Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 1985/20 #1Usnesení ÚS ze dne 28.07.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Ústí nad Labem
Soudce zpravodajJirsa Jaromír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkpoplatek/osvobození
poplatek/soudní
EcliECLI:CZ:US:2020:1.US.1985.20.1
Datum podání15.07.2020
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 138


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 1985/20 ze dne 28. 7. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatele Jakuba Jandy, zastoupeného JUDr. Marií Nedvědovou, advokátkou se sídlem v České Lípě, Jižní 1820/53, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci č. j. 35 Co 167/2020-231 ze dne 25. 6. 2020, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, jako účastníka řízení, a Mgr. Jana Škarpa, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaného usnesení, neboť je přesvědčen, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu garantované v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"); stěžovatel rovněž namítá porušení čl. 11 odst. 1 Listiny, čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky a čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.

2. Stěžovatel podal dne 2. 4. 2020 u Okresního soudu v České Lípě (dále jen "okresní soud") dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci (dále jen "krajský soud") č. j. 35 Co 32/2020-207 ze dne 4. 3. 2020, kterým bylo potvrzeno usnesení okresního soudu č. j. 15 C 104/2018-191 ze dne 16. 12. 2019, jímž bylo rozhodnuto o zastavení řízení o žalobě na obnovu řízení a o zastavení řízení o žalobě pro zmatečnost. Okresní soud rozhodl ve věci stěžovatele a vedlejšího účastníka o vyloučení věcí z exekuce usnesením č. j. 15 C 104/2018-223 ze dne 7. 5. 2020 tak, že zamítl žádost stěžovatele ze dne 24. 3. 2020 o osvobození od soudních poplatků za předmětné dovolaní. Okresní soud dospěl k závěru, že stěžovatel ve stanovené lhůtě nezaslal okresnímu soudu vyplněné prohlášení o svých poměrech ani nepředložil soudu jiné listiny, které by umožňovaly posoudit důvodnost jeho žádosti, v důsledku čehož neprokázal naplnění předpokladů pro osvobození od soudních poplatků v souladu s § 138 občanského soudního řádu.

3. Krajský soud k odvolání stěžovatele napadeným usnesením výše usnesení okresního soudu ze dne 7. 5. 2020 týkající osvobození od soudních poplatků potvrdil. V odůvodnění napadeného usnesení krajský soud uvedl, že byť stěžovatel k předchozí žádosti o osvobození od soudních poplatků předložil soudu prohlášení o svých osobních, majetkových a výdělkových poměrech ze dne 28. 7. 2019, předmětný formulář nepředložil svému zaměstnavateli k potvrzení výše svého příjmu, ač byl ve formuláři o takovém požadavku poučen, a ani jiným způsobem výši svého příjmu nedoložil (a to ani v rámci odvolacího řízení).

4. Ústavní stížností stěžovatel brojí proti v záhlaví citovanému usnesení krajského soudu a domáhá se jeho zrušení. V ústavní stížnosti stěžovatel krom rozsáhlého popisu dosavadního procesního vývoje a skutečností týkajících se jiných soudních řízení uvádí, že okresní soud měl ze stěžovatelem předložených formulářů ze dne 28. 7. 2019, dne 26. 11. 2019 a dne 24. 3. 2020 dokládajících osobní a majetkové poměry stěžovatele vycházet. Podle stěžovatele je exekuce v projednávané věci nezákonná, neboť je vedena proti osobě, na jejíž majetek je zároveň vedeno konkursní řízení u krajského soudu pod sp. zn. KSLB INS 22654/2011, přičemž toto insolvenční řízení probíhá v rozporu se zákony, jelikož nebyla řádně sepsána majetková podstata; není zároveň zřejmé, proč je nadále vedeno exekuční řízení a zabavován stejný majetek, jako v insolvenčním řízení. Stěžovatel je přesvědčen, že postupem obecných soudů bylo porušeno jeho právo na přístup k dovolacímu soudu, neboť byl porušen princip proporcionality. Stěžovatel dále tvrdí, že ze zůstatku své mzdy ve výši 9 000 Kč je jako syn povinen podpořit rodiče, kdy v současné době nemá matka žádné příjmy a se svým majetkem nemůže z důvodu neskončeného insolvenčního řízeni nakládat.

5. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a stěžovatel je řádně zastoupen advokátkou v souladu s § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost rovněž není nepřípustná ve smyslu § 75 odst. 1 téhož zákona; je však zjevně neopodstatněná.

6. Ústavní soud předně uvádí, že byť je stěžovatel řádně zastoupen advokátkou, samotné podání se pohybuje na hranici srozumitelnosti, přičemž jen s velmi značnou mírou abstrakce je z něj seznatelné, čeho se stěžovatel domáhá. Argumentace je vnitřně rozporná (např. na str. 3 stížnosti stěžovatel tvrdí, že žádost na předepsaném formuláři zaslal dne 24. 3. 2020, kdežto na str. 6 stěžovatel tvrdí, že žádost o osvobození od soudních poplatků dne 24. 3. 2020 nepodal); samotný text obsahuje nedokončené věty, zkopírované nerelevantní části jiných podání stěžovatele či rozhodnutí soudů, a opakovaně neodpovídá základním pravidlům českého jazyka. Hodnocení, zda kvalita poskytnutých advokátních služeb odpovídá zákonné povinnosti advokátky stěžovatele postupovat při výkonu advokacie tak, aby nesnižovala důstojnost advokátního stavu, resp. povinnosti dodržovat pravidla profesionální etiky (viz § 17 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů), nechává Ústavní soud na stěžovatelovi a advokátce stěžovatele samotné.

7. Ústavní soud nicméně v každém případě dospěl k závěru, že ústavní stížnost stěžovatele zcela postrádá jakoukoli kvalifikovanou ústavněprávní argumentaci. Stěžovatel se svojí ústavní stížností pouze snaží zvrátit rozhodnutí obecných soudů ohledně jeho žádosti o osvobození od soudních poplatků. Ústavní soud však k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů podle čl. 83 Ústavy povolán není a k zásahu do činnosti obecných soudů může přistoupit jen v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí porušení základních práv a svobod jedince [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)].

8. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatoval, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené podmínky pro osvobození od soudních poplatků, spadá výhradně do rozhodovací sféry obecných soudů [srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 271/2000 ze dne 17. 8. 2000 (U 28/19 SbNU 275) či sp. zn. I. ÚS 2557/13 ze dne 28. 7. 2014 (N 145/74 SbNU 235)]. Ústavní soud proto zpravidla nepřehodnocuje závěry obecných soudů o důvodnosti uplatněného nároku, ke kterým soudy dospěly ze skutkových tvrzení předložených stěžovatelem; v případech svévole, libovůle či extrémního vybočení z principů spravedlnosti je však jeho zásah namístě. Tyto případy pak Ústavní soud kvalifikuje jako porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 2603/17 ze dne 5. 12. 2017 (N 226/87 SbNU 587), bod 29; nález sp. zn. II. ÚS 3112/17 ze dne 20. 2. 2018; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz].

9. V nyní projednávaném případě stěžovatele však o výše zmiňované porušení práva na spravedlivý proces nejde. Krajský soud v napadeném usnesení pečlivě a logicky vysvětlil, proč stěžovatelovu žádost o osvobození od soudních poplatků za dovolání zamítl, a to zejména závěrem, že stěžovatel nepředložil předmětný formulář dokládající výši jeho příjmu svému zaměstnavateli k potvrzení, ani svoje aktuální majetkové poměry nedoložil jiným způsobem. Uvedené odůvodnění ohledně nedostatečném standardu tvrzení stěžovatele stran jeho majetkových poměrů je na první pohled v souladu s ústavněprávními požadavky, neboť nepředstavuje arbitrární či svévolné rozhodnutí.

10. Protože Ústavní soud nezjistil, že by krajský soud porušil stěžovatelova ústavou zaručená práva, ústavní stížnost stěžovatele odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jež umožňuje odmítnout návrh v zájmu racionality a efektivity řízení o ústavní stížnosti. Usnesení obsahuje jen stručné odůvodnění podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. července 2020

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru