Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 1985/14 #1Usnesení ÚS ze dne 27.05.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Ostrava
SOUD - OS Frýdek-Místek
Soudce zpravodajŠimáčková Kateřina
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na přístup k soudu a jeho ochranu, zákaz odepření spravedlnosti
právo na soudní a jinou právní ochranu /s... více
Věcný rejstříkadvokát/ustanovený
poplatek/osvobození
poplatek/soudní
EcliECLI:CZ:US:2015:1.US.1985.14.1
Datum podání10.06.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 37 odst.2, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 138 odst.1, § 30 odst.1


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 1985/14 ze dne 27. 5. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky nezletilé Sáry Peprníkové, zastoupené zákonnou zástupkyní Blankou Peprníkovou, právně zastoupené JUDr. Ivanou Mikulovou, advokátkou, se sídlem Dvořákova 259, Třinec, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 4. 2014 č. j. 25 Cdo 647/2014-110, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 8. 2013 č. j. 8 Co 667/2013-44 a usnesení Okresního soudu ve Frýdku- Místku ze dne 17. 7. 2013 č. j. 41 C 45/2012-27, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu ve Frýdku-Místku, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, kterými mělo být porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

2. Napadeným usnesením okresního soudu stěžovatelce nebylo přiznáno osvobození od soudních poplatků a její žádost o přidělení zástupce z řad advokátů byla zamítnuta. Stěžovatelka v řízení požaduje na žalované nemocnici zaplacení částky 194.484,40 Kč s příslušenstvím coby úhradu nákladů za právní zastoupení v předchozím, již skončeném řízení o náhradu škody na zdraví vůči žalované a úhradu regulačního poplatku za pobyt v sanatoriu; v onom předchozím řízení byla stěžovatelce přiznána částka 1.925.244 Kč jako náhrada škody na zdraví a částka 257.824 Kč jako náhrada nákladů řízení. S ohledem na uvedené okolnosti okresní soud uzavřel, že stěžovatelka není osobou nemajetnou (vzhledem k výši dříve přiznané částky téměř dvou milionů Kč), navíc jde o zjevně bezúspěšné uplatňování práva, neboť stěžovatelka požaduje úhradu nákladů řízení vzniklých v předchozím řízení, v němž již ovšem bylo o těchto nákladech mezi účastníky rozhodnuto. K odvolání, v němž stěžovatelka mimo jiné poukazovala na skutečnost, že soudem dříve přiznanou částkou již nedisponuje, krajský soud svým napadeným usnesením potvrdil usnesení okresního soudu, který podle něj dospěl ke správným skutkovým (stěžovatelka své tvrzení o vynaložení soudem přiznaných finančních prostředků neprokázala) i právním závěrům. Následné dovolání stěžovatelky bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto.

3. Stěžovatelka napadeným rozhodnutím vytýká zejména extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry, neboť v řízení tvrdila, že finanční částku přiznanou předchozím rozsudkem okresního soudu již spotřebovala. Obecné soudy však svá rozhodnutí postavily na stavu stěžovatelčiných majetkových poměrů nikoli v době jejich rozhodování, ale v době vydání onoho předchozího rozsudku okresního soudu, tj. v roce 2010. Vzhledem k aktuální neschopnosti stěžovatelky uhradit soudní poplatek jí tak obecné soudy v důsledku měly znemožnit přístup k soudu a k jejích práv.

4. K ústavní stížnosti se k výzvě Ústavního soudu vyjádřili též účastníci řízení. Vzhledem k tomu, že žádné z jejich vyjádření neobsahovalo podrobnější argumentaci, na niž by stěžovatelka mohla reagovat replikou, ale jen obecné přesvědčení soudů o neporušení stěžovatelčiných základních práv napadenými rozhodnutími, Ústavní soud nepovažoval za nutné tato vyjádření stěžovatelce přeposílat s možností repliky.

5. Ústavní soud zvážil obsah ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

6. Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

7. Ústavní soud předně podotýká, že podle čl. 83 Ústavy ČR je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

8. V projednávaném případě jde o problematiku osvobození od soudních poplatků (a souvisejícího ustanovení právního zástupce z řad advokátů) v řízení před obecnými soudy, jíž se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi zabýval opakovaně. Ústavní soud zdůrazňuje, že rozhodnutí o splnění zákonem stanovených předpokladů přiznání osvobození od soudních poplatků (dle § 138 odst. 1 občanského soudního řádu) v konkrétním případě spadá do rozhodovací sféry obecných soudů; s ohledem na ústavně zaručený princip nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší přehodnocovat jejich závěry v tomto ohledu. Případy, kdy Ústavní soud otevřel ústavní stížnosti ve věci osvobození od soudních poplatků věcnému posouzení, jsou relativně výjimečné a buď se týkají specifických otázek, nebo se jedná o extrémní případy, v nichž došlo ke svévolnému výkladu obecných soudů, například nerespektováním kogentním normy, či interpretaci v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Neboli, takový extrémní případ může v souvislosti s rozhodnutím soudu ve věci osvobození od soudních poplatků založit toliko svévolná aplikace § 138 odst. 1 občanského soudního řádu, spočívající buď v absenci jakéhokoli odůvodnění rozhodnutí, anebo v rozhodnutí obsahujícím odůvodnění vybočující v extrémní míře z rámce vymezeného principy spravedlnosti [srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 271/2000 ze dne 17. 8. 2000 (U 28/19 SbNU 275), nález sp. zn. IV. ÚS 121/11 ze dne 17. 5. 2011 (N 96/61 SbNU 489), usnesení sp. zn. I. ÚS 1117/12 ze dne 13. 12. 2012 či usnesení sp. zn. I. ÚS 2894/12 ze dne 9. 7. 2013; všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto usnesení jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].

9. Projednávaný případ však takové extrémnosti nedosahuje. Napadená rozhodnutí obecných soudů, zejména okresního soudu a krajského soudu, obsahují stručná, ale srozumitelná a celkově dostatečná odůvodnění, z nichž je zřejmé, že obecné soudy nevzaly za prokázané stěžovatelčino tvrzení o nemajetnosti. Krom toho pak stěžovatelčina žaloba, vzhledem k tomu, o jaké tituly se opírala, byla považována za zřejmě bezúspěšné uplatňování práva, jež rovněž ze zákona vylučuje přiznání osvobození od soudních poplatků. Ústavní soud takovéto odůvodnění napadených rozhodnutí neshledal extrémně vybočujícím z rámce vymezeného principy spravedlnosti. V projednávaném případě tudíž nedošlo k porušení stěžovatelčina ústavně zaručeného práva na přístup k soudu, respektive zákazu odepření spravedlnosti.

10. S ohledem na uvedený závěr byla podaná ústavní stížnost odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. května 2015

Ludvík David, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru