Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 1987/10 #1Usnesení ÚS ze dne 22.02.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Plzeň
Soudce zpravodajDuchoň František
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkNáklady řízení
EcliECLI:CZ:US:2011:1.US.1987.10.1
Datum podání09.07.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., § 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 142 odst.2, § 146 odst.2


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 1987/10 ze dne 22. 2. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. M., zastoupeného Mgr. Františkem Nesvadbou, advokátem se sídlem Ústí nad Labem, Bělehradská 6, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 4. 2010, čj. 32 Cdo 5000/2008 - 212, a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 2. 2008, čj. 11 Co 623/2007 - 182, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Včasnou ústavní stížností ze dne 2. 7. 2010, doplněnou podáním ze dne 25. 8. 2010, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl zrušení shora uvedených rozhodnutí, kterými mělo být porušeno jeho právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina").

Stěžovatel uvedl, že žalobce J. Č. (dále "žalobce"), ve sporu o zaplacení ceny stavebních prací, v průběhu řízení před obecnými soudy původně žalovanou částku (60.000,- Kč) navýšil na 448.136,- Kč. Později vzal žalobu částečně zpět a vrátil se k částce 60.000,- Kč. Stěžovatel byl tedy při zachování zásady úspěchu ve věci úspěšný v částce 388.136,- Kč, zatímco žalobce pouze v částce 60.000,- Kč. Ačkoliv byl stěžovatel úspěšný z 86 %, uložil mu Krajský soud v Plzni (dále "odvolací soud") povinnost zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 59.500,- Kč. Stěžovatel se domnívá, že pokud by odvolací soud, ve vztahu k řízení před Okresním soudem v Tachově, (dále "soud prvního stupně") vycházel z výsledku sporu, měl to být naopak žalobce, kdo mu měl nahradit náklady řízení.

II.

Z ústavní stížnosti a připojeného spisu sp. zn. 3 C 134/2004, Okresního soudu v Tachově, Ústavní soud zjistil, že žalobce navrhl, aby zmíněný okresní soud uložil žalovanému stěžovateli zaplatit mu 60.000,- Kč s příslušenstvím. Při ústním jednání, konaném dne 22. 2. 2006, rozšířil žalobu o částku 388.136,- Kč, s ohledem na výsledky znaleckého posudku znalce Ing. J. R., který hodnotu stavebních prací vykonaných žalobcem pro stěžovatele na jeho objektu v Přimdě, vyčíslil na 448.136,- Kč. Písemným podáním ze dne 22. 3. 2006 vzal žalobce svou žalobu částečně zpět a požadoval zaplacení původně žalované částky ve výši 60.000,- Kč. Okresní soud v Tachově, rozsudkem ze dne 27. 3. 2006, čj. 3 C 134/2004 - 86, uložil stěžovateli zaplatit žalobci 60.000,- Kč a náklady řízení ve výši 18.822,- Kč, o částce 388.136,- Kč řízení zastavil. Doplňujícím usnesením ze dne 25. 4. 2006, čj. 3 C 134/2004 - 89, pak uložil stěžovateli zaplatit státu náhradu nákladů řízení státem hrazených (náklady na pořízení zmíněného znaleckého posudku) ve výši 4.907,- Kč. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 12. 1. 2007, sp. zn. 11 Co 538/2006, rozhodnutí okresního soudu, vyjma výroku o zastavení řízení, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Následoval další rozsudek okresního soudu ze dne 10. 9. 2007, čj. 3 C 134/2004 - 148, kterým žalobu zamítl a žalobci uložil povinnost zaplatit žalovanému stěžovateli na nákladech řízení 86.064,- Kč a státu dalších 4.907,- Kč. K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 19. 2. 2008, čj. 11 Co 623/2007 - 182, žalobě vyhověl, stěžovateli uložil zaplatit žalobci 60.000,- Kč a na nákladech řízení před soudem prvního stupně 59.500,- Kč a na nákladech odvolacího řízení částku 20.770,- Kč.

Dovolání stěžovatele bylo rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 4. 2010, čj. 32 Cdo 5000/2008 - 212, v části směřující proti meritornímu výroku rozsudku odvolacího soudu zamítnuto, v části směřující proti výrokům o nákladech řízení odmítnuto pro nepřípustnost.

III.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tedy z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), který není další instancí v systému obecného soudnictví, ani soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Úvodem považuje Ústavní soud za nutné připomenout, že problematika nákladů řízení není zpravidla předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity porušení základních práv a svobod. Tento obecný závěr vyplývá z postavení Ústavního soudu, který nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, a to ani pokud jde o věc samu. Jak již bylo výše uvedeno, jeho úkolem není zabývat se porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud současně neznamená zásah do základního práva či svobody zaručených ústavním zákonem. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi pouze v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole (srov. nález ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 224/98, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 15, č. 98). Takový případ však v projednávané věci Ústavní soud neshledal. Stěžovatel prostřednictvím ústavní stížnosti pouze vyjadřuje svůj nesouhlas s právními závěry odvolacího soudu vyjádřenými ve výroku o nákladech řízení, přičemž tvrdí, že nesprávně interpretoval zásadu "úspěchu ve věci".

Stěžovatel svou argumentaci zjevně odvíjí od ustanovení § 142 odst. 2 OSŘ, podle kterého, měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Podle § 146 odst. 2 OSŘ, jestliže některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady.

V citovaných ustanoveních se promítají zákonné principy, podle kterých náhrada nákladů zatěžuje stranu, jež ve sporu nebyla úspěšná, resp. účastníka, který zavinil, že řízení muselo být zastaveno. Z ustanovení § 142 a násl. OSŘ plyne, že tento zásah je účastník bez náhrady povinen strpět zásadně jen tehdy, pokud jej sám způsobil. V tomto smyslu je třeba rozumět zásadě úspěchu ve věci, která ovládá náhradu nákladů sporného řízení i zásadu zavinění obsaženou v § 146 odst. 2 OSŘ. V případě zastavení řízení nemůže toto řízení dojít do stadia meritorního rozhodování, a proto nelze k určení toho, kdo kterému účastníku vznik nákladů řízení způsobil, užít kritéria úspěchu ve věci.

Ve stěžovatelově věci je rozhodující, že řízení bylo zahájeno na základě žaloby znějící na částku 60.000,- Kč. Skutečnost, že při jednání dne 22. 2. 2006 žalobce svou žalobu rozšířil tak, že žádal i zaplacení částky 388.136,- Kč, a poté, podáním doručeným soudu dne 23. 3. 2006, tedy ještě před rozhodnutím soudu prvního stupně ve věci samé (27. 3. 2006), ji v této části vzal zpět, byla důvodem zastavení řízení v této části. Výrok o zastavení řízení nebyl odvoláním napaden a nabyl tedy právní moci. Svým v pořadí již druhým rozsudkem (viz shora) soud prvního stupně rozhodl meritorně již pouze o původní částce 60.000,- Kč.

Rozhodování o nákladech řízení je tak nutno poměřovat z hlediska procesního výsledku, tj. zda žalobní návrh byl či nebyl převzat do soudního rozhodnutí. Přitom je nutno vycházet z toho, že procesní úspěch ve sporu nelze striktně poměřovat ve spojitosti s původně zformulovaným návrhem (došlo-li v průběhu řízení k jeho změně), nýbrž návrhem, o kterém soud rozhodl. Ve věci stěžovatele, po zpětvzetí rozšíření své žaloby, žalobce opět žádal 60.000,- Kč. Byl tedy v řízení v celém rozsahu úspěšný, proto mu odvolací soud, v souladu se zásadou úspěchu v řízení, přiznal také plnou náhradu nákladů řízení.

Ústavní soud tak neshledal, že by postupem obecných soudů ve věci stěžovatele došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, jak tvrdil v ústavní stížnosti. Podle konstantní judikatury Ústavního soudu k takovému zásahu dojde teprve tehdy, jestliže by mu bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu, či by mu bylo odepřeno právo bránit se proti uplatněnému nároku (popř. by soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), eventuálně by mu bylo upřeno právo obrátit se na soud. Taková situace však v případě stěžovatele zjevně nenastala.

Vzhledem ke shora uvedenému byla proto jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. února 2011

Ivana Janů, v. r.

předsedkyně I. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru