Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 1986/11 #1Usnesení ÚS ze dne 19.06.2013

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
Soudce zpravodajJanů Ivana
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkújma
odůvodnění
odškodnění
EcliECLI:CZ:US:2013:1.US.1986.11.1
Datum podání07.07.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

82/1998 Sb., § 13, § 31a


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 1986/11 ze dne 19. 6. 2013

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Ladislava Militkého, zastoupeného Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou, AK Masná 8, 702 00 Ostrava - Moravská Ostrava, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2011, č. j. 30 Cdo 1455/2009-56, za účasti Nejvyššího soudu, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ve včas podané ústavní stížnosti, která splňuje i další náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví tohoto usnesení označené rozhodnutí obecného soudu pro rozpor s ústavně zaručeným právem na to, aby věc byla projednána bez zbytečných průtahů dle čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 6. 11. 2007, č. j. 26 C 287/2006 - 19, byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 300 000,- Kč s příslušenstvím, jakožto náhrady nemajetkové újmy, která měla stěžovateli vzniknout v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení o výkon rozhodnutí, vedeného u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 52 E 1054/1999. Městský soud v Praze se ve svém rozsudku ze dne 30. 9. 2008, č. j. 17 Co 103/2008-36, se s názorem soudu prvního stupně ztotožnil. Obecné soudy vyšly ze zjištění, že stěžovatel podal dne 18. 8. 1999 návrh na výkon rozhodnutí, doplněný dne 27. 9. 1999, přikázáním pohledávky ve výši 500 000,- Kč proti společnosti OSTRAMO, VLČEK a spol., s.r.o., a to pro vymožení částky 24 613,30 Kč s přísl. Usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí nabylo právní moci dne 28. 10. 1999. Výkon rozhodnutí měl být proveden přikázáním pohledávky povinné u dlužnice Ing. Hany Spoustové na placení nájemného za nebytové prostory v objektu, který byl ve vlastnictví povinné. Dlužnice povinné sdělila, že platby nájemného činí již ve prospěch Finančního úřadu Ostrava I, což doložila exekučním příkazem ze dne 5. 8. 1998. Dne 31. 7. 2001 byl na povinnou společnost prohlášen konkurs. Obecné soudy shledaly, že od nařízení výkonu rozhodnutí dne 28. 10. 1999 do 31. 7. 2001, kdy byl prohlášen konkurs na povinnou společnost, došlo ve vykonávacím řízení k průtahům, neboť po celou tuto dobu neučinil soud žádný úkon směřující k vymožení přiznané částky. Za délku průtahů dle odvolacího soudu nelze považovat 8 let, jak tvrdil stěžovatel, ale pouze uvedený jeden a půl roku (do zahájení řízení o konkurzu), protože poté již soud nemohl ve výkonu rozhodnutí pokračovat. Tento vzniklý průtah přitom nebyl jediným důvodem, proč k vymožení dlužné částky nedošlo, protože k vymožení částky by pravděpodobně nedošlo ani v případě urychleného postupu soudu. Při posouzení vzniklé újmy vyšel odvolací soud i z částky, která měla být pro stěžovatele v řízení vymožena, a to 24 613,30 Kč jistiny. Co do posouzení významu řízení pro poškozeného odvolací soud uzavřel, že nebylo prokázáno, že by právě průtah v tomto řízení vedl k výrazné újmě poškozeného, a s ohledem na všechny okolnosti případu dospěl k závěru, že pro přiznání finančního zadostiučinění nejsou dány důvody, a že postačí vyjádření skutečnosti, že k průtahu v řízení v době od 28. 10. 1999 do 31. 7. 2001 došlo.

Stěžovatel dále podal dovolání, o němž bylo rozhodnuto rozsudkem (v ústavní stížnosti nesprávně označovaným jako usnesení) Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2011, č. j. 30 Cdo 1455/2009-56, tak, že se (I) dovolání zamítá a (II) žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Nejvyšší soud potvrdil, že poškozený může uplatnit nárok na přiměřené zadostiučinění za nepřiměřenou délku dosud pravomocně neskončeného vykonávacího řízení, pokud jeho pokračování brání současně probíhající řízení konkursní. Nárok stěžovatele týkající se újmy vzniklé v důsledku délky vykonávacího řízení bude za této situace možno posoudit, neboť v samotném řízení o výkon rozhodnutí, jehož výsledek je od této chvíle odvislý od řízení konkursního, v nejbližší době žádné další úkony směřující k vymožení pohledávky činěny nebudou. Nejvyšší soud dále připomněl, že při posuzování postupu orgánů veřejné moci během řízení o výkon rozhodnutí je třeba přihlédnout také k dispozičnímu právu oprávněného zvolit si způsob výkonu rozhodnutí. Jestliže se během řízení ukázalo, že jím určený způsob výkonu rozhodnutí nebude zřejmě úspěšný, neboť dlužnice povinné společnosti již dlužnou pohledávku plní ve prospěch finančního úřadu, měl stěžovatel navrhnout jiný způsob výkonu rozhodnutí. Ztotožnil se se závěrem, že postačujícím zadostiučiněním za vzniklou nemajetkovou újmu je vyjádření skutečnosti, že k průtahům v řízení o výkon rozhodnutí došlo, a to v délce jeden a půl roku. Jak vyplývá z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, dílčí průtahy ve vykonávacím řízení nemohly stěžovateli způsobit nemajetkovou újmu natolik závažnou, aby bylo na místě přiznání zadostiučinění v penězích. Částka, o kterou se vykonávací řízení vedlo, je zohlednitelná v rámci hodnotícího kritéria významu předmětu řízení pro poškozeného ve smyslu § 31a odst. 3 písm. e) zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, kdy soud posuzuje, do jaké míry jsou práva a povinnosti, o něž se dané řízení vede, důležitou součástí života jednotlivce. Ve vztahu k posouzení závažnosti případné nemajetkové újmy není otázka výše pohledávky, kterou se stěžovatel snaží vymoci, stěžejní pro rozhodnutí ve věci samé.

V ústavní stížnosti stěžovatel v zásadě opakuje námitky, které již odezněly v předchozích řízeních: požaduje, aby soudy do celkové doby průtahů započítaly i dobu probíhajícího konkurzního řízení, namítá, že soudy nezohlednily příslušenství vymáhané částky a nezohlednily výši pohledávky, kterou stěžovatel požadoval přikázat (500 000 Kč). Namítá, že Nejvyšší soud nezohlednil řadu rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva stran výše zadostiučinění v penězích za vzniklou nemajetkovou újmu.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Podle Sdělení Ústavního soudu č. 469/2012 Sb. v souladu s obecným principem časové působnosti zákonů upravujících postup v řízení před soudem budou ustanovení zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb. účinného od 1. ledna 2013, upravující řízení před Ústavním soudem uplatňována i na řízení zahájená, avšak neskončená do 31. prosince 2012.

Nad rámec uvedeného Ústavní soud dodává, že podle článku 83 Ústavy České republiky je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Ačkoliv stěžovatel tvrdil, že ústavní stížnost má ústavněprávní rozměr, nepřipojil přesvědčivou ústavněprávní argumentaci. Se všemi námitkami se předchozí soudní rozhodnutí dostatečně a racionálně vypořádala a svá rozhodnutí řádně odůvodnila. Z výše uvedené rekapitulace je zřejmé, jakým způsobem soudy hodnotily jednotlivé okolnosti případu (výše vymáhané pohledávky bez příslušenství, postup stěžovatele při volbě formy výkonu rozhodnutí, stanovení doby vykonávacího řízení, v němž byly zjištěny průtahy apod.). Na odůvodnění napadeného rozhodnutí postačí v podrobnostech odkázat. Ve vztahu k požadavku na zohlednění celkové doby řízení, zejména tedy řízení konkurzního, se sluší zopakovat, co uvedl již Nejvyšší soud, tedy že délka tohoto řízení nebyla přezkoumávána a rozhodnutí o stěžovatelově nároku na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou ve vykonávacím řízení netvoří překážku věci rozsouzené pro stěžovatelův případný nárok na přiměřené zadostiučinění nemajetkové újmy vzniklé v řízení konkursním. Stěžovatel se proto může domáhat přiměřeného zadostiučinění za nepřiměřeně dlouze vedené konkursní řízení v rámci nového samostatného nároku.

Ústavní stížnost je proto zjevně neopodstatněná a Ústavní soud ji odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. června 2013

Ivana Janů, v.r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru