět "superrevizi" dokazování a skutkových zjištění vzešlých z trestního řízení (viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 2067/13 ze dne 16. 4. 2014). Pokud soud při svém rozhodování respektuje podmínky dané ustanovením § 2 odst. 5 a 6 trestního řádu, jakož i ustanovení § 125 trestního řádu a jasně vyloží, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou, není v pravomoci Ústavního soudu zasahovat do dílčího hodnocení jednotlivých provedených důkazů, ať již jde o jejich obsah, relevanci, vypovídací hodnotu či věrohodnost a takové hodnocení přehodnocovat, byť by se s ním třeba neztotožňoval (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994, usnesení sp. zn. II. ÚS 1701/11 ze dne 6. 11. 2012 nebo usnesení sp. zn. II. ÚS 443/14 ze dne 29. 4. 2014).

11. Nicméně z tohoto pravidla existují výjimky, kdy je Ústavní soud povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit, a to v případech extrémních, nejzávažnějších pochybení, které ve svém důsledku představují popření ústavně zaručených základních práv a svobod dotčené osoby. Tak je tomu v situacích, kdy právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995), popřípadě jsou-li skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, jinými slovy tehdy, když rozhodnutí obecných soudů svědčí o jejich možné libovůli (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 nebo usnesení sp. zn. IV. ÚS 2709/13 ze dne 7. 3. 2014).

12. K takovému pochybení však v projednávané věci nedošlo.

13. Stěžovatelka namítá, že soudy se řádně nezabývaly otázkou míry jejího zapojení do trestné činnosti páchané jejím manželem, nevyhodnotily rozsah trestné činnosti a právní kvalifikace pak neodpovídá skutkovým zjištěním.

14. Těmito námitkami se obecné soudy velmi podrobně zabývaly. Obhajobu stěžovatelky, která se snažila vystupovat jako oběť, která se na trestné činnosti okrajově podílela na základě citových vazeb ke svému manželovi, vyvrátila celá řada provedených důkazů. Jedná se předně o usvědčující výpovědi svědka Dubovana, který v inkriminované době u obviněných bydlel, řady svědků, kteří v mnoha případech popsali, že pervitin kupovali přímo od stěžovatelky, a protokolů o odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu. Soud prvého stupně z nich dovodil, že trestná činnost obou obviněných byla vzájemně koordinovaná, účast stěžovatelky byla velmi aktivní (podílela se na vážení, dávkování i prodeji) a bez jakýchkoli zábran stěžovatelka požívala i zisk z trestné činnosti.

15. Ohledně právní kvalifikace soud prvého stupně vyšel z ustálené judikatury Nejvyššího soudu (usnesení Nejvyššího soudu vydaného ve velkém senátu trestního kolegia dne 27. 2. 2013, sp. zn. 15 Tdo 1003/2012 a usnesení ze dne 22. 4. 2014, sp. zn. 4 Tdo 495/2014), podle níž "pro závěr o naplnění znaků spočívajících ve spáchání trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy "ve větším rozsahu", "ve značném rozsahu" a "ve velkém rozsahu" ve smyslu § 283 odst. 2 písm. c), d), odst. 3 písm. c), d) trestního zákoníku je východiskem určitý násobek takového množství omamné látky, psychotropní látky nebo přípravku obsahujícího omamnou nebo psychotropní látku, které je podle nařízení vlády č. 467/2009 Sb., ve znění nařízení vlády č. 4/2012 Sb., označeno jako "množství větší než malé" (viz třetí a pátý sloupec přílohy č. 2 k citovanému nařízení vlády). "Větším rozsahem" je pak desetinásobek množství většího než malého, "značným rozsahem" je desetinásobek takto určeného většího rozsahu a "velkým rozsahem" je desetinásobek takto určeného značného rozsahu. Základem pro toto určení by měl být násobek množství účinné látky (drogy) vymezeného jako množství větší než malé ve smyslu nařízení vlády č. 467/2009 Sb., ve znění nařízení vlády č. 4/2012 Sb. (pátý sloupec v jeho příloze č. 2). Jen v případě, když nelze zjistit přesné množství účinné látky, lze vycházet z celkového množství drogy, kterou pachatel neoprávněně vyrobil, dovezl, vyvezl, provezl, nabídl atd. ve smyslu § 283 odst. 1 trestního zákoníku (třetí sloupec v příloze č. 2 citovaného nařízení vlády). Určitý rozsah (větší, značný, velký) spáchání trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy ovšem nelze redukovat jen na množství příslušné drogy, kterou pachatel nelegálně vyrobil nebo s níž jinak nakládal ve smyslu § 283 odst. 1 trestního zákoníku, ale při jeho stanovení se uplatní i další okolnosti (viz rozhodnutí pod č. 1/2006 a č. 12/2011 Sb. rozh. tr.)." Hodnota velkého rozsahu činí uvedeným postupem nejméně 1 500 g směsi, s obsahem nejméně 500 g účinné psychotropní látky (metamfetaminu).

16. K uvedenému je namístě uvést, že Ústavní soud svým nálezem, sp. zn. Pl. ÚS 13/12, zrušil část ustanovení § 289 odst. 2 trestního zákoníku a § 2 a přílohu č. 2 nařízení vlády č. 467/2009 Sb. V bodě 36. uvedl: "Na intertemporální účinky přijatého nálezu je nutné nahlížet tak, že se odvíjejí ex nunc, tj. teprve ode dne, v němž bude nález vyhlášen ve Sbírce zákonů. Nosné důvody tohoto nálezu lze uplatnit proto pouze pro futuro (do budoucna), nikoli pro rozhodování soudu o skutcích, k nimž došlo za trvání napadené právní úpravy (srov. sp. zn. Pl. ÚS-st. 31/10 ze dne 14. 12. 2010, ST 31/59 SbNU 607; aj.). Opačný přístup ve vztahu k zahájeným, ale i již ukončeným případům, by totiž nevedl ve vztahu k účastníkům řízení v rozporu se smyslem tohoto nálezu (srov. nález sp. zn. II. ÚS 2371/11 ze dne 18. 9. 2012) k vyšší míře právní jistoty. Kvůli rozdílům mezi shora citovanou ustálenou přísnější rozhodovací činností obecných soudů a mírnějším řešením zvoleným vládou díky napadenému zmocňovacímu zákonnému ustanovení, a to rozdílu postrádajícího jakékoliv racionální ústavněprávní zdůvodnění, proto není materiální a tím ani formální důvod pro případný postup podle § 71 odst. 1 zákona." Ve zkoumaném případě došlo k trestné činnosti stěžovatelky v době od poloviny roku 2010 do měsíce dubna 2013 a předmětný nález byl vyhlášen ve Sbírce zákonů dne 23. 8. 2013. Teprve tímto dnem pozbylo platnosti nařízení vlády, které upravovalo problematiku "množství většího než malého" pro účely trestního zákoníku a odkaz na ně v tomto zákoníku. Na případ stěžovatelky byla tedy oprávněně tato právní úprava ještě aplikována, nehledě na to, že byla vůči ní mírnější, a tedy příznivější.

17. V posuzované věci soudy zjistily, že k trestné činnosti docházelo po řadu let zavedeným koordinovaným způsobem, vůči desítkám osob (více než 30), kdy v dokumentovaných případech (které zřejmě tvoří pouhý zlomek skutečného množství) objem nakoupené směsi přesahoval množství 2 000 g. Charakter jednání ve smyslu "velkého rozsahu" je tak i ve smyslu uvedené judikatury jednoznačně naplněn.

18. Obstojí i závěr obecných soudů, podle něhož obvinění jednali jako spolupachatelé ve smyslu § 23 trestního zákoníku (byl-li trestný čin spáchán společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama).

19. Spolupachatelství předpokládá spáchání trestného činu společným jednáním a úmysl k tomu směřující. O společné jednání jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání, anebo i jestliže jednání každého ze spolupachatelů je aspoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti - články řetězu - směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně (viz např. rozh. č. 36/1973 Sb. rozh. tr.). Vždy však spolupachatelství jako společné jednání dvou nebo více osob musí naplňovat znaky jednání popsaného v příslušné skutkové podstatě téhož trestného činu. K naplnění pojmu spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje tvořícího ve svém celku trestné jednání. "K pojmu spolupachatelství se jen vyžaduje vědomé spolupůsobení více osob se stejným úmyslem a za stejným cílem; nevyžaduje se, aby každý ze spolupachatelů působil od počátku a měl účast při všech složkách společné trestné činnosti." (viz rozhodnutí č. Rt 3558/1929 Sb. rozh. NS - Vážný).

20. Ústavní soud má za to, že obecné soudy náležitě popsaly, na základě jakých skutečností kvalifikovaly jednání stěžovatelky jako zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. b) a c) trestního zákoníku. Odvolací soud se pak náležitě zabýval hodnocením správnosti rozhodnutí soudu prvního stupně o trestněprávních následcích trestného jednání stěžovatelky.

21. Ústavně právně relevantního excesu se nedopustil ani Nejvyšší soud v souvislosti s výkladem § 265b trestního řádu. Není pochyb, že dovolání stěžovatelky nebylo efektivním opravným prostředkem, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b trestního řádu. Dovolací soud shledal, že shodnými námitkami stěžovatelky, uvedenými v jeho dovolání, se zabýval a vypořádal odvolací soud. Námitky směřovaly opětovně proti skutkovým zjištěním soudů obou stupňů, které stěžovatelka interpretuje jiným způsobem a na základě vlastního způsobu jejich hodnocení dospívá k závěru, že její vina nebyla prokázaná v takovém rozsahu, jak je uvedeno v odsuzujícím rozsudku. Nejvyšší soud v projednávané věci existenci extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy, jejich obsahem a skutkovými závěry, které z nich učinily soudy obou stupňů, neshledal.

22. Ústavní soud konstatuje, že napadená rozhodnutí obecných soudů byla náležitě a podrobně odůvodněna, a ani v tomto ohledu tedy nelze těmto soudům ničeho vytýkat. Žádné ústavněprávní deficity nevykazuje ani rozhodnutí dovolacího soudu. Nejvyšší soud v odůvodnění svého usnesení rozvedl, z jakých důvodů podané dovolání posoudil jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b trestního řádu, a poté podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítl.

23. Ústavní soud tak při respektování výše vymezených mezí ústavněprávního přezkumu konstatuje, že neshledal, že by označenými rozhodnutími a postupem obecných soudů došlo k porušení základních práv stěžovatelky.

24. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. prosince 2015

Ludvík David v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru