Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 2/95Nález ÚS ze dne 30.04.1996K výkladu a aplikaci § 250f o.s.ř.

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuvyhověno
Odlišné stanoviskoBrožová Iva
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkSprávní soudnictví
občanství
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 38/5 SbNU 305
EcliECLI:CZ:US:1996:1.US.2.95
Datum podání02.01.1995
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 90, čl. 96 odst.2

2/1993 Sb., čl. 38 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 250f


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 2/95 ze dne 30. 4. 1996

N 38/5 SbNU 305

K výkladu a aplikaci § 250f o.s.ř.

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud České republiky

rozhodl dnešního dne v I. senátě

ve věci stěžovatele Ing. P. U., zastoupeného JUDr. P. R.,

účastníka řízení - Městského soudu v Praze a vedlejšího účastníka

- Magistrátu hlavního města Prahy, o ústavní stížnosti stěžovatele

proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 1994, č.j.

38 Ca 4/94-13,

takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. října 1994, č.j.

38 Ca 4/94-13, se zrušuje.

Odůvodnění.

Stěžovatel podal ústavní stížnost proti rozsudku Městského

soudu v Praze ze dne 31. 10. 1994, č.j. 38 Ca 4/94-13, jímž byla

zamítnuta jeho žaloba se žádostí o přezkoumání rozhodnutí

Magistrátu hl. m. Prahy, odboru vnitřní správy, ze dne 11. 8.

1994, č.j. MHMP 70379/OVS 1176/1994, kterým bylo zamítnuto jeho

odvolání proti rozhodnutí Obvodního úřadu v Praze 2 ze dne 6. 6.

1994, č.j. 606/4-2571/94. Tímto rozhodnutím bylo určeno, že podle

ustanovení § 13 písm. c) a § 17 zákona č. 40/1993 Sb., o nabývání

a pozbývání státního občanství České republiky, nelze stěžovateli

vydat osvědčení o státním občanství České republiky.

V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že podle ustanovení §

3 zákona Národní rady Slovenské republiky č. 40/1993 Zb. získal

dnem 30. 6. 1993 volbou státní občanství Slovenské republiky. Poté

požádal Obvodní úřad v Praze 2 o vystavení osvědčení o státním

občanství České republiky a výslovně uvedl, že jako občan České

republiky získal volbou dne 30. 6. 1993 slovenské státní

občanství. Zdůraznil, že projevil pouze vůli k získání i slovenské

příslušnosti, neprojevil však vůli pozbýt občanství české. Obvodní

úřad v Praze 2, odbor vnitřní správy, rozhodl dne 6. 6. 1994 pod

č.j. 606/4-2571/94, že podle § 13 písm. c) a § 17 zákona č.

40/1993 Sb. osvědčení o státním občanství nelze vydat.

V odůvodnění svého rozhodnutí správní orgán uvedl, že pozbytí

státního občanství České republiky je vázáno podle těchto

zákonných ustanovení na nabytí cizího státního občanství

s výjimkou v zákoně uvedených případů. Forma, jakou žadatel

projevil vůli získat cizí státní občanství, není rozhodující.

Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, které

odbor vnitřní správy Magistrátu hl. m. Prahy rozhodnutím ze dne

11. 8. 1994, č.j. MHMP 70379/OVS 1176/1994, zamítl a rozhodnutí

správního orgánu 1. stupně potvrdil z důvodů, které uvedl obvodní

úřad. Dodal ještě, že žadatel nebyl zbaven státního občanství

České republiky aktem státního orgánu ve smyslu článku 12 odst.

2 Ústavy.

Stěžovatel podal proti rozhodnutí odvolacího orgánu správní

žalobu podle § 247 a násl. o.s.ř. Poukázal na znění článku 12

odst. 2 Ústavy České republiky, podle něhož nikdo nemůže být proti

své vůli zbaven státního občanství a prohlásil, že on sám vůli

směřující k pozbytí státního občanství České republiky nikdy

neprojevil. Současně navrhl - pro případ, že by soud dospěl

k závěru, že ustanovení § 17 zákona č. 40/1993 Sb. upravuje způsob

zániku (pozbytí) státního občanství nezávisle na vůli nebo proti

vůli občana pouze jako důsledek získání cizího státního občanství

volbou - aby soud ve smyslu ustanovení § 64 odst. 4 zákona č.

182/1993 Sb. podal Ústavnímu soudu ČR návrh na zrušení § 17 zákona

č. 40/1993 Sb. a aby až do rozhodnutí Ústavního soudu přerušil

řízení.

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 1994, č.j.

38 Ca 4/94-13, byla uvedená žaloba zamítnuta. Městský soud

považoval za nepochybně prokázáno, že žalobce jako státní občan

České republiky si dne 30. 6. 1993 zvolil podle § 3 zákona č.

40/1993 Zb. Národní rady Slovenské republiky slovenské státní

občanství a tímto dnem také státní občanství Slovenské republiky

nabyl. V takovém případě není rozhodné, zda současně projevil vůli

pozbýt státní občanství České republiky, neboť s nabytím cizího

státního občanství zákon č. 40/1993 Sb. spojuje bez dalšího

pozbytí státního občanství České republiky (vyjma taxativně

uvedených případů) a těchto důsledků si měl být žalobce vědom.

I když zákon Národní rady Slovenské republiky č. 40/1993 Zb.

rozlišuje volbu státního občanství Slovenské republiky a udělení

tohoto občanství na základě žádosti, je třeba vycházet z toho, že

k nabytí cizího státního občanství došlo na základě vlastního

projevu vůle žalobce. Za takový projev vůle nelze pokládat pouze

žádost o udělení státního občanství Slovenské republiky, ale

i volbu tohoto státního občanství. Je nutno vzít na zřetel

i skutečnost, že možnost volby se vztahovala pouze na bývalé

občany České a Slovenské Federativní Republiky, kteří nebyli

k 31. prosinci 1992 státními občany Slovenské republiky. Jedná se

tedy o specifický způsob nabytí státního občanství Slovenské

republiky a z toho, že tento způsob není výslovně uveden

v ustanovení § 17 zákona č. 40/1993 Sb., nelze dovodit, že

v takovém případě k pozbytí státního občanství nedochází. Z těchto

důvodů měl soud za to, že ustanovení § 17 zákona č. 40/1993 Sb.

není v rozporu s článkem 12 Ústavy, jak namítal navrhovatel, neboť

nabytí cizího státního občanství, s výjimkou taxativně uvedených

případů, je spojeno s projevem vůle, a proto nelze konstatovat, že

státní občan České republiky je v takovém případě zbavován

občanství České republiky proti své vůli. Proto soud řízení

nepřerušil a návrh na zrušení ustanovení § 17 zákona č. 40/1993

Sb. Ústavnímu soudu ČR nepodal. Poněvadž je prý nepochybné, že

správní orgán vycházel ze správně zjištěného skutkového stavu

a jde jen o posouzení právní otázky, rozhodl Městský soud v Praze

o žalobě bez jednání (§ 250f o.s.ř.).

Stěžovatel podle § 74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním

soudu, podal spolu s ústavní stížností návrh na zrušení § 17

zákona č. 40/1993 Sb. Toto ustanovení stanoví, že státní občan

České republiky pozbývá státní občanství České republiky

okamžikem, kdy na vlastní žádost nabyl cizí státní občanství

s výjimkou, kdy cizí státní občanství nabyl v souvislosti

s uzavřením manželství nebo narozením. Stěžovatel zejména uvedl,

že ustanovení § 17 zákona č. 40/1993 Sb. je v rozporu s článkem

12 odst. 1 Ústavy, protože napadený předpis spojuje pozbytí

státního občanství České republiky pouze s nabytím cizího státního

občanství, aniž by uvedený následek podmiňoval nepochybným

zjištěním, že pozbytí státního občanství není v rozporu s vůlí

státního občana.

Usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 25. 1.

1995, sp. zn. I. ÚS 2/95, bylo řízení o ústavní stížnosti podle

ustanovení § 78 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu,

přerušeno a návrh na zrušení ustanovení § 17 zákona č. 40/1993

Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky,

byl postoupen plénu Ústavního soudu k rozhodnutí podle článku 87

odst. 1 písm. a) Ústavy.

Ze spisu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 5/95 vyplývá, že

nálezem pléna Ústavního soudu ČR ze dne 8. 11. 1995, sp. zn. Pl.

ÚS 5/95, byl návrh ing. P. U. na zrušení ustanovení § 17 zákona č.

40/1993 Sb. zamítnut.

Po tomto rozhodnutí přistoupil senát Ústavního soudu

k projednání vlastní ústavní stížnosti.

Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména namítal, že pro výklad

projevu vůle být zbaven státního občanství musí analogicky platit

obecná výkladová pravidla, která jsou uvedena v ustanovení § 35

občanského zákoníku. Především však i zde platí, že právní úkon je

projev vůle směřující ke vzniku, změně nebo zániku těch práv

a povinností, které právní předpisy s takovým projevem vůle

spojují (§ 34 občanského zákoníku). Jestliže tedy Ústava

nezakazuje dvojí nebo víceré státní občanství, nelze projev vůle

směřující k získání státního občanství jiného státu ztotožňovat

s projevem vůle směřujícím ke ztrátě státního občanství České

republiky. Napadená správní rozhodnutí a napadený rozsudek

Městského soudu v Praze představují "při použité interpretaci

ustanovení § 17 zákona č. 40/1993 Sb." potenciální ohrožení

svobody stěžovatele; jde o právo nebýt nucen k opuštění své vlasti

a o právo na svobodný návrat do ní, tedy o práva, která jsou

zaručena článkem 14 odst. 1 Listiny základních práv a svobod,

článkem 3 protokolu č. 4 k Úmluvě o ochraně lidských práv

a základních svobod a článkem 12 odst. 4 Mezinárodního paktu

o občanských a politických právech. Stěžovatel pak jako údajný

cizinec je vyřazován z ochrany zákona a cítí se v porovnání

s ostatními občany České republiky diskriminován. Napadený

rozsudek, potvrzující správní rozhodnutí konstatující pozbytí jeho

státní příslušnosti k České republice ex lege, představuje "při

použité aplikaci ustanovení § 17 zákona č. 40/1993 Sb." porušení

zásady rovnosti před zákonem, tedy základního práva stěžovatele

vyjádřeného v článku 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod,

v článku 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod

a v článku 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických

právech.

Při ústním jednání předložil stěžovatel písemné doplnění

ústavní stížnosti ze dne 29. 4. 1996. Poukázal zejména na to, že

již nález pléna Ústavního soudu ze dne 8. 11. 1995, sp. zn. Pl. ÚS

5/95, akcentoval význam rozdílné terminologie v článku 12 odst.

1 a odst. 2 Ústavy ("pozbývání" státního občanství a "zbavení"

státního občanství) a dovodil, že stejně je třeba u zákona č.

40/1993 Sb. odlišovat termíny (a způsoby) nabytí cizího státního

občanství "na vlastní žádost" a "volbou". Podle § 17 citovaného

zákona dochází k pozbytí českého státního občanství pouze získáním

cizího státního občanství na základě žádosti, nikoli provedením

volby. V souzené věci však stěžovatel žádost o udělení slovenského

státního občanství nepodal, ale získal je volbou, takže nejsou

splněny podmínky § 17 zákona č. 40/1993 Sb. Volbu slovenského

státního občanství provedl prý vědomě, neboť důvěřoval v platnost

ústavních principů právního státu a věděl, že podle znění zákona

k pozbytí českého státního občanství nedochází tehdy, jestliže

český občan získá cizí státní občanství nikoli na základě žádosti,

nýbrž volbou. Stěžovatel konečně apeloval na to, že napadený

rozsudek byl vydán v řízení konaném bez jeho účasti, což je

v rozporu s článkem 36 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod

a s článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních

svobod.

Soudce zpravodaj nejdříve přezkoumal ústavní stížnost po

stránce formální, avšak závady neshledal (§ 72 odst. 2 a § 43

odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu).

K ústavní stížnosti se vyjádřil jako účastník řízení Městský

soud v Praze. Uvedl zejména, že zamítl žalobu na základě zjištění,

že žalobce nabyl slovenské státní občanství na základě vlastního

projevu vůle, kterým může být i volba, jež byla jako zvláštní

prostředek nabývání slovenského státního občanství upravena

v zákoně Národní rady Slovenské republiky č. 40/1993 Zb.

v souvislosti s rozpadem ČSFR. Obdobný prostředek umožňoval

i zákon ČNR č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního

občanství České republiky, pro státní občany Slovenské republiky.

Skutečnost, že pojem "volba státního občanství" není výslovně

v ustanovení § 17 zákona č. 40/1993 Sb. uveden, nic na uvedeném

závěru nemění. Nabytí cizího státního občanství na žádost či

volbou má za následek pozbytí státního občanství České republiky.

Městský soud v Praze má za to, že samotným projevem vůle ing.

P. U. nabýt cizí státní občanství a jeho skutečným nabytím na na

základě tohoto projevu pozbyl stěžovatel státní občanství České

republiky. Není rozhodující, že nedal výslovně najevo vůli státní

občanství ČR pozbýt. Tento důsledek je dle názoru soudu obsažen

v provedené volbě státního občanství Slovenské republiky.

Stěžovatel tedy nebyl zbaven státního občanství České republiky

proti své vůli (článek 12 odst. 2 Ústavy).

Proto Městský soud v Praze navrhl, aby byla ústavní stížnost

zamítnuta. Dále sdělil, že souhlasí s upuštěním od ústního

jednání.

Vedlejší účastník - Magistrát hl. m. Prahy - uvedl, že

stěžovatel pozbyl státní občanství České republiky v důsledku

nabytí cizího státního občanství [§ 13 písm. c), § 17 zákona č.

40/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů], když podle ustanovení

§ 3 zákona č. 40/1993 Zb., o státním občanství Slovenské

republiky, si prohlášením zvolil státní občanství Slovenské

republiky. Magistrát hl. m. Prahy souhlasil s upuštěním od ústního

jednání.

Stěžovatel však podáním ze dne 26. 2. 1996 oznámil Ústavnímu

soudu, že trvá na tom, aby ve smyslu § 44 odst. 1 zákona č.

182/1993 Sb. bylo ve věci nařízeno ústní jednání.

Vlastní rozbor problematiky

Stěžovatel se dovolává ve stížnosti uvedených článku 12 odst.

2 Ústavy, článku 3 odst. 1 a článku 14 odst. 1 Listiny základních

práv a svobod, článku 3 odst. 1 a 2 Protokolu č. 4 k Úmluvě

o ochraně lidských práv a základních svobod, článku 12 odst. 4

a článku 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech

a článku 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve

znění protokolů č. 3, 5 a 8.

Ústavní soud usoudil, že ještě před zkoumáním namítaného

porušení uvedených ústavních předpisů je třeba se zabývat otázkou,

zda v řízení před obecným soudem byly dodrženy všechny ústavní

procesní principy, zejména ty, jež jsou zakotveny v hlavě páté

Listiny základních práv a svobod (která upravuje právo na soudní

a jinou právní ochranu) a v Mezinárodním paktu o občanských

a politických právech.

Podle článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod

každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez

zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke

všem prováděným důkazům. Podle článku 14 odst. 1 Mezinárodního

paktu o občanských a politických právech každý má právo, aby byl

spravedlivě a veřejně vyslechnut nezávislým a nestranným soudem,

který rozhodne buď o jeho právech a povinnostech nebo o jakémkoli

trestním obvinění vzneseném proti němu.

Výjimku ze zásad ústnosti a veřejnosti soudního řízení

upravuje ustanovení § 250f občanského soudního řádu, které je

zařazeno do hlavy druhé, části páté o.s.ř. (rozhodování o žalobách

proti rozhodnutím správních orgánů). Toto ustanovení praví, že

v jednoduchých případech, zejména je-li nepochybné, že správní

orgán vycházel ze správně zjištěného skutkového stavu a jde-li jen

o posouzení právní otázky, může soud bez jednání rozhodnout

o žalobě rozsudkem. Stejně postupuje, je-li napadené rozhodnutí

nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost nebo pro nedostatek důvodů.

První věta citovaného ustanovení tedy váže rozhodnutí soudu

o správní žalobě bez jednání na splnění dvou zákonných podmínek.

První z nich je jednoduchost případu, která spočívá zejména v tom,

že skutkový stav byl ve správním řízení nepochybně správně

zjištěn; to je ovšem toliko příklad "jednoduchého případu", aniž

by byly vyloučeny případy jiné (arg. "zejména"). Druhou podmínkou

je skutečnost, že soud má posoudit toliko otázku právní. Citované

ustanovení tvoří výjimku z principu obecného, znamená prolomení

zásady veřejnosti, ústnosti a bezprostřednosti soudního jednání,

takže je třeba splnění jeho podmínek vykládat přísně

a restriktivně, nikoli toliko gramaticky. Takový výklad ustanovení

§ 250f o.s.ř. je na místě i z toho důvodu, že soudní řízení

o žalobách proti rozhodnutím správních orgánů podle § 247 a násl.

o.s.ř. je řízením jednostupňovým, takže eventuální pochybení

procesního soudu již obecný soud vyššího stupně napravit nemůže

(srov. nálezy Ústavního soudu IV. ÚS 97/94, IV. ÚS 105/94). V této

souvislosti je třeba zdůraznit, že - jak již Ústavní soud

judikoval - pro postup soudu podle ustanovení § 250f o.s.ř.

nestačí sama skutečnost, že jde o posouzení otázky právní, neboť

musí být splněna i základní podmínka aplikace citovaného

ustanovení, totiž aby šlo o případ jednoduchý (srov. citovaný

nález Ústavního soudu IV. ÚS 105/94).

V souzené věci postupoval Městský soud v Praze podle

ustanovení § 250f o.s.ř. a rozhodl o žalobě bez jednání. Podle

přesvědčení Ústavního soudu však obě podmínky tohoto ustanovení

nejsou splněny, poněvadž o jednoduchý případ nešlo. Jak již

Ústavní soud uvedl, "jednoduchý případ" nespočívá toliko v tom, že

správní orgán vycházel ze správně zjištěného skutkového stavu,

neboť tento text je v zákoně uveden jen příkladmo, takže existují

i jiná hlediska pro posouzení právní věci jako případu, který je

či není jednoduchý. Ústavní soud přihlíží zejména k tomu, že

v souzené právní věci jde o zcela novou a vysoce závažnou

společenskou problematiku, před niž jsou správní úřady i soudy

postaveny, kdy ve srovnatelných případech neexistují precedenty

a kdy rozhodnutí v dané věci může mít zásadní význam pro postavení

stěžovatele ve společnosti i pro jeho další praktický život vůbec.

V této souvislosti je třeba zdůraznit, že kvalita soudního řízení

(i jeho průběh sám) by měla odpovídat i významu práv a povinností,

o které se v řízení jedná. Za této - či srovnatelné - situace je

proto třeba umožnit každému, aby ve složitém procesu nalézání

práva a spravedlnosti osobně vystoupil před nezávislým

a nestranným soudem ve veřejném ústním jednání, v němž by měl

šanci náležitě hájit své zájmy, přednést svoji verzi věci,

argumentovat a tím i působit na očekávané soudní rozhodnutí.

Takovou možnost však stěžovatel v řízení před Městským soudem

v Praze nedostal.

Při zkoumání otázky, zda byly splněny podmínky ustanovení §

250f o.s.ř., vzal Ústavní soud v úvahu i skutečnost, že - jak

zjistil ze spisu Obvodního úřadu v Praze 2 č.j. 606/4-2571/94 a ze

spisu Magistrátu hl. m. Prahy sp. zn. MHMP 70379/OVS 1176/1994

- stěžovatel nebyl vyslechnut ani před orgánem správním, a to ani

v řízení před obvodním úřadem ani v řízení před správním orgánem

druhého stupně. Ze správních spisů je tedy patrno, že před vydáním

správních rozhodnutí nebyla stěžovateli dána možnost, aby se

vyjádřil k jejich podkladům a ke způsobu jejich zjištění,

popřípadě, aby mohl navrhnout doplnění správního řízení (§ 33

odst. 2 zákona č. 71/1967, o správním řízení). To platí tím spíše

v souzené věci, neboť již v souvisejícím a věcně v podstatě

shodném správním řízení vedeném u Obvodního úřadu v Praze 2 pod

č.j. OM 606/4-29272/93 - v němž tento úřad rozhodl, že Ing. P. U.

pozbyl státní občanství České republiky - stěžovatel v odvolání ze

dne 30. 11. 1993 navrhoval, aby byl jako účastník řízení

vyslechnut. K tomu však, jak již bylo uvedeno, ve správním řízení

nikdy nedošlo.

Za tohoto stavu Ústavní soud usuzuje, že řízení jako celek

nebylo v souladu se zásadami spravedlivého procesu, zakotvenými

v článcích 90, 96 odst. 2 Ústavy, v článku 38 odst. 2 Listiny

základních práv a svobod a v článku 14 odst. 1 Mezinárodního paktu

o občanských a politických právech.

Vzhledem k tomu se Ústavní soud již nezabýval otázkou, zda

byla napadeným rozsudkem porušena i další ustanovení ústavních

zákonů a mezinárodních smluv, jichž se stěžovatel dovolával.

Proto bylo ústavní stížnosti zcela vyhověno a napadený

rozsudek Městského soudu v Praze byl zrušen.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 30. dubna 1996

Odlišné stanovisko JUDr. Ivy Brožové k odůvodnění nálezu ve věci sp. zn. I. ÚS 2/95:

Razí-li Ústavnísoud zásadu materiálního nazírání na právo, pak "pouhé" nesplnění podmínek uvedených v ustanovení § 250f o.s.ř. nemůže být důvodem ke zrušení napadeného rozhodnutí, byť by tak došlo k porušení článků 90; 96 odst. 2 Ústavy; čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 14 odst. 1 Paktu. Ostatně logickým důsledkem takto kruciálně chápaného a ústavně zaručeného práva každého, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů, v jeho přítomnosti a tak, aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům, by měl být postup Ústavního soudu dle § 78 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., tj. přerušení řízení o ústavní stížnosti a návrh na zrušení § 250f o.s.ř. Vzhledem k uvedenému se nález Ústavního soudu měl vypořádat i s meritem projednávané věci. V tomto směru mám za to, že za situace, kdy stěžovatel byl jako občan zaniknuvší ČSFR nositelem československého občanství zastřešujícího i slovenské občanství, lze stěží konstatovat, že volbou dle zákona Národní rady SR č. 40/1993 Sb. nabyl cizí státní občanství v tom smyslu, jak odpovídá vlastnímu významu tohoto slova. Jinými slovy, protože stěžovatel byl československým občanem, nemohl pojmově nabýt slovenské občanství coby cizí státní občanství, jak předpokládá § 17 zák. č. 40/1993 Sb. pro pozbytí českého státního občanství. Jde tedy o to, že napadené rozhodnutí je rozhodnutí zakládající porušení čl. 90 a čl. 96 odst. 2 Ústavy nejen proto, že bylo vydáno aniž byly splněny podmínky § 250f o.s.ř., ale též proto, že nebyla

splněna ani podmínka ustanovení § 17 zák. č. 40/1993 Sb. ve slovech cizí. Navíc tak v prvém směru založilo porušení čl. 38 odst. 2 Listiny a v druhém čl. 12 odst. 2 Ústavy.

V Brně dne 30. 4. 1996

JUDr. Iva Brožová

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru