Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 2/93Nález ÚS ze dne 07.07.1994Důkazní řízení před obecnými soudy a před Ústavním soudem

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuzamítnuto
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces
základní práva a svobody/zákaz nucených prací nebo služeb
Věcný rejstříkDůkaz
Nájem
Byt
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 37/1 SbNU 267
EcliECLI:CZ:US:1994:1.US.2.93
Datum podání23.07.1992
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 83

2/1993 Sb., čl. 38 odst.2, čl. 9 odst.1, čl. 36 odst.1, čl. 11 odst.4

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 711 odst.1, § 712 odst.2, § 871 odst.1

506/1990 Sb., čl.


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 2/93 ze dne 7. 7. 1994

N 37/1 SbNU 267

Důkazní řízení před obecnými soudy a před Ústavním soudem

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl dnešního dne v senátě ve věci

stěžovatelek T. H. a V. Š. proti orgánu veřejné moci - Obvodnímu

soudu pro Prahu 10, o ústavní stížnosti ze dne 10. 7. 1992 a 15.

9. 1992 proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 5. 11.

1991, čj. 18 C 237/91-28, ve znění rozsudku Městského soudu v Praze

ze dne 22. dubna 1992, čj. 11 Co 106/92-64, takto:

Ústavní stížnost se zamítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelky podaly dne 10. 7. 1992 Ústavnímu soudu ČSFR

ústavní stížnost proti rozsudku Obvodního soudu v Praze 10 ze dne

5. 11. 1991 č.j. 18 C 237/91-28, kterým byla zamítnuta žaloba

proti žalovanému Č.B. na vyklizení bytu v domě stěžovatelek

a žaloba na zaplacení zvýšeného nájemného a služeb spojených

s užíváním bytu a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne

22. dubna 1992 čj. 11 Co 106/92-64, jímž byl rozsudek obvodního

soudu ve věci samé potvrzen.

Rozsudek byl odůvodněn tak, že žalovanému a jeho manželce

vzniklo v r. 1988 na základě pravomocně schválené výměny bytů

právo na uzavření dohody o odevzdání a převzetí předmětného bytu,

že tato dohoda byla mezi účastníky uzavřena konkludentní formou

a že dnem 1. 1. 1992 se tento právní vztah transformoval na

společný nájem žalovaného a jeho manželky (§ 871 odst. 1 obč. zák.

v platném znění). Městský soud dále poukázal na to, že pokud

žalobkyně jako majitelky domu prokáží, že existuje výpovědní důvod

ve smyslu ust. § 711 odst. 1, písm. a-h) obč. zák., pak mohou

tento nájem s přivolením soudu vypovědět. Pokud jde o žalobu

o zaplacení zvýšeného nájemného a služeb spojených s užíváním

bytu, odůvodnil městský soud svůj rozsudek poukazem na platné

předpisy, podle nichž jednostranné zvýšení nájemného je přípustné

pouze tehdy, jestliže dosavadní nájemné nedosahuje výše určené

podle ust. § 5 vyhl. č. 15/1992 Sb. Tato situace však nenastala

a je tedy třeba výši nájemného a ceny služeb sjednat dohodou.

1) Stěžovatelky v prvé řadě namítly, že tímto rozsudkem bylo

porušeno "právo na zákonného soudce" ve smyslu čl. 38 odst. 1

Listiny základních práv a svobod uvozené tehdejším úst. zák. č.

23/1991 Sb. (dále jen "Listiny"). Toto porušení spatřují v tom, že

soud došel k názoru, že mezi účastníky byla konkludentně uzavřena

dohoda o odevzdání a převzetí bytu. To lze podle názoru

stěžovatelek považovat za odmítnutí soudní ochrany ve smyslu cit.

ust. Listiny.

2) Stěžovatelky dále namítly, že tímto rozsudkem byla porušena

jejich "svoboda nebýt podroben nuceným pracím nebo službám" ve

smyslu čl. 9 odst. 1 Listiny. Toto porušení spatřují v tom, že se

nájemník se svou rodinou nastěhoval do předmětného bytu proti vůli

stěžovatelek a ty jsou nyní nuceny poskytovat mu služby jako při

řádné nájemní smlouvě. Jedná se např. o vysoké finanční částky

vynaložené na ústřední vytápění bytu.

3) Stěžovatelky konečně namítají, že tímto rozsudkem bylo porušeno

jejich vlastnické právo ve smyslu čl. 11 odst. 4 Listiny.

Především uvádějí, že bylo porušeno jejich právo zacházet

s vlastnictvím podle vlastní vůle a že vynuceným užíváním bytu

třetí osobou byly omezeny ve vlastnickém právu a tím také částečně

vyvlastněny. Dále tvrdí, že soudy neprávem aplikovaly ust. § 871

odst. 1 obč. zák. ve znění novely, podle něhož se právo osobního

užívání bytu mění na nájem, neboť stěžovatelky s užíváním bytu

třetí osobou nesouhlasily a proto je aplikace ust. § 871 odst. 1

obč. zák. nuceným omezením vlastnického práva a porušením svobody

nebýt podroben nuceným pracím a službám. Dále dovozují, že ust.

§ 711 odst. 1 obč. zák. (právo vypovědět nájem jen s přivolením

soudu) a ust. § 712 odst. 2 druhá věta obč. zák. (právo nájemce na

zajištění náhrady za vyklizovaný byt), z nichž soudy vycházely,

porušují vlastnické právo ve smyslu čl. 11 odst. 4 Listiny,

konkrétně právo svobodně disponovat vlastnictvím. Stěžovatelky

konečně namítají, že soudy zamítly žalobu o zvýšení záloh za

služby spojené s užíváním bytu, třebaže se ceny energií velmi

zvýšily a výše spotřeby těchto energií je téměř neměnná.

V doplňujícím podání ze dne 15. 9. 1992 stěžovatelky navrhly,

aby Ústavní soud rozhodl, že právo stěžovatelek na zákonného

soudce, jejich svoboda nebýt podrobeny nuceným pracím nebo službám

a jejich vlastnické právo byly napadeným rozhodnutím porušeny

a současně navrhly, aby Ústavní soud rozhodnutí obecného soudu

zrušil. Dále se domáhaly vydání rozhodnutí, že svoboda

stěžovatelek nebýt podrobeny nuceným pracím nebo službám a jejich

vlastnické právo jsou ustanovením § 871 odst. 1 obč. zákoníku

v platném znění porušeny. Stěžovatelky konečně navrhly vydání

rozhodnutí, že ust. § 871 odst. 1 obč. zák. v platném znění není

v souladu s čl. 9 odst. 1 a s čl. 11 odst. 4 Listiny základních

práv a svobod.

Senát Ústavního soudu ČSFR dne 22. 10. 1992 ústavní stížnost

stěžovatelek přijal s výjimkou části, v níž se navrhuje výrok, že

ust. § 871 odst. 1 obč. zák. v platném znění není v souladu s ust.

čl. 9 odst. 1 a čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod.

Usnesením pléna Ústavního soudu ČSFR ze dne 12. 11. 1992 čj.

Pl. ÚS 120/92-4 bylo odmítnuto přijetí ústavní stížnosti, pokud

v ní stěžovatelky navrhly vydání nálezu, že ust. § 871 odst. 1

obč. zák. v platném znění není v souladu s ust. čl. 9 odst. 1

a čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Plénum

dovodilo, že obsahově šlo o návrh ve smyslu čl. 2 ústavního zákona

č. 91/1991 Sb. o Ústavním soudu ČSFR, který mohou podat jen

subjekty uvedené v čl. 8 cit. ústavního zákona. Stěžovatelky

(fyzické osoby) mezi těmito subjekty uvedeny nebyly, takže v tomto

směru byl návrh podán osobami zjevně neoprávněnými.

Obvodní soud pro Prahu 10 (jehož rozsudek byl ve věci samé

v celém rozsahu městským soudem potvrzen) jako účastník řízení ve

svém písemném vyjádření ze dne 29. 10. 1992 uvedl, že stěžovatelky

ve skutečnosti nenamítají porušení práva na zákonného soudce,

nýbrž porušení práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 Listiny

základních práv a svobod. Tato námitka však neobstojí, neboť ve

věci jednal a rozhodoval věcně a místně příslušný soud a soudce

řádně určený rozvrhem práce. Obecně lze prý připustit pochybnost

o souladu dřívějšího práva osobního užívání bytů v domech v tzv.

soukromém vlastnictví s čl. 11 odst. 1 Listiny tam, kde vlastník

se zřízením takového práva pro třetí osobu jednoznačně

nesouhlasil. V tomto konkrétním případě je však jisté, že

stěžovatelky nevyjádřily jednoznačný nesouhlas s dohodou

žalovaného o výměně bytu a poté s ním uzavřely konkludentní dohodu

o odevzdání a převzetí bytu. Pokud jde o druhý bod ústavní

stížnosti, podle něhož byla prý porušena svoboda nebýt podroben

nuceným pracím nebo službám, je podle názoru soudu odůvodnění

tohoto bodu násilným výkladem čl. 9 odst. 1 Listiny. Jinak okresní

soud odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku. Soud konečně

uvedl, že stěžovatelky podaly 22. 9. 1992 novou žalobu o přivolení

soudu k výpovědi z nájmu bytu podle ust. § 711 odst. 1) písm. a)

obč. zákoníku.

Č.B. (účastník předchozího soudního řízení) se jako vedlejší

účastník nevyjádřil, ačkoli byl k tomu vyzván. V řízení před

Ústavním soudem řádně zastoupen nebyl.

Dne 26. 8. 1993 zaslaly stěžovatelky Ústavnímu soudu České

republiky podání, jímž "rozšířily" ústavní stížnost z 10. 7. 1992

s poukazem na ust. § 74 zák. č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu

a navrhly, aby bylo ust. § 871 odst. 1 obč. zákoníku zrušeno,

"jestliže jeho aplikaci na případ stěžovatelek není možné omezit".

Znovu poukázaly na to, že se toto ustanovení nedá aplikovat na

stěžovatelky, neboť k užívání bytu Č. B. došlo proti jejich vůli.

V doplňujícím podání ze dne 4. 10. 1993 tento neurčitý návrh

opravily tak, že navrhly, aby Ústavní soud ust. § 871 odst. 1 obč.

zákoníku zrušil "protože porušuje jejich vlastnické právo ve

smyslu čl. 11 a zákaz podrobení nuceným pracím nebo službám ve

smyslu čl. 9 Listiny základních práv a svobod."

Podle § 147 zák. č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu ústavní

stížnosti, které byly podle předpisů o Ústavním soudu České

a Slovenské Federativní Republiky k němu podány před 1. lednem

1993 a o nichž tento Ústavní soud nerozhodl, projedná Ústavní soud

a rozhodne o nich, pokud jde o zásahy orgánů veřejné moci uvedené

v § 145 odst. 1. Toto ustanovení se tedy vztahuje i na ústavní

stížnost stěžovatelek. Podle § 148 cit. zák. ústavní stížnost

podle § 145 až 147 Ústavní soud projedná a rozhodne o ní podle

tohoto zákona.

Podle § 74 cit. zák. spolu s ústavní stížností může být podán

návrh na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu a nebo

jejich jednotlivých ustanovení, jejichž uplatněním nastala

skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti, jestliže podle

tvrzení stěžovatelek jsou v rozporu s ústavním zákonem nebo

mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy, popřípadě se zákonem,

jedná-li se o jiný právní předpis.

Podle cit § 78 cit. zák. jestliže byl spolu s ústavní

stížností podán návrh na zrušení právního předpisu podle § 74,

senát řízení přeruší a návrh na zrušení právního předpisu postoupí

plénu k rozhodnutí podle čl. 87 odst. 1, písm. a) nebo b) Ústavy.

Ústavní soud podle těchto ustanovení dále postupoval.

Usnesením senátu ze dne 19. 10. 1993 čj. I. ÚS 2/93-56 bylo

podle ust. § 78 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu

řízení přerušeno a návrh stěžovatelek na zrušení § 871 odst. 1

obč. zák. byl postoupen plénu Ústavního soudu k rozhodnutí podle

čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy.

Nálezem pléna Ústavního soudu ze dne 22. 3. 1994 sp. zn. Pl.

ÚS 37/93 byl návrh stěžovatelek na zrušení ust. § 871 odst. 1 obč.

zák. zamítnut. Ústavní soud dospěl k závěru, že uvedený návrh byl

podán včas. (Důvody jsou blíže rozvedeny v odůvodnění cit.

nálezu.) Po věcné stránce Ústavní soud dovodil, že napadené

ustanovení není v rozporu s čl. 11 odst. 1 druhé věty Listiny

(který garantuje rovnost vlastnických práv všech vlastníků)

a nelze je kvalifikovat ani jako vyvlastnění nebo nucené omezení

vlastnického práva ve smyslu čl. 11 odst. 4 Listiny. Ústavní soud

rovněž popřel namítaný rozpor mezi ust. § 871 odst. 1 obč. zák.

a článku 9 Listiny základních práv a svobod, který zakazuje, aby

byl kdokoli podroben nuceným pracím a službám.

Spisy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 47/94 bylo dále

zjištěno, že stěžovatelky podaly dne 18. 3. 1994 další ústavní

stížnost (doručenou dne 22. 3. 1994) proti rozsudku Městského

soudu v Praze ze dne 1. 12. 1993, čj. 11 Co 350/93-390 a proti

rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 9. 3. 1993, čj. 24

C 122/92, jimiž soudy vyhověly jejich návrhu proti Č. B. a K. B.na

přivolení k výpovědi z nájmu bytu v domě odst. 1 písm. a) obč.

zákoníku s tím, že žalovaní jsou povinni vykliditi byt do 15 dnů

od zajištění náhradního bytu. Stěžovatelky brojily proti tomu, že

majitel nemovitostí musí podle platného práva navrhovat soudu

přivolení k výpovědi z nájmu bytu a že je povinen zajišťovat pro

vyklizovaného nájemníka náhradní byt. V téže ústavní stížnosti

stěžovatelky navrhly, aby byla ustanovení § 711 odst. 1, věta

první, § 712 odst. 2, věta druhá a § 712 odst. 6 obč. zákoníku

zrušena, neboť jde o ustanovení protiústavní a oba soudy svá

rozhodnutí o ně opřely. Usnesením Ústavního soudu ze dne 13. 4.

1994 sp. zn. III. ÚS 47/94 bylo proto řízení o ústavní stížnosti

přerušeno a návrh na zrušení napadených ustanovení byl postoupen

k rozhodnutí plénu Ústavního soudu.

Ústavní stížnost není důvodná.

1. Již první bod ústavní stížnosti (dále jen "ÚS), podle něhož

bylo porušeno právo stěžovatelek na "zákonného soudce" ve smyslu

čl. 38 odst. 1 Listiny, nasvědčuje tomu, že stěžovatelky si cit.

článek vykládají mylně. V odst. 1 tohoto článku se praví, že

"nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci". Tato zásada má

staré historické kořeny. Byla namířena proti kabinetní

a sekretariátní justici typické pro absolutní monarchii.

Absolutistický panovník měl "právo" rozhodovat věci místo soudu,

dát soudci pokyny, potrestat jej, přeložit jej, přidělit věc

libovolně jinému soudu, či soudci, zřizovat tajné tribunály apod.

Proti tomu směřovaly již v 17. a 18. století snahy nových

společenských skupin, které prosazovaly uplatnění zásady dělby

moci a konstituování nezávislých soudů. V Anglii již v r. 1628

předložil parlament králi petici nazvanou "Prosba o právo",

v jejímž článku 3 a 4 se poukazuje na Magnu chartu libertatum,

podle níž žádný anglický poddaný nemůže být zatčen, uvržen do

vězení, zbaven půdy nebo vyhnán bez soudního rozsudku a na zákon

krále Eduarda III., podle něhož nikdo nemůže být potrestán, "nejsa

pohnán k odpovědnosti zákonným postupem soudního řízení." V čl.

5 cit. petice se dále poukazovalo na to, že činnost Hvězdné komory

(zvláštního tribunálu pro stíhání politických trestných činů)

a Vysoké komise (zvláštního tribunálu pro trestné činy proti víře)

je v rozporu s Magnou chartou. V období anglické revoluce v letech

1640 až 1660 bylo jedním z opatření tzv. Dlouhého parlamentu právě

zrušení obou těchto zvláštních soudů (1641) a zrušení pravomoci

církevních soudů ve světských věcech. V českých poměrech bylo

jedním z požadavků revoluce v 1848 odstranění vlivu absolutní

monarchie na výkon soudnictví. Výsledkem revoluce bylo oddělení

soudnictví od správy, veřejnost soudního řízení, instituce

porotních soudů a nahrazení procesu inkvisičního procesem

akusačním (obžalovacím). Tyto principy souvisejí se zásadou, že

nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, i když přirozeně

mají význam samostatný. Obdobný vývoj lze sledovat prakticky ve

všech civilizovaných demokratických zemích světa.

Zásada, že "nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci",

byla nezřídka porušována v období komunistické diktatury v letech

1948 - 1989. Často docházelo k tomu, zejména v 50. letech, že se

trestní a někdy i občanskoprávní věci odnímaly příslušnému soudci

a byly přidělovány soudci stoprocentně spolehlivému či soudci

oportunistickému a povolnému. Soudní praxe i v 70. a 80. letech

zná případy, kdy předsedové soudů atrahovali trestní či civilní

věcí politické povahy v rozporu se stanoveným rozvrhem práce

(např. některé spory týkající se chartistů). Takovou možnost

právně zcela eliminují ust. §§ 11, 14 zák. č. 335/1991 Sb.

o soudech a soudcích, v platném znění, jež stanoví, že předseda

a místopředseda okresního soudu (krajského soudu) vykonávají

v souladu s rozvrhem práce soudnictví náležející okresnímu

(krajskému) soudu jako předsedové senátu nebo jako samosoudci.

Stejnou úpravu razí i ust. § 19 odst.1 cit. zákona, pokud jde

o předsedu a místopředsedu Nejvyššího soudu. Dále se otázkou

rozvrhu práce u soudů zabývá ust. § 2 vyhl. č. 37/1991 Sb.

o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy, v platném znění,

podle něhož rozdělení prací u soudu je stanoveno na kalendářní rok

rozvrhem práce. Podstata zásady čl. 38 odst. 1 Listiny, že nikdo

nesmí být odňat svému zákonnému soudci, pak vyplývá z 2. věty čl.

38 odst. 1, podle níž příslušnost soudu a soudce stanoví zákon.

O porušení uvedené zásady by šlo tehdy, jestliže by orgán veřejné

moci příslušnost soudu a soudce nerespektoval a jestliže by byly

napadlé věci přidělovány jiným soudcům, než rozvrh práce stanoví.

To však stěžovatelky ani netvrdily a nic takového z obsahu spisu

neplyne.

Stěžovatelky v podstatě spatřují porušení zásady čl. 38 odst.

1 Listiny v tom, že soudy ve věci samé nevyhověly jejich žalobě.

Zejména napadají hodnocení zjištěného skutkového stavu, pokud

soudy dovodily, že dohoda o odevzdání a převzetí bytu byla mezi

účastníky uzavřena per facta concludentia. Obsah této námitky,

i kdyby byla oprávněná, však nelze považovat za porušení zásady,

že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, jejíž smysl je

zcela jiný a jež je dostatečně vysvětlena na jiném místě

odůvodnění tohoto rozhodnutí. Na jiném místě se rovněž Ústavní

soud zabývá otázkou hodnocení skutkového stavu a otázkou event.

doplňování skutkových zjištění vůbec.

Stěžovatelky dále uvádějí, že soudy porušily i jejich právo

na soudní ochranu ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny. Zde dochází

zjevně k záměně, neboť citované ustanovení takové právo nenormuje.

Toto právo je upraveno v ust. č. 36 odst. 1 Listiny, podle něhož

každý se může domáhat stanoveným způsobem svého práva

u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech

i u jiného orgánu. Tohoto ustanovení se však stěžovatelky ani

nedovolávají. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že se stěžovatelky

v tomto směru mýlí i věcně. K porušení práva na soudní ochranu by

došlo jen tehdy, jestliže by byla komukoli v rozporu s čl. 36

odst. 1 Listiny upřena možnost domáhat se svého práva

u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl

jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal

v řízení bez zákonného důvodu nečinným. Něco takového však

stěžovatelky ani netvrdily. Právo na soudní ochranu je v podstatě

právem na proces, včetně vydání soudního rozhodnutí. K odstranění

možných omylů při hodnocení skutkového stavu slouží soustava

opravných prostředků podle soudních řádů a v tomto směru nemůže

Ústavní soud činnost obecných soudů nahrazovat. Pokud jde o event.

zjišťování skutkového stavu, ust. § 81 zák. č. 182/1993 Sb. sice

stanoví, že Ústavní soud není vázán skutkovým zjištěním učiněným

v předchozích řízeních; toto ustanovení však nelze vykládat tak,

že Ústavní soud bude tato zjištění ignorovat a že je bude

pravidelně doplňovat či měnit. Případná běžná doplňování, či změny

skutkových zjištění by v principu vedly k tomu, že by Ústavní soud

nechránil ústavnost, jak mu ukládá čl. 83 Ústavy, ale postupně by

se stával pravidelnou třetí soudní instancí, což jeho úkolem není.

Ústavní soud sice může na základě ústavní stížnosti zrušit

i rozhodnutí obecného soudu, který je též orgánem veřejné moci,

leč pouze tehdy, jestliže byly soudním rozhodnutím porušeny

základní práva a svobody stěžovatele zaručené ústavním zákonem

nebo mezinárodními smlouvami uvedenými v čl. 10 Ústavy. Ta

okolnost, že soudy žalobě stěžovatelek nevyhověly, není přirozeně

sama o sobě porušením práva na soudní ochranu ve smyslu cit. ust.

čl. 36 odst. 1 Listiny. Sluší dodat, že obecné soudnictví tvoří

autonomní relativně uzavřenou jednotku, jež je institucionálním

vyjádřením třetí, nezávislé státní moci (moci soudní) a zásahy

Ústavního soudu do rozhodování nezávislých obecných soudů jsou po

právu jen na základě důvodných ústavních stížností při splnění

všech zákonných podmínek.

V tomto směru Ústavní soud nemá důvod odchylovat se od

judikatury Ústavního soudu ČSFR. Z ní plyne, že Ústavní soud není

běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví a proto se

nezabývá správností hodnocení důkazů okresním a krajským soudem,

pokud neměly za následek porušení ústavních procesních principů.

Mezi ně patří např. právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1

Listiny, rovnost účastníků podle čl. 37 odst. 3 Listiny a další

(srov. R 13/92 Sbírky usnesení a nálezů Ústavního soudu ČSFR).

Pokud jde o ústavní zásadu, že nikdo nesmí být odňat svému

zákonnému soudci (popř. o ústavní zásadu práva na soudní ochranu),

pak tedy k porušení těchto zásad ve smyslu čl. 38 odst. 1, popř.

čl. 36 odst. 1 Listiny nedošlo.

2. I z druhého bodu ústavní stížnosti, podle něhož byla napadenými

rozsudky porušena "svoboda stěžovatelek nebýt podroben nuceným

pracím nebo službám" ve smyslu čl. 9 odst. 1 Listiny, je zřejmé,

že výklad tohoto článku stěžovatelkami nelze přijmout. Při jeho

interpretaci lze použít jako pomocné hledisko ustanovení odstavce

2 cit. článku, v němž se uvádí, že ust. odst. 1 se nevztahuje na:

a) práce ukládané podle zákona osobám ve výkonu trestu odnětí

svobody nebo osobám vykonávajícím jiný trest nahrazující trest

odnětí svobody,

b) vojenskou službu nebo jinou službu stanovenou zákonem na místo

povinné vojenské služby,

c) službu vyžadovanou na základě zákona v případě živelných

pohrom, nehod nebo jiného nebezpečí, které ohrožuje životy,

zdraví nebo značné majetkové hodnoty,

d) jednání uložené zákonem pro ochranu života, zdraví nebo práv

druhých.

Jde o případy prací sice vynucených, které však tvoří výjimku ze

zákonné zásady zákazu nucených prací nebo služeb. Za nucené práce

nebo služby lze považovat např. takové, jež jsou svou povahou

srovnatelné s pracemi a službami uvedenými v čl. 9 odst. 2

Listiny, i když se tím nucené práce a služby nevyčerpávají. Jde

zpravidla o práce a služby, jež velmi výrazně a omezujícím

způsobem zasahují do osobních práv a svobod občana a jejichž

nucený výkon představuje donucení administrativní povahy. Za

nucené práce a služby proto v zásadě nelze považovat ty, jež

vyplývají z občanskoprávních závazků upravených občanským

zákoníkem a dalšími soukromoprávními předpisy. Právě takovým

občanskoprávním závazkem je i stěžovatelkami namítaný závazek

poskytovat třetí osobě práce a služby spojené s užíváním bytu,

např. ústřední vytápění. Pro úplnost se dodává, že pokud

stěžovatelky namítají, že s nastěhováním třetí osoby do bytu

nesouhlasily, oba obecné soudy dovodily, že dohoda účastníků

o odevzdání a převzetí bytu uzavřena byla a to konkludentním

způsobem. Ústavní soud, jak bylo uvedeno výše, není třetí soudní

instancí a není jeho úkolem, aby přezkoumával hodnocení důkazů

provedených v řádném občanském řízení u obecných soudů, pokud

nemá pochybnost o dodržení ústavních zásad při provádění

dokazování (srov. např. čl. 38 odst. 2 Listiny). Porušení těchto

zásad však Ústavní soud nezjistil.

Uvedené názory lze opřít i o příslušná ustanovení

mezinárodních smluv. Čl. 2 Úmluvy Mezinárodní organizace práce č.

29 (publikované ve vyhl. č. 506/1990 Sb.) o nucené nebo povinné

práci definuje nucenou práci jako "každou práci nebo službu, která

se na nějaké osobě vymáhá pod pohrůžkou jakéhokoli trestu a ke

které se tato osoba nenabídla dobrovolně". I tato norma nasvědčuje

tomu, že musí jít o veřejnoprávní vztah s pohrůžkou sankce

vyplývající z poměru nadřízenosti a podřízenosti příslušných

subjektů. Definice toho, co se za nucenou nebo povinnou práci

nepovažuje, je pak v čl. 2 bodu 2 cit. Úmluvy dokonce ještě širší

než stanoví výše cit. čl. 9 odst. 2 Listiny.

Ani u druhého bodu ústavní stížnosti tedy Ústavní soud

nedospěl k závěru, že by byly porušeny základní práva a svobody

stěžovatelek, zejména základní právo podle čl. 9 odst. 1 Listiny,

jehož se stěžovatelky dovolávají.

3. Rovněž v třetím bodu ústavní stížnosti nelze tvrzení

stěžovatelek přisvědčit.

a) Stěžovatelky v první řadě namítly, že rozhodnutí soudu porušuje

jejich právo nakládat vlastnictvím podle vlastní vůle. To vyplývá

z aplikace údajně protiústavních ustanovení §§ 711 odst. 1, 712

odst. 2 obč. zák., která stanoví, že výpověď z nájmu bytu lze dát

jen s přivolením soudu a že v případech uvedených v zákoně má

nájemce právo na náhradní byt. Tato ustanovení jsou prý v rozporu

s čl. 11 odst. 4 Listiny, který stanoví, že vyvlastnění nebo

nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to

na základě zákona a za náhradu.

Platný zákon o Ústavním soudu umožňuje v ust. § 74, aby byl

spolu s ústavní stížností podán návrh na zrušení zákona za

podmínek, které jsou v tomto ustanovení dále uvedeny. Takový návrh

stěžovatelky ohledně ust. §§ 711 odst. 1, 712 odst. 2 obč. zák.

spolu s touto ústavní stížností nepodaly. (Není tedy rozhodné, že

návrh na zrušení §§ 711 odst. 1, 712 odst. 2 a 712 odst. 6 obč.

zákoníku podaly stěžovatelky, jak je uvedeno na straně sedm tohoto

nálezu, spolu s jinou ústavní stížností ze dne 18. 3. 1994, která

směřuje proti jiným rozsudkům v jiné právní věci). V rámci

rozhodování o této ústavní stížnosti proto senát Ústavního soudu

nemůže meritorně řešit otázku ústavnosti citovaných ustanovení

a je oprávněn rozhodnout jen o tom, zda - v konkrétním souzeném

případě - byla napadeným rozhodnutím obecného soudu porušena

základní práva a svobody stěžovatelek. To však Ústavní soud

nezjistil a v souvislosti s ust. §§ 711 odst. 1, 712 odst. 2 obč.

zák. to netvrdily ani stěžovatelky, které porušení svých práv

obecným soudem spatřovaly v tom, že soud aplikoval údajně

protiústavní předpisy, konkrétně ust. §§ 711 odst. 1, 712 odst.

2 obč. zákoníku. Jak již Ústavní soud uvedl výše, návrh na jejich

zrušení však spolu s touto ústavní stížností podán nebyl.

b) Stěžovatelky dále namítly, že soud neprávem aplikoval ust. §

871 obč. zák., podle něhož se právo osobního užívání bytu mění na

nájem, neboť prý s užíváním bytu třetí osobou nesouhlasily. Proto

je aplikace citovaného ustanovení nuceným omezením vlastnického

práva a porušením svobody nebýt podroben nuceným pracím a službám.

Tato argumentace však neobstojí. V tomto směru nezbývá než se

dovolat skutkového zjištění napadených rozsudků a závěrů obecných

soudů, podle nichž právo nájemníka užívat byt vzniklo per facta

concludentia. (To ust. § 155 odst. 1 obč. zák. ve znění před

novelou nevylučovalo.) Podle obecně uznávané soudní praxe lze za

konkludentní úkon považovat i skutečnost, že akceptant místo

výslovného přijetí návrhu smlouvy začne plnit povinnosti, které

pro něho ze smlouvy vyplývají. To stěžovatelky podle zjištění

obecných soudů učinily. Z jejich výpovědi na č. l. 61, 61 p.v.

spisu plyne, že ihned po nastěhování předložily nájemníkovi tzv.

propočet nájemného, úhrady za ústřední topení, vodného a nákladů

za úklid, který nájemník podepsal, že nájemník nejdříve platil

nájemné k rukám stěžovatelky H. a později poštou. Z výpovědi

nájemníka (jíž stěžovatelky nepopřely) plyne, že ho provázely po

nastěhování po domě, aby ho seznámily s tamním prostředím.

Z obsahu soudního spisu dále vyplývá, že stěžovatelky určily Č. B.

výši nájemného, které on řádně platil a že v přiznání k dani

domovní na léta 1989 - 1991 je rovněž veden jako nájemce bytu

v domě stěžovatelek. Jestliže obecný soud provedené důkazy

zhodnotil tak, že podle jeho názoru k uzavření dohody o odevzdání

a převzetí bytu došlo konkludentní formou, pak Ústavní soud nemůže

takové hodnocení důkazů měnit, pokud by tyto důkazy znovu

neprovedl sám. Jiný postup by byl v rozporu s obecně uznávaným

procesním principem přímosti dokazování. Ústavní zásady dokazování,

ani jiné ústavní procesní principy v řízení před obecnými soudy

nebyly porušeny a není proto důvod, aby Ústavní soud provedené

důkazy opakoval nebo aby prováděl důkazy další, a aby se zabýval

správností hodnocení důkazů, které provedly obecné soudy. Tato

otázka je v obecné rovině podrobněji rozebrána na jiném místě

tohoto nálezu (str. 9, 10).

Proto Ústavní soud vyšel ze skutkových zjištění obecného

soudu, na základě nichž tento soud zhodnotil provedené důkazy

a dospěl k závěru, že dohoda o odevzdání a převzetí bytu byla mezi

účastníky v roce 1988 konkludentně uzavřena. Vzhledem k tomu právo

užívání bytu podle ust. § 155 odst. 1 obč. zák. (ve znění před

novelou) uživateli bytu vzniklo a v souladu s ust. § 871 odst. 1

obč. zák. v platném znění se změnilo na nájem. Právem proto obecný

soud toto ustanovení v souzené věci aplikoval a jeho aplikace

podle názoru Ústavního soudu není v rozporu s čl. 11 odst. 4

Listiny. Nejde přirozeně ani o namítané porušení práva nebýt

podroben nuceným pracím a službám, což je rovněž blíže odůvodněno

na jiném místě tohoto nálezu (srov. bod 2 ústavní stížnosti, str.

11, 12).

Proto ani u třetího bodu ústavní stížnosti nedospěl Ústavní

soud k závěru, že by byla porušena základní práva a svobody

stěžovatelek, zejména základní právo podle článku 11 odstavce 4

Listiny, jehož se stěžovatelky dovolávají.

Stěžovatelky konečně namítaly, že soud zamítl jejich žalobu

o zvýšení záloh za služby spojené s užíváním bytu, byť se ceny

energií velmi zvýšily (otop, vodné, stočné). Z obsahu soudního

spisu bylo zjištěno, že stěžovatelky žalovaly o placení těchto

záloh ve výši 1300 Kč měsíčně s poukazem na zvýšení cen koksu

a dalších energií. Žalovaný v řízení před obecným soudem uznal

existenci zvýšených nákladů, souhlasil se zvýšením zálohy ve výši

1100 Kč měsíčně a požadoval řádné vyúčtování. Je zřejmé - a to

zejména za této situace - že rozhodnutí obecného soudu o zamítnutí

žaloby na placení úhrady za služby spojené s užíváním bytu není

rozhodnutím, jímž by bylo porušeno základní právo nebo svoboda

stěžovatelek ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a § 72 odst.

1 zák. č. 182/1993 Sb. To ostatně netvrdily ani stěžovatelky. Jde

o běžnou občanskoprávní věc, jíž se Ústavní soud nemůže zabývat,

neboť pak by fungoval jako třetí instance v soustavě obecných

soudů, což mu nepřísluší. Proto ani v tomto směru není ústavní

stížnost po právu.

Ze všech těchto důvodů Ústavnísoud ústavní stížnost zamítl.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 7. července 1994

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru