Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 2/97Nález ÚS ze dne 12.01.1999Ke střetu restituce a privatizace

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajKlokočka Vladimír
Typ výrokuzamítnuto
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
Věcný rejstříkDiskriminace
osoba/povinná
Privatizace
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 1/13 SbNU 3
EcliECLI:CZ:US:1999:1.US.2.97
Datum vyhlášení12.01.1999
Datum podání03.01.1997
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 1, čl. 3 odst.1, čl. 4 odst.3, čl. 4 odst.4, čl. 11 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

116/1994 Sb., čl. II odst.2

87/1991 Sb., § 3 odst.2, § 3 odst.3


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 2/97 ze dne 12. 1. 1999

N 1/13 SbNU 3

Ke střetu restituce a privatizace

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl dnešního dne v senátu ve věci

ústavní stížnosti stěžovatelů E. S., O. Š., V. S. a P. K., všech

zastoupených JUDr. S. R., advokátkou proti rozsudku Městského

soudu v Praze, č. j. 20 Co 292/96-101, ze dne 30. 9. 1996, za

účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a vedlejších

účastníků Obnovy Praha, státního podniku v likvidaci, zastoupeného

JUDr. Z. F., advokátem a Obce hlavní město Praha, zastoupené JUDr.

M. N., advokátkou a L. I., s. r. o., zastoupené JUDr. M. M.,

advokátem a Fondu národního majetku ČR, se sídlem v Praze 2,

Rašínovo nábřeží 42, takto:

Ústavní stížnost se zamítá.

Odůvodnění:

I.

Svou ústavní stížností se stěžovatelé domáhají zrušení

rozsudku Městského soudu v Praze z 30. 9. 1996, sp. zn. 20 Co

292/96, kterým byl potvrzen ve věci samé rozsudek Obvodního soudu

pro Prahu 8 z 29. 2. 1996, sp. zn. 22 C 107/95. Citovanými

rozhodnutími obecných soudů došlo k zamítnutí žaloby stěžovatelů,

jíž se domáhali na základě zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních

rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, vydání nemovitosti,

zapsané pod parcelním číslem 445/2, o výměře 206 metrů

čtverečních, s provozní stavbou na katastrálním území Praha 8

- Karlín.

Obecné soudy vzaly za prokázané, že dle zákona č.

87/1991 Sb. navrhovatel Eugen Stein v zastoupení ostatních

navrhovatelů vyzval v té době povinnou osobu, totiž podnik Obnova

Prahy, dne 27. 9. 1991 k vydání nemovitosti. Protože povinná osoba

výzvě nevyhověla, měla oprávněná osoba podle § 5 odst. 4 zákona č.

87/1991 Sb. uplatnit svůj nárok u soudu ve lhůtě 1 roku ode dne

účinnosti tohoto zákona. Navrhovatelé však v této lhůtě u soudu

svůj nárok neuplatnili, takže dle stanoviska Městského soudu

v Praze došlo k prekluzi nároku.

Vydáním zákona č. 116/1994 Sb., kterým se mění a doplňuje

zákon č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, se

stěžovatelům otevřela znovu možnost domáhat se vydání nemovitosti,

neboť splňovali podmínku oprávněné osoby dle nového znění § 3

odst. 2 a odst. 3 zákona o mimosoudních rehabilitacích. Tato

novela nabyla účinnosti dne 1. 7. 1994. Dle článku II. zákona č.

116/1994 Sb. nároky takto vzniklé mohly oprávněné osoby uplatnit

do šesti měsíců od účinnosti tohoto zákona. Odstavec druhý čl. II.

však vyloučil vydání věci, která byla po 1. 10. 1991 nabyta do

vlastnictví jiné osoby než státu, nebo byl-li schválen ohledně

takové věci privatizační projekt a nebo vydáno rozhodnutí o její

privatizaci.

Své nároky na vydání nemovitosti stěžovatelé u soudu řádně

a ve lhůtě znovu uplatnili. Obecné soudy však shodně zjistily, že

vydání věci brání ustanovení čl. II. zákona č. 116/1994 Sb.,

protože v době před účinností tohoto zákona, a to 25. 2. 1993,

přijalo Ministerstvo pro správu národního majetku a jeho

privatizaci rozhodnutí, č. j. 421/091/93, o privatizaci předmětné

nemovitosti. Na základě tohoto rozhodnutí byl pak schválen

privatizační projekt č. 5893 rozhodnutím ministra Skalického

z téhož dne. Podle § 3 odst. 2 zákona o převodu majetku státu na

jiné osoby č. 92/1991 Sb. (privatizačního zákona) lze privatizovat

i majetek, na který může vzniknout nárok podle zákona

o mimosoudních rehabilitacích, a to v případě, že nároky fyzických

osob podle zvláštních předpisů, nebyly uplatněny ve stanovené

lhůtě nebo byly zamítnuty. Protože tato podmínka byla v době

privatizace předmětné nemovitosti, t. j. v roce 1993, splněna,

nebránilo tehdy nic privatizaci sporného majetku.

Na základě těchto zjištění dospěly oba obecné soudy

k závěru, že vydání nemovitosti jednoznačně brání ustanovení II.

zák. č. 116/1994 Sb., neboť před účinností tohoto zákona došlo jak

k rozhodnutí o privatizaci tak i ke schválení privatizačního

projektu a v důsledku toho oba soudy návrh stěžovatelů zamítly. Na

toto své stanovisko také opětovně ve svém písemném vyjádření

k ústavní stížnosti poukázaly. Ve stejném smyslu se písemně

vyjádřili i všichni vedlejší účastníci.

Za tohoto stavu se obrátili stěžovatelé na Ústavní soud

s ústavní stížností, v níž tvrdí, že rozhodnutím obecných soudů

byla porušena jejich základní práva, zaručená Listinou základních

práv a svobod (dále jen "Listina"), a Ústavou ČR. Podle názoru

stěžovatelů byla porušena jejich základní práva zakotvená v čl.

1, čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 3 a 4 a čl. 11 odst. 1 Listiny,

přičemž postupem obecného soudu byl rovněž porušen čl. 90 Ústavy.

Podle navrhovatelů neposkytly obecné soudy zákonem stanoveným

způsobem ochranu právům stěžovatelů, neboť nadměrnou ochranou

privatizovaného majetku přiznaly vlastnickému právu určité

kategorie vlastníků vyšší stupeň ochrany.

Současně s ústavní stížností navrhli navrhovatelé

i zrušení části ustanovení čl. II. odst. 2 zákona č. 116/1994 Sb.,

konkrétně slova "nebo byl-li schválen ohledně takové věci

privatizační projekt nebo vydáno rozhodnutí o její privatizaci".

Protože spolu s ústavní stížností byl podán návrh na zrušení

právního předpisu dle § 74 zákona o Ústavním soudu, I. senát

Ústavního soudu řízení přerušil a postoupil návrh na zrušení

uvedené části právního předpisu plénu k rozhodnutí podle čl. 87

odst. 1 písm. a) Ústavy ČR. Plénum Ústavního soudu pod sp. zn. Pl.

ÚS 1/98 rozhodlo tak, že návrh na zrušení právního předpisu

zamítlo. Tento zamítavý výrok nálezu Ústavního soudu byl odůvodněn

zejména tím, že důsledky, které by navržená změna zákona přinesla,

by destabilizovaly právní poměry a vyvolaly stav právní nejistoty

v nově konstituovaných vlastnických vztazích, vzniklých v souladu

se zákonem, tj. v procesu privatizace. Nové škody a křivdy tímto

opatřením vzniklé by převažovaly nad užitkem z tohoto opatření.

Poukázáno bylo i na účel rehabilitací, který spočívá nikoli

v odstranění, nýbrž ve zmírnění křivd. Podle platné právní úpravy

nedochází k absolutnímu zániku restitučního nároku, nýbrž pouze

k nemožnosti v určitých případech věc vydat, a to při zachování

nároku na náhradu finanční. V bližším se odkazuje na odůvodnění

plenárního rozhodnutí.

II.

Podstata ústavní stížnosti spočívá ve tvrzení

navrhovatelů, že k porušení jejich základních práv došlo

v důsledku toho, že obecné soudy aplikovaly ustanovení čl. II.

odst. 2 zákona č. 116/1994 Sb., které vylučuje možnost naturální

restituce tam, kde bylo přijato rozhodnutí o privatizaci nebo byl

schválen privatizační projekt. Tomuto ustanovení vytýkali

stěžovatelé neústavnost.

V tomto směru, jak bylo již uvedeno, učinil Ústavní soud

ve svém nálezu, sp. zn. Pl. ÚS 1/98, závěr v tom smyslu, že návrh

na zrušení části čl. II. odst. 2 zákona č. 116/1994 Sb., a to

konkrétně slov "nebo byl-li schválen ohledně takové věci

privatizační projekt nebo vydáno rozhodnutí o její privatizaci",

zamítl.

Při posuzování vlastní ústavní stížnosti vychází proto

Ústavní soud ze závěrů, k nimž dospělo plénum při posuzování

návrhu na zrušení části právního předpisu.

Obecné soudy správně aplikovaly zákon č. 116/1994 Sb. na

restituční věc navrhovatelů, když dospěly k závěru, že

restituentům nelze nemovitost vydat, protože tomu brání

skutečnost, že před účinností zákona bylo ohledně sporné

nemovitosti jak přijato privatizační rozhodnutí, tak byl

i schválen privatizační projekt. Ústavní soud při tom shledal, že

obecné soudy rozhodovaly o sporné nemovitosti, aniž by vznikla

pochybnost o její identitě, jak namítali stěžovatelé. Doplnění

označení této nemovitosti o další identifikaci na základě katastru

nemovitostí je pouze jejím dalším upřesněním a nemůže proto být

důvodem ke zpochybnění soudních rozsudků. Ústavní soud nadto

zjistil, že dle záznamu Katastrálního úřadu Praha-město dnem 19.

5. 1994, tedy ještě před účinností zákona č. 116/1994 Sb., byl

učiněn u sporné nemovitosti vklad ve prospěch nového vlastníka,

společnosti Land International, že tedy došlo k přechodu

vlastnictví na jinou osobu než stát. Tato podmínka, jež brání

rovněž vydání věci dle čl. II. odst. 2 cit. zákona, však nebyla

stěžovateli napadena, takže Ústavní soud ponechává tuto okolnost

stranou.

Tím, že obecné soudy zamítly žalobu na vydání nemovitosti

navrhovatelům, nedošlo k absolutnímu zániku restitučního nároku

a v důsledku nemožnosti věc vydat, se tento nárok zachoval

v podobě nároku na finanční náhradu. Tato skutečnost svědčí

i o tom, že byl sledován účel rehabilitací, který spočívá ve

zmírnění křivd, ke kterým v minulosti došlo. Z obsahu citovaného

nálezu pléna Ústavního soudu je rovněž nutné poukázat i na to, že

nedošlo k přiznání vyššího stupně ochrany vlastnickému právu

určité kategorie vlastníků, jak se mylně domnívají stěžovatelé.

Naopak, stejný zřetel byl brán jak na zájmy restituentů, tak i na

zájmy nových vlastníků, kteří zcela legálně nabyli svého

vlastnického práva v procesu privatizace.

S poukazem na skutečnosti shora uvedené, je Ústavní soud

názoru, že v případě této ústavní stížnosti nedošlo ze strany

obecných soudů k porušení základních práv stěžovatelů zaručených

čl. 1, čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 3 a 4, jakož i čl. 11 odst. 1

Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy České republiky.

Ze všech výše uvedených důvodů proto nezbylo Ústavnímu soudu, než

ústavní stížnost zamítnout (§ 82 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb.,

ve znění pozdějších předpisů).

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně 12. ledna 1999

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru