Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 1989/17 #1Usnesení ÚS ze dne 17.10.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS České Budějovice
POLICIE - Národní centrála proti organizovanému zločinu SKPV - expozitura České Budějovice, 2. oddělení
Soudce zpravodajLichovník Tomáš
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/nedotknutelnost obydlí /prohlídka jiných prostor a pozemků
základní práva a svobody/nedotknutelnost obydlí /domovní prohlídka
Věcný rejstříkodůvodnění
přípravné řízení
trestní řízení/neodkladný/neopakovatelný úkon
Domovní prohlídka
EcliECLI:CZ:US:2017:1.US.1989.17.1
Datum podání26.06.2017
Napadený akt

rozhodnutí jiné

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 12

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 160 odst.4, § 84, § 83a, § 85 odst.3


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 1989/17 ze dne 17. 10. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti V. V., právně zastoupené JUDr. Stanislavem Vachtou LL.M. Krajinská 251/16, České Budějovice, proti příkazu k domovní prohlídce a prohlídce jiných prostor a pozemků vydaných Okresním soudem v Českých Budějovicích 18. 4. 2017 č. j. 18 Nt 706/2017-13, současně má být Policii ČR, Národní centrále proti organizovanému zločinu SKPV, expozitura České Budějovice, 2. oddělení přikázáno vrátit stěžovatelce věci, zajištěné v rámci domovní prohlídky, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 26. 6. 2017 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí obecného soudu. Současně se stěžovatelka domáhala vydání věcí, zajištěných během domovní prohlídky. Svou ústavní stížnost spojila stěžovatelka s žádostí o přednostní projednání.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.

II.

Z napadeného příkazu k domovní prohlídce se podává, že Policie ČR, Národní centrála proti organizovanému zločinu Služby kriminální policie a vyšetřování, expoziturou České Budějovice byly zahájeny dne 18. 5. 2016 úkony trestního řízení ve věci podezření ze spáchání zvlášť závažného zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. a), odst. 5 písm. a) trestního zákoníku, zločinu legalizace výnosu z trestné činnosti podle § 216 odst. 1, písm. a), odst. 3 písm. b), odst. 4 písm. b) trestního zákoníku a zvlášť závažného zločinu vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) trestního zákoníku, jichž se měl dopustit mimo jiné i manžel stěžovatelky F. V.

Stěžovatelka brojí ústavní stížností proti shora uvedenému příkazu k domovní prohlídce a prohlídce jiných prostor a pozemků. Vychází přitom z toho, že důvody vedoucí k vydání příkazu k prohlídce se jí žádným způsobem netýkají a navíc si vzájemně odporují. Stěžovatelka namítá, že argumentace soudu je pouhou spekulací, zvláště pak za situace, kdy osoby, jež měly být trestnou činností poškozeny, nepodaly trestní oznámení. Rovněž nesouhlasí s tím, že nebyla řádně odůvodněna neodkladnost a neopakovatelnost domovní prohlídky. Stěžovatelka nebyla zadržena a nebyla ve věci vyslechnuta, z toho důvodu též nemohla dobrovolně vydat věci, jež byly předmětem zájmu Policie ČR. Z příkazu k domovní prohlídce se podle stěžovatelky rovněž nepodává, na základě jakých skutečností je označována jako podezřelá a z jakého důvodu má proběhnout domovní prohlídka v domě, jež užívá se svým nezletilým synem. Policejní orgán zajistil i věci, jež s vyslovenými podezřeními policejního orgánu a soudu nesouvisí. Byly zajištěny i dokumenty k vymáhání pohledávek zcela odlišných subjektů v exekučním řízení nebo v insolvenčním řízení. Rovněž byla zajištěna soukromá korespondence mezi stěžovatelkou a manželem do věznice Všehrdy. Stěžovatelka dále vytýká orgánu Policie ČR, že některé osobní počítače zajistil a jiné nikoliv. Není přitom zřejmé, na základě jakých kritérií se policejní orgán rozhodoval. Stěžovatelka má za to, že účelem postupu Policie ČR bylo získat především procesně použitelným způsobem věci nesouvisející s trestní věcí. Podezření vyslovená k příkazu k prohlídce se stěžovatelky nijak netýkají.

III.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud považuje za nutné v prvé řadě připomenout závěry své již ustálené judikatury, dle níž možnost jeho zásahu do přípravného řízení v rámci trestního procesu je nutno vykládat restriktivním způsobem. Ústavní soud se takto cítí být povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy, jež jsou výrazem svévole či libovůle orgánů činných v trestním řízení. Vyjádřeno jinými slovy, jeho kasační intervence do probíhajícího řízení (pravomocně neukončeného trestního stíhání) má své místo pouze v případech zcela zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému, procesně právnímu rámci a jím založené vady, případně jejich důsledky nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, v následujících fázích trestního řízení již nikterak odstranit (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2532/12 ze dne 28. 8. 2012 nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 674/05 ze dne 16. 3. 2006; veškerá judikatura zdejšího soudu dostupná též z: http//:nalus.usoud.cz).

Otázkami domovních prohlídek a prohlídek jiných prostor a pozemků se Ústavní soud zabýval již mnohokrát. Již v nálezu sp. zn. III. ÚS 287/96 ze dne 22. 5. 1997 (N 62/8 SbNU 119) a dále např. v nálezu sp. zn. I. ÚS 201/01 ze dne 10. 10. 2001 (N 147/24 SbNU 59) Ústavní soud poukázal na charakter domovní svobody jako ústavně zaručeného práva plynoucího z čl. 12 Listiny, jež významem spadá mezi základní lidská práva a svobody, neboť ,,spolu se svobodou osobní a dalšími ústavně zaručenými základními právy dotváří osobnostní sféru jedince, jeho individuální integritu, jako zcela nezbytnou podmínku důstojné existence jedince a rozvoje lidského života vůbec". Jestliže proto ústavní pořádek České republiky připouští průlom do ochrany tohoto práva, děje se tak toliko v zájmu ochrany demokratické společnosti jako takové, případně v zájmu ústavně zaručených základních práv a svobod jiných; sem spadá především nezbytnost daná obecným zájmem na ochraně společnosti před trestnými činy a dále tím, aby takové činy byly zjištěny a potrestány. Přípustnost domovní prohlídky, resp. prohlídky jiných prostor a pozemků je tedy "třeba chápat jako výjimku, která nadto vyžaduje restriktivní interpretaci zákonem stanovených podmínek její přípustnosti." V této souvislosti Ústavní soud vyzdvihuje, že rozhodující obecný soud musí před vydáním příslušného příkazu nejen bedlivě zkoumat, zda v té které věci jsou pro nařízení prohlídky splněny všechny zákonné podmínky, ale musí také v odůvodnění příkazu dostatečně a zřetelně vyložit své rozhodovací důvody. Ústavnímu požadavku na odůvodnění písemného příkazu přitom nelze rozumět tak, že postačí pouhý odkaz na příslušná zákonná ustanovení (příp. jejich citace), aniž by bylo současně dostatečně zřejmé, z jakých skutkových (a případně i jiných) okolností tento příkaz jako rozhodnutí orgánu veřejné moci vychází, případně čím -av čem - soud pokládá zákonem stanovené podmínky za splněné [srov. nález sp. zn. I. ÚS 536/06 ze dne 28. 4. 2009 (N 100/53 SbNU 263)].

S přihlédnutím ke shora citovaným obecných zásadám Ústavní soud dospěl v nyní projednávaném případě k závěru, že příkaz k domovní prohlídce i k prohlídce jiných prostor byl ve stěžovatelčině věci vydán v souladu se zákonem a byl též řádně odůvodněn. V příkazu k domovní prohlídce je specifikována nemovitost, jíž se domovní prohlídka týká a rovněž je zřejmé, kdo je jejím uživatelem. Z odůvodnění příkazu dále vyplývá, že byť je formálněprávně stěžovatelka označena jako podezřelá, toto postavení náleží především jejímu manželovi F. V. Pokud stěžovatelka namítá, že v odůvodnění k domovní prohlídce fakticky nefiguruje, lze jí dát za pravdu. Nicméně to neznamená, že by jako manželka podezřelého ze spáchání trestného činu byla vyňata z působnosti příkazu k domovní prohlídce. V obdobných případech, byť není druhý z manželů přímo podezřelým, musí z titulu blízké příbuzenské vazby provedení domovní prohlídky strpět.

Namítá-li stěžovatelka, že nebyla před provedením domovní prohlídky vyslechnuta podle § 84 tr. ř., v protokolu o domovní prohlídce se podává, že tento výslech proveden byl. Navíc, v samotném příkazu k domovní prohlídce byla stěžovatelka na tuto skutečnost upozorněna. Stěžovatelka v závěru protokolu o provedené domovní prohlídce vyjádřila svůj nesouhlas s tím, jak byla prohlídka provedena. Zejména poukázala na to, že příkaz k domovní prohlídce neobsahoval konkrétní věci, které byly předmětem zájmu Policie ČR. K tomu Ústavní soud odkazuje na svou judikaturu (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1033/07 ze dne 13. 12. 2007 a sp. zn. III. ÚS 1578/07 ze dne 28. 2. 2008), podle níž v případě odůvodnění příkazů k domovním prohlídkám nelze s ohledem na podstatu věci (a na danou fázi trestního řízení) vyžadovat po orgánech činných v trestním řízení, aby naprosto přesně specifikovaly všechny věci důležité z hlediska trestního řízení, jejichž existence a význam teprve vyjde najevo při faktickém provádění prohlídky. Z hlediska požadavků trestního řádu i práva ústavního je proto dostačující, jsou-li uvedené věci v příkazu označeny alespoň rámcově uvedením určitých kategorií a následně jsou konkretizovány v pořízených protokolech dle ustanovení § 85 odst. 3 trestního řádu. I v tomto ohledu přitom napadené příkazy obstojí, neboť popis hledaných věcí obsažený v příkazech je pro účely přezkumu jejich ústavní konformity dostatečný (srov. str. 4-5 napadeného příkazu k domovní prohlídce).

Stěžovatelka dále namítá, že se soud dostatečně nevypořádal s tím, že má být domovní prohlídka provedena jako neodkladný úkon. Ústavní soud se obdobnými námitkami ve své rozhodovací činnosti již opakovaně zabýval. V dotčených rozhodnutích zdůraznil, že Ústavní soud, který otázku neodkladnosti vyšetřovacích úkonů posuzuje ex post, někdy i se značným časovým odstupem a zpravidla pouze (resp. maximálně) na základě podkladů ze spisového materiálu by měl být ve své aktivitě ohledně přezkoumávání neodkladnosti vyšetřovacích úkonů maximálně zdrženlivý, nejde-li samozřejmě o extrémní případy zjevného zneužití tohoto institutu. Jestliže již Ústavní soud k takovému přezkumu přistoupí, měl by k intervenci do působení orgánů činných v trestním řízení přikračovat jen tehdy, jestliže pro provedení neodkladného (či neopakovatelného) úkonu nebyly dány ani žádné věcné důvody, nikoliv pouze pro nedostatečné zdůvodnění neodkladnosti [za všechny příklady srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 4183/12 ze dne 24. 7. 2013 (N 131/70 SbNU 211)]. Byť totiž nedostatečné zdůvodnění neodkladnosti úkonu je vadou řízení, nejde o takovou vadu, která dosahuje ústavněprávní roviny, a která by proto měla být důvodem pro rušení příslušných rozhodnutí (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 231/05 ze dne 15. 3. 2006). Nadměrné formalizování počáteční etapy vyšetřování, v níž se k provádění neodkladných úkonů nejčastěji přikračuje, a požadavek detailní dokumentace a detailního formulování důvodů pro neodkladnost (či neopakovatelnost) postupu by totiž neúměrně komplikovaly počáteční fázi vyšetřování a v řadě případů by znemožňovaly dosáhnout cíle trestního řízení [viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 3108/08 ze dne 26. 3. 2009 (U 9/52 SbNU 821)]. Ústavní soud považuje za klíčové, že základní důvody jsou z obsahu příkazů zřejmé (především hrozící ztráta nebo zničení předmětných důkazních materiálů).

Ze shora uvedených důvodů považuje Ústavní soud napadený příkaz k domovní prohlídce za odůvodněný zásah do domovní svobody stěžovatelky, neboť byl vydán v souladu s požadavky kladenými na omezení domovní svobody trestním řádem i judikaturou Ústavního soudu. K obdobným závěrům dospěl Ústavní soud ostatně i ve věci ústavní stížnosti manžela stěžovatelky (IV. ÚS 1988/17).

Ústavní soud rozhodl ve věci přednostně, aniž by přitom musel výrazně narušit pořadí vyřízení věci.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. října 2017

Kateřina Šimáčková v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru