Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 200/96Nález ÚS ze dne 26.11.1997K nepřípustnosti nenařídit jednání ve složité věci

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkdědění/odmítnutí dědictví
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 145/9 SbNU 285
EcliECLI:CZ:US:1997:1.US.200.96
Datum podání22.07.1996
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 90

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 38 odst.2, čl. 11 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

229/1991 Sb., § 4 odst.2 písm.c, § 9 odst.4, § 6

40/1964 Sb., § 460, § 463 odst.1, § 462

99/1963 Sb., § 250f, § 250l odst.2


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 200/96 ze dne 26. 11. 1997

N 145/9 SbNU 285

K nepřípustnosti nenařídit jednání ve složité věci

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud ČR

rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti

Ing. a D. V., proti rozsudku Krajského soudu v Českých

Budějovicích ze dne 22. 5. 1996, č.j. 10 Ca 219/96-15,

takto:

Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22.

5. 1996, č.j. 10 Ca 219/96-15, se zrušuje.

Odůvodnění:

Stěžovatelky podaly ústavní stížnost proti rozsudku Krajského

soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 5. 1996, č.j. 10 Ca

219/96-15, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního úřadu,

pozemkového úřadu, ve Strakonicích ze dne 28. 3. 1996, č.j.

PÚ/6573/92/K/2. Tímto rozhodnutím vydaným podle ust. § 9 odst. 4

zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě

a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále

jen "zákon o půdě"), správní orgán určil, že oprávněná osoba J. H.

nabývá vlastnických práv k vydávaným nemovitostem a do vlastnictví

se vydávají pozemky v kat. úz.M., obci R. dle "Srovnávacího

sestavení parcel Katastrálního úřadu ve Strakonicích ze dne 15.

2. 1995, č. zakázky 950 - 601 - 93, opraveného dne 15. 11. 1995".

Dále rozhodl, že stěžovatelky a F. H. nenabývají vlastnictví

k požadovaným nemovitostem, které jsou uvedeny v tomto

"Srovnávacím sestavení Katastrálního úřadu ve Strakonicích".

Okresní úřad - pozemkový úřad tak učinil po zjištění, že původním

vlastníkem nemovitostí zapsaných v pozemkové knize č. knihovní

vložky 12 pro kat. úz. M. byl J. V., který zemřel 26. 2. 1970 bez

zanechání závěti. Rozhodnutím Státního notářství ve Strakonicích

ze dne 5. 1. 1970, sp. zn. D 271/70, nabyl dědictví čs. stát - ONV

Strakonice, neboť pozůstalé sestry M. H. a A. V. dědictví odmítly.

K odmítnutí dědictví docházelo postupně, zemědělský majetek

přecházel z vlastnictví jedné dědičky do vlastnictví druhé

a následně přešel celý majetek z A. V. v důsledku jejího odmítnutí

dědictví do vlastnictví čs. státu. Okresní úřad - pozemkový úřad

konstatoval, že šlo o odmítnutí dědictví učiněné v tísni, což je

doloženo v čestném prohlášení Ing. O. N. a J. H., a poukázal na

to, že dědičky A. V. a M. H. nemohly pro svůj věk zabezpečit

údržbu hospodářských budov.

Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 22. 5.

1996, 10 Ca 219/96-15, napadené rozhodnutí správního orgánu

potvrdil a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů

řízení. Krajský soud na základě zjištěného skutkového stavu věci

vyšel z ust. § 6 odst. 1 písm. l) zákona o půdě, podle něhož

oprávněným osobám budou vydány nemovitosti, které přešly na stát

v důsledku odmítnutí dědictví v dědickém řízení učiněného v tísni.

Sestra J. V. M. H. odmítla dědictví po J. V. na základě písemného

prohlášení nejpozději dne 1. 4. 1970, kdy toto prohlášení došlo

Státnímu notářství ve Strakonicích. Vzhledem k tomuto odmítnutí

dědictví bylo nutno hledět na M. H. tak, jako by se "nápadu

dědictví" po J. V. nedožila a celý dědický nárok přešel na další

dědičku ze zákona ve třetí dědické skupině, sestru J. V. A. V. Při

dědění ze zákona ve třetí skupině došlo k akrescenci, tj. podíl M.

H., která odmítla dědictví, přirostl další zákonné dědičce ve

třetí skupině A. V. Teprve v důsledku odmítnutí dědictví A. V.

došlo k přechodu majetku náležejícího J. V. do vlastnictví státu

podle § 462 občanského zákoníku, a to ke dni jeho úmrtí. Kdyby

byla A. V. neodmítla dědictví po J. V. dne 5. 11. 1970 v tísni,

jak bylo uznáno Okresním úřadem, pozemkovým úřadem, ve

Strakonicích, stala by se dědičkou veškerého majetku J. V. Krajský

soud rozhodl bez nařízení jednání, neboť podle jeho názoru se

jednalo o jednoduchý případ, správní orgán vycházel ze správně

zjištěného skutkového stavu věci a šlo pouze o posouzení právní

otázky (§ 250l odst. 2 a § 250 f občanského soudního řádu /dále

jen "o.s.ř"/).

Stěžovatelky v ústavní stížnosti v podstatě namítají, že

časové posloupnosti, v jaké dědičky po J. V. dědictví po J. V.

odmítaly, neprávem přikládá krajský soud zásadní význam. Část

sedmá občanského zákoníku "platného pro dědické řízení po

zůstaviteli J. V. upravující dědění majetku v osobním vlastnictví"

však s časovou posloupností, ve které dědicové dědictví odmítají,

vůbec nepočítá a pořadí nepřikládá žádný význam. Podle ust. § 460

občanského zákoníku se dědictví nabývá smrtí zůstavitele. Dědic

měl možnost dědictví odmítnout (§ 463 odst. 1 občanského

zákoníku). Možnost odmítnout dědictví je výrazem dědicovy volnosti

při nabytí dědictví a dědic takové rozhodnutí činí právě ve vztahu

k dědictví a nikoli ke vztahu k případným dalším dědicům. Zákon ve

svém ustanovení § 464 občanského zákoníku stanoví pouze lhůtu, do

jaké může dědic učinit prohlášení o odmítnutí dědictví, nespojuje

však žádné právní důsledky s časovým pořadím projevu vůle dědice,

kterým dědictví odmítá v případě, že je více dědiců. Jestliže

v tomto případě obě dědičky dědictví odmítly, pak se účinky

odmítnutí vztahují k okamžiku zůstavitelovy smrti, obě měly

naprosto stejné a rovnocenné postavení a právě v důsledku

odmítnutí dědictví ze strany obou, tedy jedné i druhé, se naplnilo

ustanovení § 462 občanského zákoníku a dědictví, které nenabyl

žádný dědic, připadlo státu. V obou případech, jak u M. H., tak

u A. V., došlo k odmítnutí dědictví v dědickém řízení v tísni a je

zde dán restituční důvod podle § 6 odst. 1 písm. l) zákona o půdě.

Rozhodnutí krajského soudu je závažným zásahem do práva

stěžovatelek a ve svém důsledku znamená jejich vyloučení

z možnosti nabýt spoluvlastnického práva k nemovitostem v rámci

restituce zemědělského majetku. Tím bylo porušeno jejich základní

právo na majetek zaručené v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv

a svobod (dále jen "Listina"). Proto stěžovatelky navrhly, aby byl

napadený rozsudek zrušen. Ústavní soud nejdříve přezkoumal ústavní

stížnost po stránce formální (§ 72 odst. 2, § 43 odst. 1 zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Z hlediska dodržení zákonné lhůty

k podání ústavní stížnosti zjistil, že napadený rozsudek Krajského

soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 5. 1996, č.j. 10 Ca

219/96-15, nabyl právní moci dne 28. 5. 1996. Ústavní stížnost

došla Ústavnímu soudu dne 22. 7. 1996, přičemž byla podána

k poštovní přepravě dne 19. 7. 1996, takže ve smyslu ust. § 57

odst. 3 o.s.ř. je lhůta k podání ústavní stížnosti zachována. Ani

jiné formální nedostatky ústavní stížnosti nebyly zjištěny.

K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení a vedlejší

účastníci řízení.

Krajský soud v Českých Budějovicích jako účastník řízení

uvedl, že uvedeným rozhodnutím krajského soudu nebyla porušena

ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatelek, neboť

stěžovatelky nikdy nebyly vlastnicemi nemovitostí v kat. území M.

a v restitučním řízení je teprve zjišťováno, zda splňují podmínky

oprávněných osob podle zákona o půdě k vydání nemovitostí.

Restitučním titulem bylo odmítnutí dědictví v dědickém řízení

v tísni podle ust. § 6 odst. 1 písm. l) zákona o půdě. Okresní

úřad, pozemkový úřad, ve Strakonicích ve správním řízení zjistil,

že A. V. odmítla dědictví po J. V. jako poslední a v důsledku

odmítnutí dědictví A. V. přešly nemovitosti na stát. Za oprávněnou

osobu považoval krajský soud dceru A. V. Stěžovatelky jako

praneteře A. V. nelze považovat za oprávněné osoby ani podle ust.

§ 4 odst. 2 písm. e) zákona o půdě. Názor stěžovatelek, že všichni

právní nástupci sester zemřelého J. V. jsou oprávněnými osobami,

nepovažuje krajský soud za správný. Tak by tomu mohlo být

v případě, kdyby obě sestry zůstavitele M. H. a A. V. odmítly

dědictví po J. V. současně. Proto krajský soud navrhl zamítnutí

ústavní stížnosti a vyslovil souhlas s upuštěním od ústního

jednání. Okresní úřad, pozemkový úřad, ve Strakonicích jako

vedlejší účastník sdělil, že nemovitosti, ohledně nichž byl

uplatněn nárok na jejich vydání v restitučním řízení, přešly do

vlastnictví státu způsobem předpokládaným v ust. § 6 odst. 1 písm.

l) zákona o půdě, tj. odmítnutím dědictví učiněném v tísni.

O části těchto nemovitostí rozhodl pozemkový úřad již rozhodnutím

ze dne 9. 11. 1995, č.j. PÚ/6573/92/K, tak, že oprávněná osoba J.

H. nabývá vlastnické právo k těmto nemovitostem a další žadatelé

F. H., Ing. O. N. a D. V. vlastnická práva nenabývají, protože

nesplňují podmínky ust. § 4 odst. 2 zákona o půdě. Rozsudkem

Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. 2. 1996, č.j. 10

Ca 709/95-20, bylo rozhodnutí pozemkového úřadu zrušeno a věc mu

byla vrácena k dalšímu řízení s tím, že soud uložil pozemkovému

úřadu doplnit řízení o zjištění, jak nastalo odmítnutí dědictví po

J. V. Pozemkový úřad zajistil protokol o dědickém řízení po J. V.

a o uplatňovaném majetku opětovně rozhodl dne 28. 3. 1996 pod

č.j. PÚ/6573/92/K/2. Při rozhodování pozemkový úřad posoudil

způsob, jak docházelo k odmítnutí dědictví a řídil se právním

názorem krajského soudu. Pozemkový úřad Strakonice se k ústavní

stížnosti přímo nevyjádřil, avšak vyslovil souhlas s upuštěním od

ústního jednání.

Stěžovatelky souhlas s upuštěním od ústního jednání nedaly.

Další vedlejší účastníci, a to Pozemkový fond České republiky,

územní pracoviště Strakonice, F. H., Zemědělské družstvo "Mír",

Miloňovice, t.č. v likvidaci, 386 01 Strakonice, J. H. a Lesy

České republiky, s.p., Lesní správa Vodňany, Tyršova 1066, se

postavení vedlejšího účastníka řízení vzdali. Po přezkoumání

obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí (včetně řízení,

které mu předcházelo) dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní

stížnost je důvodná, byť z jiných příčin, než kterých se

stěžovatelky dovolávají.

Z obsahu spisu Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp.

zn. 10 19/96, vyplývá, že krajský soud při projednání opravného

prostředku proti napadenému rozhodnutí pozemkového úřadu

s poukazem na ustanovení § 250l odst. 2 o.s.ř. a § 250f o.s.ř.

nenařídil jednání, neboť byl názoru, že se jednalo o jednoduchý

případ, že správní orgán vycházel ze správně zjištěného stavu věci

a že šlo pouze o posouzení právní otázky. Krajský soud nepovažoval

opravný prostředek navrhovatelek - stěžovatelek - za důvodný,

neboť nesouhlasil s jejich názorem, že postupné odmítnutí dědictví

nemá žádné právní následky. Krajský soud zastával názor, že

k dědici, který dědictví odmítl, se při projednání dědictví

nepřihlíží a vychází se z fikce, že takový dědic není naživu.

Zákonné důsledky odmítnutí dědictví jsou různé, a to podle toho,

zda se jedná o dědění v první dědické skupině, popř. v jiné

skupině, např. ve třetí skupině, jako v konkrétním případě, nebo

na základě závěti. Při dědění ze zákona ve třetí skupině prý došlo

k akrescenci, tj. podíl M. H., která odmítla dědictví, přirostl

zákonné dědičce ve třetí skupině A. V. Teprve v důsledku odmítnutí

dědictví A. V. došlo k přechodu majetku náležejícího J. V. podle

§ 462 občanského zákoníku do vlastnictví státu, a to ke dni jeho

úmrtí. Krajský soud se vůbec nezabýval závěrem správního orgánu,

že k odmítnutí dědictví došlo v tísni, jestliže obě dědičky A. V.

a M. H. nemohly pro svůj věk zabezpečit údržbu hospodářských

budov. Z této skutečnosti vyvozovaly stěžovatelky závěr, že A. V.

i M. H. ve stejném rovnocenném postavení odmítly dědictví po J. V.

v tísni, "jsou oprávněnými osobami podle ust. § 4 odst. 2 písm. c)

zákona o půdě" a s ohledem na úmrtí M. H. jsou tedy oprávněnými

osobami i stěžovatelky Ing. O. N. a D. V. Krajský soud však

dovodil, že k odmítnutí dědictví učiněnému v tísni, a tím

i k naplnění ust. § 6 odst. 1 písm. l) zákona o půdě, došlo pouze

v případě A. V., aniž by se - se zřetelem na svůj právní názor

- jakkoli zabýval námitkou stěžovatelek a zjištěním pozemkového

úřadu, že k odmítnutí dědictví učiněnému v tísni došlo nejen u A.

V., nýbrž iuM. H.

S ohledem na námitky stěžovatelek se Ústavní

soud zabýval především otázkou, zda postupem Krajského soudu

v Českých Budějovicích nedošlo k porušení práv navrhovatelek na

soudní ochranu zaručovaného v čl. 36 odst. 1 Listiny. Podle tohoto

článku se může každý domáhat stanoveným postupem svého práva

u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech

u jiného orgánu. Podle čl. 38 odst. 2 Listiny má každý právo,

,,aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů

a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným

důkazům". Dle ust. § 250f o.s.ř. v jednoduchých případech, zejména

je-li nepochybné, že správní orgán vycházel ze správně zjištěného

skutkového stavu a jde-li jen o posouzení právní otázky, může soud

bez jednání rozhodnout o žalobě rozsudkem. Podmínkou aplikace

ustanovení § 250f o.s.ř. musí být - mimo jiné - zjištění, že jde

o jednoduchý případ. V dané věci se jednalo o zkoumání podmínek

odmítnutí dědictví v dědickém řízení učiněného v tísni, tedy

i o zkoumání podmínek ustanovení § 6 odst. 1 písm. l) zákona

o půdě, což jsou kategorie nejen právně, nýbrž i skutkově náročné.

Je tedy zpravidla vyloučeno, aby se jednalo o jednoduchý případ.

Ústavní soud má za to, že za stavu, když sám Okresní úřad,

pozemkový úřad ve Strakonicích konstatoval, že k odmítnutí

dědictví po J. V. došlo v tísni, jestliže dědičky A. V. a M. H.

nemohly pro svůj věk zabezpečit údržbu hospodářských budov (a když

stěžovatelky z této skutečnosti vyvozovaly závěr, že A. V. a M. H.

ve stejném postavení dědictví po J. V. v tísni odmítly), nebyly

dány podmínky pro použití ust. § 250f o.s.ř., o který se krajský

soud opírá. Nedodržení podmínek ust. § 250f o.s.ř. zakládá nejen

porušení čl. 90 Ústavy, který soudům ukládá stanoveným způsobem,

tedy v souladu s občanským soudním řádem, poskytovat ochranu

právům, ale i čl. 38 odst. 2 Listiny. Ostatně tento názor vyslovil

Ústavní soud již ve věci sp. zn. II. ÚS 75/94 (viz Ústavní soud

České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 2, vydání 1.,

Praha, C.H. Beck 1995, nález č. 48).

Pro úplnost je třeba uvést, že nálezem Ústavního soudu České

republiky č. 269/1996 Sb. bylo ustanovení § 250f o.s.ř. dnem 1.

května 1997 jako neústavní zrušeno. I se zřetelem k tomu je třeba

možnost aplikace tohoto předpisu v době před tímto datem vykládat

velmi přísně a restriktivně.

Jak již uvedl Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí, není

soudem nadřízeným obecným soudům a nepřísluší mu tedy posuzovat

celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, popřípadě nahrazovat

hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Ústavní soud pouze

zkoumá, zda bylo řízení jako celek spravedlivé. V souzené věci

dospěl k závěru, že právo na spravedlivý proces respektováno

nebylo a dovodil, že napadený rozsudek je s ustanovením čl. 38

odst. 1 Listiny a čl. 90 Ústavy České republiky v rozporu. Proto

Ústavní soud ústavní stížnosti zcela vyhověl a rozsudek Krajského

soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 5. 1996, č.j. 10 Ca

219/96-15, zrušil.

Pokud stěžovatelky tvrdí, že napadeným rozsudkem došlo

k porušení čl. 11 odst. 1 Listiny, tj. ústavně zaručeného práva

vlastnit majetek, je třeba poukázat na ustálenou judikaturu

Ústavního soudu, podle které neúspěch v restitučním sporu sám

o sobě nemůže být důvodem ústavní stížnosti. Ochranu stanovenou

tímto ustanovením zásadně chápe Ústavní soud jako ochranu

vlastnického práva již konstituovaného a tedy existujícího. Pouhý

spor o vlastnictví, ve kterém má být existence takového práva

teprve zjištěna či konstituována, ústavně chráněn není a ani být

nemůže (např. Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů

a usnesení - svazek 3, vydání 1., Praha, C.H. Beck 1995, nález č.

24).

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 26. listopadu 1997

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru