Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 20/15 #1Usnesení ÚS ze dne 09.11.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
Soudce zpravodajUhlíř David
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/ochrana soukromého a rodinného života
Věcný rejstříkdítě
styk rodičů s nezletilými dětmi
rodiče
EcliECLI:CZ:US:2015:1.US.20.15.1
Datum podání05.01.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

104/1991 Sb./Sb.m.s., čl. 3

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 10 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

89/2012 Sb., § 907

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 20/15 ze dne 9. 11. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele J. H., zastoupeného JUDr. Natašou Císařovou, advokátkou se sídlem v Praze, Freyova 12/1, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 13 Co 300/2014-594 ze dne 10. září 2014, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a vedlejších účastníků řízení 1. I. H., zastoupené Mgr. Hynkem Navrátilem, advokátem se sídlem v Praze, Na Florenci 1 a 2. nezl. A. H., zastoupené Městskou částí Praha 18 jako kolizním opatrovníkem, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Obvodní soud pro Prahu 9 rozhodl rozsudkem č. j. 25 Nc 230/2012-553 ze dne 24. března 2014 mimo jiné tak, že vedlejší účastnici A. H. (dále jen "dcera") svěřil do střídavé výchovy rodičů - stěžovatele a vedlejší účastnice I. H. (dále jen "matka"). Dcera měla být ve výchově matky v sudé týdny, ve výchově otce v týdny liché. Dále stěžovateli určil povinnost přispívat měsíčně na výživném 2 000 Kč k rukám matky a 1 500 Kč na spořicí účet dcery.

2. Městský soud v Praze rozhodnutí obvodního soudu k odvolání matky změnil rozsudkem uvedeným v záhlaví tohoto usnesení tak, že dceru svěřil do výchovy matky a určil, že otec je oprávněn se s dcerou stýkat každý sudý týden od středy 18.00 hodin do neděle 18.00 hodin. Zvláštní pravidla určil po dobu školních prázdnin. Dále stěžovateli určil povinnost přispívat měsíčně na výživném 3 000 Kč k rukám matky. Důvodem pro toho rozhodnutí bylo zjištění soudu, že obvodní soud v zásadě správně hodnotil zjištěný skutkový stav a vyvodil z něj přiměřené právní závěry. Po doplnění dokazování však městský soud shledal nedostatky v hodnocení znaleckého posudku vypracovaného společně psychologem a dětským psychiatrem. Znalci shledali, že oba rodiče mají dobré výchovné předpoklady, přesto doporučili svěření dcery do péče matky při zachování širokého styku se stěžovatelem. Svěření do střídavé péče připustili, avšak uvedli, že pro to není splněn základní předpoklad - široká a pružná dohoda mezi rodiči. Vzájemný vztah mezi rodiči označili za debaklový, což je pro výchovu nezletilé ohrožující faktor. Přetrvávající neshody mezi rodiči soud ověřil i dalším dokazováním. Na základě takto zjištěného skutkového stavu, usoudil, že nejsou dány podmínky pro střídavou péči. Zároveň však jsou dány podmínky pro široký styk stěžovatele s dcerou, což doporučili znalci, opatrovník a kladně se k takové úpravě stavěla i matka.

3. Stěžovatel proti rozsudku městského soudu brojil ústavní stížností, neboť se domníval, že jím městský soud porušil jeho práva zaručená čl. 2 a čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod.

4. Podle jeho mínění jej soud postavil do nerovnoprávného postavení k dceři, aniž by konstatoval jediný problém na jeho straně nebo ve vztahu dcery k němu. Soud stěžovateli svěřil dceru pouze na 8 dní v měsíci. V průběhu řízení stěžovatel jednoznačně prokázal citový vztah k dceři, řádnou péči a pravidelné, dobrovolné hrazení výživného a dalších nadstandardních nákladů. Od počátku řízení musel čelit útokům ze strany matky. Městský soud nevzal do úvahy, že právě matka ukončila řízenou komunikaci se stěžovatelem. Stěžovatel uznal, že s matkou se nelze dohodnout a že matka má k němu negativní vztah, to však není důvod pro omezení práv stěžovatele a práv dcery na stejnou péči a výchovu. V průběhu řízení bylo rovněž prokázáno negativní ovlivňování dcery ze strany matky. Dcera si vůči otci nemůže vybudovat řádný vztah, pokud s ním netráví dostatek času a matka má možnost stěžovatele očerňovat. Matka souhlasila s širokým stykem jen pod tlakem soudního řízení, jinak nebude na připomínky stěžovatele k výchově dcery brát ohled.

5. Z výslechu znalce navíc vyplynulo, že střídavou péči nedoporučuje vůbec, což je názor již překonaný. Městský soud navíc porušil práva stěžovatele tím, že odkázal na zastaralý znalecký posudek a zastaralou zprávu opatrovníka. Znalci navíc neměli možnost slyšet dceru v doprovodu stěžovatele, slyšení proběhlo pouze v doprovodu matky.

6. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny formální předpoklady projednání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání, je zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práv poskytuje. Ústavní stížnost je proto přípustná.

7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.

8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), není dalším stupněm v systému obecného soudnictví. Je záležitostí obecných soudů, aby zjišťovaly a hodnotily skutkový stav, prováděly výklad jiných než ústavních předpisů a aplikovaly je při řešení konkrétních případů. Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu [nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)].

9. Podstatou nyní projednávané ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s právními závěry rozsudku městského soudu, vydaného v rámci řízení o úpravě poměrů k nezletilým dětem na dobu před a po rozvodu, v nichž městský soud (na rozdíl od obvodního soudu) neshledal předpoklady pro stanovení střídavé výchovy nezletilé dcery stěžovatele a svěřil ji do péče matky.

10. Jak již Ústavní soud v minulosti judikoval ve vztahu k přezkumu rozhodnutí obecných soudů, týkajících se problematiky svěření nezletilých dětí do péče, jeho úkolem je především posoudit, zda svými rozhodnutími obecné soudy neporušily základní práva a svobody stěžovatele, kupříkladu tím, že by excesivním způsobem nerespektovaly již samotná ustanovení podústavního práva. V rámci tohoto přezkumu Ústavní soud také vždy posuzuje, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy, přičemž důkazní aktivita nedopadá na samotné účastníky, ale na soud, a zda byla veškerá rozhodnutí vydaná v průběhu řízení v tomto smyslu náležitě odůvodněna. Ústavnímu soudu naopak v žádném případě nenáleží předjímat rozhodnutí o tom, komu má být dítě svěřeno do péče, ani v řízení o ústavní stížnosti hodnotit důkazy (srov. např. městským soudem citovaný nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014).

11. Za tímto účelem Ústavní soud ve své judikatuře vymezil ústavněprávní kritéria pro svěřování dětí do péče, jejichž naplnění v rámci přezkumu rozhodnutí obecných soudů s ohledem na konkrétní okolnosti daného individuálního případu vždy zkoumá. Mezi kritéria, která musí obecné soudy z hlediska nutnosti rozhodovat v nejlepším zájmu dítěte v řízení o úpravě výchovných poměrů vzít v potaz, patří zejména: (1) existence pokrevního pouta mezi dítětem a o jeho svěření do péče usilující osobou; (2) míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče té které osoby; (3) schopnost osoby usilující o svěření dítěte do péče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby; a (4) přání dítěte (srov. již citovaný nález sp. zn. I. ÚS 2482/13, odst. 19 a 21, a tam citovanou judikaturu).

12. Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku, městský soud se shodl s obvodním soudem v tom, že oba rodiče mají dobré výchovné předpoklady. Za toho stavu přicházela do úvahy střídavá péče, nebo svěření do výchovy jednoho z rodičů se zachováním širokého styku dcery s druhým z rodičů. S ohledem na závěry znaleckého zkoumání se přiklonil právě ke svěření do péče matky, neboť mezi rodiči absentuje schopnost široké a pružné dohody. Jejich dosavadní vztah byl znalci označen za velmi špatný, debaklový, což se nepodařilo napravit ani v průběhu podporované komunikace v odborné sociální poradně Magdala. Schopnost dohody mezi rodiči byla přitom znalci označena za základní podmínku pro úspěch střídavé péče, naopak neschopnost dohody absence zásadně ohrožuje zdravý vývoj nezletilé dcery. Za takového stavu městský soud shledal, že ve věci je prozatím střídavá péče vyloučena. V tomto ohledu městský soud obvodnímu soudu vytkl, že se znaleckým posudkem a závěry znalce vyslovenými během ústního jednání nezabýval v jejich úplnosti, ale zohlednil pouze dílčí části.

13. Ústavní soud ze spisu obvodního soudu ověřil, že znalecký posudek srozumitelně a přesvědčivě vyložil, jaké jsou výchovné předpoklady rodičů, jaký je jejich vzájemný vztah a jak tento vztah ovlivňuje a může dále negativně ovlivnit vývoj dcery. Přetrvávající negativní vztah mezi zásadně nespolupracujícími rodiči městský soud ověřil i doplněním dokazování. Ústavní soud za takového stavu věci nemá z ústavního hlediska co vytknout, pokud městský soud dospěl k závěru, že nejlepší zájem dítěte prozatím uplatnění střídavé péče vylučuje.

14. Ústavní soud již dříve akceptoval, pokud obecný soud na základě konkrétních zjištění o vztahu mezi rodiči a případném negativním dopadu na vývoj společného dítěte rozhodl o svěření do péče jednoho z nich, byť jinak měli oba rodiče dobré výchovné předpoklady. Přitom konstatoval, že je na obou rodičích, aby si nyní v zájmu svého společného dítěte vyšli vstříc a dohodli se na určité formě odborné pomoci, které budou (pokud možno co nejdříve) zodpovědně využívat. Tato povinnost stíhá oba rodiče stejným dílem. Bude na obecných soudech, aby v budoucnu posoudily, zda v chování rodičů došlo k určitému pokroku, případně zkoumaly, z jakého důvodu se tak nestalo, a péči o nezletilou podle toho upravily. Pokud by např. zlepšení vzájemných vztahů svým obstrukčním či neochotným jednáním znemožňovala matka, bude na zvážení, zda se z její strany nejedná spíše o snahu bez ohledu na přání dítěte zamezit střídavé péči. V takovém případě by nebylo možno vyloučit svěření nezletilé do střídavé výchovy obou rodičů či dokonce do péče stěžovatele. To samozřejmě vždy za přihlédnutí k nejlepším zájmům nezletilé (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 2009/14 ze dne 11. 8. 2014).

15. K námitkám stěžovatele lze stručně uvést, že městský soud vzal v úvahu všechny významné okolnosti plynoucí ze soudního spisu. Dostatečně ctil i základní předpoklad, že zájmem dítěte je, aby bylo především v péči obou rodičů a že svěření dítěte do střídavé péče by mělo být pravidlem, zatímco jiné řešení je výjimkou, které vyžaduje prokázání, proč je v zájmu dítěte právě toto jiné řešení. Důvodem pro odchýlení od tohoto pravidla mu však byla konkrétní zjištění nejlepší zájmu dítěte, o který jde v řízení především (nález sp. zn. I. ÚS 3216/13 ze dne 25. 9. 2014).

16. Rozporoval-li stěžovatel v ústavní stížnosti závěry znaleckého posudku, osoby znalců a jejich údajně zastaralé názory, měl tak učinit již v předchozím řízení. Ze spisu však nic takového neplyne. Platí přitom, že není přípustné, aby se Ústavní soud vypořádával s novotami, jež mohly být tvrzeny již v řízení před obecnými soudy, a tím je vyloučil z posuzování těchto tvrzení a nahrazoval jejich rozhodovací činnost. Je věcí každého účastníka, jaký druh procesní taktiky v řízení před soudem zvolí. Pokud však některé námitky před obecnými soudy neuplatní, sám omezuje možný rozsah přezkumu v řízení před Ústavním soudem [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 359/96 ze dne 10. 7. 1997 (N 95/8 SbNU 367)]. Ten samý závěr se uplatní i ve vztahu ke znaleckému posudku předloženému stěžovatelem pro účely řízení o ústavní stížnosti. Domnívá-li se stěžovatel, že tento posudek vypovídá o podstatné změně poměrů, které převáží nad stabilitou současného výchovného prostředí, nic mu nebrání uplatnit jej v řízení před obecnými soudy.

17. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. listopadu 2015

Ludvík David v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru